Patří mezi nejznámější a nejvýraznější pokerové hráče světa. Ať už tím, že tuhle hru fakt umí, nebo specifickým projevem u stolu. V prostředí kamenných tváří a očí zakrytých brýlemi Martin Kabrhel totiž neustále, pořád a dokola mluví. Provokuje, dělá show.
Agilní matematik, jenž jen v živých turnajích vyhrál za kariéru téměř 200 milionů korun, byl nedávno zvolen nejotravnějším hráčem pokeru na světě. Karty má přitom jako koníček. Živí ho matematika. A tento týden představil svůj esportový tým. Plně profesionální. Ale popořadě...
Nejznámější pokeroví profíci vás zvolili nejotravnějším hráčem planety. Vaše výstupy jsou legendární. Neustále mluvíte, popichujete protihráče, dokázal jste vytočit i ty největší pokerové hvězdy. Není to za hranou pravidel, nebo spíše etiky?
Poker by měl být zábava, show, což hodně těch hráčů nesplňuje. Mají brýle, kapuci, robotické pohyby. Ale ať si každý dělá, co chce. Vtipné je, že když hraji na stole, který se streamuje online, většina diváků v chatu drží názorovou linku, jak jsem otravný. Ale sledovanost strmě stoupá. Protože je to zábavné. Pro mě je samozřejmě zásadní, že jsem tu anketu vyhrál, důležité je nebýt druhý. (směje se) Moje chování u stolu je neobvyklé. Určitě ne za hranou pravidel. A etika? To je důležitá věc s nejasnými hranicemi, ale myslím, že nedělám nic špatného. Většina těch lidí, se kterými u stolu hraji, si to určitě užije. Ale slyšet je ta menšina.
Druhá nejvyšší výhra v pokeru pro Čecha, Kabrhel si odnesl 68 milionů |
V srpnu minulého roku jste se zúčastnil nejdražšího turnaje v historii pokeru, jmenoval se Tritton, vstupní poplatek byl více než jeden milion liber, což je přes 30 milionů korun. Předpokládám, že startovné nešlo jen z vaší kapsy, že?
Racionálně - i člověk, který hraje poker tak dobře jako já, by měl takovou věc udělat jen tehdy, když by měl k dispozici několik miliard korun. Protože se může stát to, co se stalo mně - ty peníze jsem prohrál. Dostal jsem bohužel nepříjemný zářez (přeloženo z pokerové hantýrky - prohrál, i když měl větší pravděpodobnost na vítězství, pozn. red.). Z toho pohledu je zřejmé, že pokud se chce člověk chovat racionálně, tak takové velké a drahé turnaje neplatí z vlastní kapsy, má investory.
Vy se ale primárně pokerem neživíte, že?
Ne. Já se živím aplikovanou matematikou. Co se týče pokeru, někdy před deseti lety jsem byl zhruba rok profesionálním hráčem. Létal jsem po světě, hrál ty největší a nejdražší turnaje. Poker je teď moje hobby, dosáhl jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl. Kdybych se tomu dneska věnoval, budu mezi top hráči na světě v turnajovém pokeru. Moje největší výhra z jednoho turnaje je v přepočtu asi 70 milionů korun, to jsem vyhrál takový hezký turnaj z kategorie High Roller (exkluzivní turnaje s vysokými vstupy) v Rozvadově.
Kde je tedy teď váš hlavní zájem?
Vystudoval jsem na Matfyzu teoretickou matematiku a celý život se živím aplikovanou matematikou. Před pokerem i po pokeru se účastním projektů, které souvisí s datovou analýzou, predikováním, teorií pravděpodobnosti, obchodováním na různých trzích, na různých burzách. Svůj čas teď nejvíce věnuji firmě Ematiq. Zabýváme se datovou analýzou sportu. Tyto analýzy pak obchodujeme na světových sázkových burzách. Zabýváme se spíše okrajovými sporty. Třeba dostihy. Ale náš primární zájem je esport. Ten je nyní světově šestým až sedmým nejsázenějším sportem celkově.
Martin KabrhelMatematik a hráč pokeru je podle tabulek výher nejlepší český hráč pokeru, dvojnásobný světový šampion, mistr Evropy. Jen v turnajovém pokeru vyhrál dle pokerových databází přes osm milionů dolarů. Vystudoval teoretickou matematiku na MatFyzu. Pracuje jako hlavní analytik firmy Ematiq, která se věnuje měření dat na světové úrovni. |
Až tak?
Ano. Ale esport na rozdíl od ostatních sportů ještě k tomu brutálně roste. Roste oblíbenost, a to dvoucifernými čísly. A roste objem nabíraných sázek. Analytici říkají, že do tří let to bude druhý nebo třetí největší sport na světě z hlediska sázek.
Česko přitom pořád esport sleduje tak nějak zdálky, populární je hlavně v Asii. Tam je sledovanost větší než třeba fotbalové Ligy mistrů.
Asie je v tom opravdu napřed. Deset patnáct let. Amerika i Evropa se ale rychle zvětšují. Hlad je velký. A jak je to možné? Máme rok 2020. Co dělají děti? Dříve si chodily kopat na plácek, dnes sedí a hrají počítačové hry. Jestli je to ideální, nebo ne, to bych teď nechal stranou. Zájem je prostě velký. Existuje obrovský počet influencerů, kteří to hrají a rozšiřují do světa.
To jsem nikdy nepochopil. Samozřejmě jsem taky vyrostl na hrách, od starých konzolí až po PlayStation 4, ale nechápu dnešní děti, kteří na Twitchi koukají na to, jak hrají jiní. To by mě nebavilo.
Ale bavilo! (směje se) Záleží jen na podání toho daného člověka. Tihle streameři zažívají boom. Ukazují profi hráče, nové strategie. Když máte rád fotbal, taky se chcete podívat, jak hraje Barcelona. Dneska z velkých turnajů existují jazykové mutace, každá země má své lokální streamery. To vede až k tomu, že The International v Číně, což je největší světový turnaj ve hře DOTA2 (strategická počítačová hra žánru Multiplayer Online Battle Arena, uznaná v mnoha zemích jako plnohodnotný sport) má dotaci 35 milionů dolarů, což je 800 milionů korun, jen vítězný tým si rozdělí 15 milionů dolarů.
To je víc, než bere třeba vítěz tenisového Wimbledonu. Kde se vzalo v esportu tolik peněz?
Těch důvodů je víc. Třeba tzv. skiny. Což jsou kosmetické doplňky v počítačové hře. Když má člověk panáčka, chce ho převléct, koupit mu jiné boty, jinou barvu pistole, tak si to koupí - a na tom běží byznys. Vypadá to jako hloupost, ale skiny stojí od centů až po desítky tisíc dolarů. Například teď v DOTA2 prodávali balíčky skinů za 10 dolarů. Koupilo si je asi 10 milionů lidí. Řekli byste, že vývojářská firma Valve, která tu hru vyvinula, to přidá do odměn turnaje International. Jenže oni si 75 procent peněz z každého balíčku nechají, pošlou tam jen 2,5 dolaru za balíček.
Fotbalista Jankto podniká v esports. Hry mě můžou živit, říká |
Neskutečné.
Je to jedno s druhým. Čísla sledovanosti jsou ve stovkách milionů diváků. Na ty největší turnaje se live dívá na Twitchi (streamovací server typu YouTube) miliony lidí. Nepředstavitelné. Zajímavá je i cílová skupina: převážně muži 15 až 40 let. Hráči dospívají. Dřív, když jste se zeptal čtyřicetiletého člověka na ulici, co ví o esportu, odpověděl: O čem? Dneska už to neplatí. Dorůstají a zajímají marketingová oddělení velkých firem. Partnerských peněz je tam opravdu hodně.
A vzhledem k tomu, že jste všechna tato čísla znali z aktuálního projektu Ematiq, přišli jste s prvním čistě profesionálním esportovým týmem v Česku, jmenujete se Entropiq. Spustili jste to teď v neděli. Hovoří se o rozpočtu v desítkách milionů korun ročně, vypadá to fakt velké. Můžete popsat, co se chystá?
Základem je profesionální přístup. Nechceme to nějak lepit a doufat, že to bude fungovat. Klíčový je náš tým složený ze zkušených profíků z rozličných oborů. A samozřejmě esportoví experti, hráči, trenéři, nebál bych se říct, že někteří jsou celebrity. Mimochodem spousta pokerových hráčů po světě vlastní esportové týmy. Udělal jsem si rešerši. Podíval jsem se na českou scénu. No a je to takový rybníček, spíše loužička. Vzali jsme elitní české hráče a podmnožině z nich jsme dali nabídku. Oni by to tedy vzali všichni, ale my si fakt vybírali.
Co musejí takoví kluci splňovat?
Je to o způsobu myšlení. Chceme, aby se osmnáctileté „děti“ chovaly jako profíci. To je z principu složité, jde o největší problém esportových týmů po celém světě. Hlavně v těch týmových hrách je věk problém. Jeden z těch kluků třeba objeví alkohol nebo něco podobného a začne to flákat. Bohužel tím zničí celý tým. My budeme mít také nároky, aby se kluci udržovali v kondici, aby jedli zdravě, budou mít i mentálního kouče a podobně.
Kolik svým hráčům platíte?
Minimálně tolik, aby mohli komfortně fungovat, aby nemuseli řešit jiné věci, naplno se věnovat přípravě, tréninkovým a soutěžním zápasům. Jinak je to samozřejmě individuální, ale teď třeba řešíme evropskou sestavu pro počítačovou hru CounterStrike: GO a bavíme se s klukem, co bral půl milionu měsíčně. Ale určitě nebudeme přeplácet. V našem týmu budeme začínat na nějakých desítkách tisíc korun měsíčně, teprve jsme odstartovali. Zatím máme sedm hráčů. V karetní hře Hearthstone, fotbalové simulaci FIFA a střílečce PubG. Určitě chceme do budoucna mít týmy i ve hrách DOTA2 a Counter Strike: GO.
Jak to máte vymyšlené byznysově?
Budeme mít zajímavé a silné partnery. Poptávka po našem produktu je dokonce větší, než jsem očekával. Co se týče načasování, měli jsme štěstí. Trh chce někoho, kdo to bude dělat profesionálně. Ale nikdo takový tady není. Konkrétní jména se brzy dozvíte, doporučuji sledovat naše stránky a naše sociální sítě.
Mimochodem, jak rychle se v esportu stárne?
Rychle. Záleží na hře. Některé tituly, třeba Hearthstone, se dají hrát do padesáti. To je hodně o hlavě, o analytickém myšlení, podobně jako poker. Já kdybych hrál Hearthstone, tak bych v něm byl hodně dobrý. Ale pak jsou tu hry jako DOTA, CS:GO, pubg nebo FIFA, kde je důležitý mechanický um, schopnost se trefit, být rychlý, rychle mačkat tlačítka. Po třicítce tato schopnost odchází. V pětatřiceti už hrají pouze výjimeční „Jágrové“. Můžete pak ale dělat trenéry, protože máte zkušenosti.
No a nakonec - patří hraní her na olympiádu, jak se často spekuluje?
To je na dlouhou filozofickou debatu, která je úplně zbytečná. Víte proč? Protože esport na olympiádě prostě bude. A důvodem je byznys. To je a bude tak velký fenomén, že olympiáda tomu nemůže odolat. Zvítězí byznysový pragmatismus. Jak by řekl Jára Cimrman: Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je to jediné, co s tím můžeme dělat.
