Na jinou čapku už si Jašin nikdy nezvykl a drzoun, který mu ji sebral přímo z hlavy, se nikdy nepřihlásil. A tak finále evropského šampionátu proti Jugoslávii zůstalo posledním utkáním, které pozdější vítěz Zlatého míče odchytal s pokrývkou hlavy.
Sovětský svaz, přemožitel Československa ze semifinále, před vyprodaným pařížským stadionem zvítězil 10. července 1960 2:1 v prodloužení, což byla jistě událost.
Sovětský brankář Lev Jašin v akci během utkání proti Anglii. Snímek je z roku 1958.
Ale - vítězové prominou - to hlavní se událo už dávno před šampionátem, protože samotný vznik mistrovství Evropy dal fotbalovému dění na kontinentu zcela nový náboj.
Finálový turnaj se napoprvé hrál tak trochu na zkoušku. Účastnily se ho jen čtyři země, které si účast předtím vybojovaly v kvalifikaci. Do ní se zapojilo sedmnáct reprezentací - v porovnání se současnými pětapadesáti nicotné číslo.
Důvod? Ještě dlouho po skončení druhé světové války byla Evropa rozhašená a vztahy mezi jednotlivými zeměmi tak napjaté, že se jim myšlenka vzájemného fotbalového soupeření ošklivila.
Západní Německo, Anglie, Itálie nebo Švédsko účast raději rovnou odmítly, závěr kvalifikace se ale i tak zvrhl v politickou frašku.
Dějiny EuraŠedesát let platilo, že se fotbalové mistrovství Evropy koná každé čtyři roky. Když pandemie koronaviru pravidelný cyklus narušila, je ideální čas si připomenout kapitoly z historie šampionátu v seriálu, který připravují redaktoři iDNES.cz. 1960: Delaunayho sen, ukradená čepice a politická fraška |
Španělé, největší favorité na první evropské zlato, měli dvojzápas o postup na šampionát odehrát proti Sovětskému svazu, ale dva dny před odletem k prvnímu utkání do Moskvy vládnoucí diktátor Francisco Franco rozkázal: Nikam!
Autoritativní generál nesnesl představu, že v odvetě bude vlát na madridském stadionu San Bernabéu rudá vlajka a do lóže vedle něj usedne sovětská delegace v čele s vůdcem Nikitou Chruščovem, a tak cestu na „nepřátelské“ území zatrhl. Sověti postoupili bez boje a nakonec dokráčeli za zlatem.
A jak chaoticky se kvalifikace hrála! Protože se přihlásil lichý počet zemí, mělo se nejdřív odehrát předkolo mezi Československem a Irskem, aby rozhodlo, kdo v boji o Euro doplní zbylou patnáctku. Jenže když Čechoslováci v květnu 1959 v Bratislavě vydřeli postup, kvalifikace už dávno běžela!
Začala v listopadu 1958, finišovala téměř o rok později. Provázela ji řada zmatků, přesto nakonec vygenerovala čtyři postupující: Sovětský svaz, Jugoslávii, Československo a Francii.
Přesně v tomto pořadí v létě 1960 skončil první evropský šampionát.
A kdyby se té chvíle dožil chlapík jménem Henri Delaunay, měl by jistě navzdory všem komplikacím radost, že se jeho sen konečně zhmotnil. To jemu vděčí Evropa za to, že se jednou za čtyři roky - pokud zrovna neudeří pandemie koronaviru - koná boj o fotbalovou vládu nad starým kontinentem.
Bývalý francouzský rozhodčí a funkcionář Henri Delaunay bojoval za myšlenku fotbalového mistrovství Evropy. První turnaj se však uskutečnil až po jeho smrti.
Delaunay, brýlatý elegán s decentním knírkem, jehož jméno dodnes nese ušatá trofej pro mistry Evropy, fotbal miloval. Začal jako rozhodčí, ale tuhle kariéru musel ukončit po bizarním incidentu: během utkání v nižší soutěži dostal míčem takovou ránu do obličeje, že přišel o dva zuby a spolkl píšťalku.
Raději se přesunul do klidnější funkcionářské sféry. Postupně se vypracoval až na sekretáře francouzského svazu, brzy měl velké slovo i ve FIFA, mezinárodní fotbalové federaci. Spolu s krajanem a tehdejším prezidentem federace Julesem Rimetem stál u zrodu mistrovství světa, ale už předtím ho napadlo: proč evropští fotbalisté nemají svůj šampionát?
Poprvé tuhle otázku kolegům ve FIFA nadhodil v roce 1927, pak za ni vytrvale bojoval dál. Ještě o osmadvacet let později, krátce před smrtí, sepsal prohlášení, ve kterém ostatní funkcionáře přesvědčoval: „Náš kontinent takovou akci potřebuje. Nemůžeme donekonečna žít v rutině a odmítat novinky. Všechny ostatní sporty mají mistrovství Evropy, tak proč by měl zrovna fotbal zůstávat pozadu?“
EURO 1960Vítěz: Sovětský svaz |
Delaunay se nedočkal, narážel na odpor, který se z dnešního pohledu těžko chápe. Například Ottorino Barassi, prezident italské federace a muž, který během druhé světové války ochraňoval doma pod postelí v krabici od bot trofej pro mistry světa, varoval: „Takový turnaj by vzbudil velké národní vášně!“
Ale o to přece šlo - vzbudit vášeň! Dodat mezinárodním zápasům náboj, dát reprezentantům ještě výraznější důvod hrdě bojovat za svou zemi a přinést vzrušení fanouškům napříč Evropou.
Ta se možná i dlouho po skončení druhé světové války obávala dalšího konfliktu, ale fotbal rozhodně mírový stav nemohl ohrozit.
Až když se po Delaunayho smrti stal sekretářem nově vzniklé evropské fotbalové unie UEFA jeho syn Pierre, věci se daly do pohybu.
Od té doby měla Evropa každé čtyři roky na co se těšit. A přesně šedesát let trvalo, než se pravidelný rytmus poprvé narušil.
