Zní logicky, že se k ní přiblížil ne na Ukrajině, odkud pochází, ale v České republice, a konkrétně v druholigové Líšni. Tam se „prostřílel“ z divizního Lanžhota, což bylo už jeho čtvrté angažmá na jihu Moravy.
Usadil se tam před čtyřmi lety, gólově ale explodoval až loni – tehdy za Lanžhot nastřílel 31 branek. Třináct na jaře, osmnáct na podzim. „O divizi si můžete říkat, že to není žádná soutěž, ale svoji váhu to číslo má,“ říká Milan Valachovič, trenér Líšně.
Dovhanjuka vedl právě v Lanžhotě a poté, co převzal mužstvo druholigového nováčka z brněnské periferie, si kanonýra vytáhl k sobě. „Schválně jsem si pustil pohárový zápas s Baníkem, který jsme s Lanžhotem na podzim hráli, abych viděl, jak se Pavel chová proti obraně složené z těžkých hráčů. Vyplatí se s ním pracovat. Umí si poradit v šestnáctce i jít za obranu. Potenciál má,“ pravil trenér.
Spoléhá i na to, že Dovhanjuk už je v prostředí aklimatizovaný. Nebo by aspoň za čtyři roky měl být.
Změny v kádru SK LíšeňPřišli (včetně testů): Jakub Kučera (Znojmo), Lukáš Lahodný, Marek Matocha (oba Vyškov), Michal Dočekal (Vrchovina, loni Rakousko), Pavel Dovhanjuk, Timotej Královič, Peter Šenk (všichni Lanžhot), Oleksej Miljutin (volný hráč). Odešli: Adrián Čermák, Jan Hladík, Marek Vintr (všichni Zbrojovka), Michal Suchý (Slovácko), Ondřej Bačo (Zlín). |
Pro český fotbal kdysi nadějného dorostence ukrajinského FK Ternopil objevil trenér Mario Rossi. Pozval si ho do Hodonína na zkoušku, a když ho Dovhanjuk zaujal, požádal ho, aby si na Ukrajině vyřídil víza a vrátil se do Hodonína, který vedl.
„Jel jsem tedy domů, víza jsem si vyřídil a vrátil jsem se do Hodonína, ale trenér Rossi tam skončil a místo něho nastoupil pan trenér Komňacký,“ popsal začátek anabáze borec, který doma vzhlížel k ukrajinské útočné modle Andreji Ševčenkovi, a dostat se na Moravu pro něho bylo zajímavé i proto, že jeho otec už v Brně delší dobu pracuje.
„Dělá s kachličkami, žije tady a mohl mi pomoct,“ líčí Dovhanjuk. Sám si zatím práci hledat nemusel a nevypadá to, že by s něčím takovým v nejbližší době počítal. „Co dělám já? Nic, tedy fotbal,“ usměje se.
Ve svém fotbalovém životopise má zaznamenaný i přestup do Sparty Brno, v kádru účastníka krajského přeboru ale příliš nepobyl. „Sparta mi pomohla s vyřízením transferu, tam jsem byl jen na papíře,“ přiznává bezelstně.
Za skutečný nástup do českých soutěží považuje až štaci v Hodoníně, a ta se mu moc nevydařila. „Neměl jsem tam takovou důvěru, jakou hráč potřebuje. Za trenéra Komňackého jsem ještě hrával, ale pak za trenéra Polácha už skoro vůbec,“ pokrčí rameny.
Angažmá mu však poskytlo důležitý odrazový můstek k setrvání na Moravě. Během dojíždění do Hodonína se komunikací s českými hráči (paradoxně byl mezi nimi tehdy i Polách) naučil slušně domluvit česky, což byl základ. „Pavla beru jako místního. Ví, co je to český fotbal,“ říká i Valachovič.
U něho Dovhanjuk důvěru čekat může, ale že ho čeká velký výkonnostní skok, o tom nemůže být pochyb. „V divizi jsem si kolikrát akci mohl nachystat sám. Druhá liga, to už je něco jiného. Tady budu určitě spolupráci s mužstvem potřebovat,“ předpokládá. Nejraději zakončuje pravačkou, i když říká: „Ani levá noha není špatná.“
Prokázat to bude muset o dvě patra výš, než kraloval loni. Může Valachovič doufat, že se to jeho „koni“ podaří, když se dřív za 35 zápasů v MSFL za Hodonín a Vyškov trefil jen pětkrát?
„Jestli jsem pod trenérem dal na podzim 18 gólů, tak asi věří, že další dám i tady,“ soudí Dovhanjuk. „Posun to bude velký, ale musíš makat a dokázat, že hráč z divize má na to, aby hrál druhou ligu. Pokud se chceš posunout, tak nic jiného než jít výš ti stejně nezbývá,“ tvrdí.
Nad tím, že by měl mít v Líšni umetenou cestičku od trenéra, který si ho přivedl, Dovhanjuk kroutí hlavou. „Šanci od něho dostanu, v to doufám. Ale trenér tady v klubu není sám. Hodnotit mě budou i jiní lidé. Těm musím ukázat, že na to mám. Abych tvrdil, že jsem už jednou nohou v Líšni, to určitě ne,“ uvědomuje si Dovhanjuk.
