Byla to legrácka, která se postupně změnila v senzační skutečnost.
Pátého června 1996 reprezentanti z ruzyňského letiště vyrazili na anglickou misi. Třicátého pochodovali na trávník posvátného stadionu Wembley, třásli si rukou s anglickou královnou a za pár vteřin rozehráli finále proti Německu.
Zápas zápasů, na který se čekalo dvacet let a který už třeba fotbalové Česko nikdy nezažije. Utkání, ve kterém byl díky Bergerově penaltě zlatý sen chvíli na dosah.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška 1964: Průjem po posvícení. Jak šampioni z Chile vyhořeli 1968: Hlavně nacvičit los! Když o finále rozhoduje hod mincí 1972: Achtung, der Bomber! Když Müller rozstřílel Evropu 1976: Ondrušova penalta ze dvou kroků a potlesk od Císaře 1980: Proč Panenka opět nezkusil dloubák? Byla by to drzost 1984: Nedostižný Platini. I díky gólu, který leckdo nechápal 1988: Van Basten králem. Padl gól, který popřel zákony fyziky 1992: Příběh finálového střelce. Hrál na přání umírající dcery 1996: Naštvaný Berger už balil tašku. Pak málem trefil zlato |
Proto právě příběh vlasatého záložníka se čtrnáctkou na dresu zaslouží pozornost. Nechybělo totiž moc, aby všechno bylo úplně jinak. Žádné finále, žádná penalta, žádná chvilka slávy.
Berger ve Wembley vůbec nemusel být, protože už před šampionátem do letadla směr Londýn sedal s pokaženou náladou. O cédéčkách s novináři vtipkoval, ale zároveň dal najevo, jak ho štve, že mu v přípravných zápasech trenér Uhrin nedal tolik prostoru, kolik slíbil.
„Proti Rakousku a Švýcarsku jsem toho moc nenahrál, takže spokojený skutečně nejsem,“ mračil se. „Radši bych hrál od začátku, protože když člověk přijde na trávník až po hodině hry a dvakrát zasprintuje, chvíli mu trvá, než se vydýchá a dostane do tempa.“
Pokud doufal, že drobným rýpnutím přiměje Uhrina, aby ho nominoval do základní sestavy pro úvodní zápas s Německem, přepočítal se. Od začátku nastoupil Martin Frýdek, Berger naskočil až do druhého poločasu, ve kterém Češi nedokázali dotáhnout dvoubrankovou ztrátu. A urazil se.
„Trenérovi jsem rázem přestal věřit, protože se mnou nejednal na rovinu. Chtěl jsem dokonce odjet domů, měl jsem sbaleno,“ líčil, když před časem udělal výjimku a promluvil pro web Bezfrazi.cz - jinak rozhovory už léta odmítá. „Až můj manažer pan Paska mi odjezd rozmluvil, ale tašku jsem měl permanentně vybalenou jen z poloviny, snad trochu jako tichý vzdor.“
Kromě Pasky pochopitelně Bergera přesvědčoval i kouč Uhrin. Ostatní poslal trénovat, zatímco si s nespokojeným záložníkem sedl na židli pod stromem v zahradě u hotelu Marriott. Tehdy vznikla slavná fotka, na které Uhrin na své poměry velmi živě gestikuluje a Berger mu naslouchá s lehce popuzeným výrazem v obličeji.
„Já si vzal Patrika stranou, sedli jsme si a promluvili jsme si jako chlapi. Chtěl jsem mu na rovinu říct, že jsem zvolil špatně,“ vzpomínal později Uhrin.
Byla to jen jedna z potíží, které musel po úvodní porážce řešit. Zásadní bylo vrátit hráčům sebedůvěru, která po chabém výkonu klesla. Proti Německu se Češi nepředvedli dobře, a tak to schytávali ze všech stran.
„Měli bychom si stále opakovat, že úspěchem pro český fotbal je už účast v Anglii. Protože na víc nemáme,“ psal v komentáři pro Zemské noviny František Cipro, tehdejší trenér úspěšné Slavie.
„Češi v prvním utkání působili nemastně neslaně. Těžko si představit, komu by mohli na turnaji vzít bod,“ odepsal outsidera skupiny anglický deník The Guardian. „Snad jen pokud od začátku zápasu proti Itálii nastoupí Patrik Berger, může se jejich hra zlepšit.“
Všímáte si? Zatímco většina českých fotbalistů byla tehdy pro zahraniční novináře schovaná v kategorii „no name“, o Bergerovi se vědělo. Měl za sebou rok v Dortmundu, se kterým získal německý titul, do reprezentace patřil už od devatenácti a stihl dokonce ještě dva zápasy za federální výběr.
Vědělo se, že jeho rány z dálky létají jako torpédo, ale také se s ním táhla pověst problémového hráče. Už v jedenadvacítce ho trenéři nachytali, jak si do hotelového pokoje vede dámskou společnost. Když se dostal do áčka, nevonělo mu, že zůstával zprvu na lavičce. „Na takové zápasy mě neberte, radši pojedu s jedenadvacítkou, kde mě nechají hrát,“ vzkazoval.
Proto ho zasáhlo, že i Euro, životní turnaj, začal v teplákách. Když se povedlo utlumit konflikt s Uhrinem, spravil si chuť nejdřív u stolu. Z dnešního pohledu zní neskutečně, že kuchař Josef Golis během turnaje servíroval hráčům svíčkovou s knedlíkem. „Já ani doma knedlíky moc nejím, ale tady jsem neodolal a dal si dva na chuť. Vynikající,“ pookřál Berger.
Ještě mnohem víc ho potěšil telefonát od manželky Jaroslavy, která mu do sluchátka nadšeně volala: „Budeš podruhé táta!“
Euro 1996Vítěz: Německo |
Bergerova nálada se tím úplně změnila, rozladěnost vymizela. Před zápasem s Itálií vyrazil do obchodu nakoupil další cédéčka: „Samou tvrdou muziku. AC/DC, Metallicu, Ozzyho Osbourna,“ vypočítával.
A protože se všechno aspoň dočasně urovnalo, proti Itálii vyběhl od začátku. Odvděčil se parádním výkonem, Češi velkého favorita porazili 2:1 a naděje na postup ze skupiny nečekaně ožila. Když pak Bergerův spolubydlící a věrný parťák Vladimír Šmicer trefil v poslední chvíli remízu 3:3 s Ruskem, mohlo se slavit. A ne naposledy!
Ve čtvrtfinále Češi přemohli Portugalce díky geniálnímu dloubáčku Poborského, ale Bergerův zamotaný anglický příběh pokračoval. Skolila ho viróza, ani prášky nezabíraly, zápas znovu proseděl na lavičce a na hřiště se dostal až při taktickém střídání v devadesáté minutě.
Nemoc začala ustupovat až těsně před semifinálovým dramatem proti Francii, do kterého zasáhl znovu až po pauze místo zraněného Šmicera. Ještě pořád s mírně zvýšenou teplotou. „Ještě včera jsem měl osmatřicítky horečky, doktor mi dal injekci. Až pak se mi ulevilo,“ vyprávěl novinářům, když Češi postoupili do finále po penaltovém nerváku. „Všichni jsme hrozně řvali, jsme šťastní, že jsme to dokázali. Běhá mi mráz po zádech, je to kouzelný pocit.“
A pak už zbývalo jen velké finále.
Před ním se Berger uzdravil, nechyběl v základní sestavě a čtrnáct minut po pauze za bezbrankového stavu přišla jeho životní chvíle. Poborského těsně před vápnem sestřelil Sammer, italský rozhodčí Pairetto udělal chybu a místo přímého kopu nařídil penaltu. Útočníku Kukovi se na ni nechtělo, tak sebral odvahu Berger.
Pro Bezfrazi.cz pak vzpomínal: „Tu penaltu jsem kopnul zoufale. Brankář Köpke skočil na správnou stranu, míč proletěl jen tak tak pod ním. Klika, že jsem ho trefil těsně nad zemí. Pocitově to byla fakt hrozná pencle. Šílená. Ale když z ní padne gól, tak byla kopnutá dobře, ne?“
Místo divoké oslavy si klekl a zvedl ruce nad hlavu, na vteřinu si sám vychutnával řev z tribun ve Wembley, než k němu doběhli nadšení spoluhráči. Stačilo vydržet něco přes půlhodinu a zlato mohlo patřit Čechům.
Jenže... Dál to znáte.
Německý náhradník Bierhoff nejdřív po čtvrthodině hlavou vyrovnal, pak v prodloužení v těsném souboji utancoval stopera Radu a prazvláštní střelou, která se otřela o obránce Horňáka, zaskočil gólmana Koubu.
„V první chvíli jsem si pobrečel. Připadalo mi hrozně nespravedlivé, že jsme prohráli tak blbým gólem, když Němci vyrovnali z jediné šance,“ smutnil Berger, kterého přímo na trávník přiběhl utěšovat kouč Uhrin - tedy ten, se kterým ještě na začátku turnaje válčil. „Kdyby nás přehráli, přejeli a dali nám dva kusy, nikdo z nás by nic neřekl. Ale takhle... Věřím, že to přebolí a že si všichni společně uvědomíme, jak je stříbro krásné.“
Když Češi o osm let později Evropu na šampionátu v Portugalsku ohromovali znovu, svéráz s tváří modela už u toho nebyl. Reprezentace se vzdal v sedmadvaceti, aby mohl dál hrát na top úrovni za Liverpool a ulevil problémovému koleni, se kterým několikrát musel na operaci.
Vyplatilo se. I když ho zranění brzdila celou kariéru, nakonec vydržel ze všech anglických hrdinů nejdéle.
Loučil se až v lednu 2010, víc než třináct let po zápase, který nikdy nevymaže z paměti.
