Je určená lidem, kteří zanechali výraznou stopu v oblasti fair play ve sportu i mimo něj. A legendární trenér je prvním Čechem, který ji získal.
„Asi jsem byl oceněn proto, že jsem si vybíral hráče a lidi k fotbalu, které bavil, a také jsme bavili ostatní. Uměli jsme se chovat na hřišti i mimo něj,“ přemítal olomoucký rodák Karel Brückner, jenž na podzim oslaví osmdesát.
Co pro vás v trenérské kariéře znamenalo slovní spojení fair play?
Nechci říct, že to je nejvíc, to by byla fráze. Ale od té doby, kdy jsem se to dozvěděl, tak jsem o této ceně nejvíc přemýšlel, přemítal a meditoval.
K čemu jste došel?
Že je to úžasné. Nechci to srovnávat s jinými odvětvími, ale sport je fair play sám o sobě. Ohromný posun se udělal v technickém vybavení, které to kontroluje. Potom jsou tady média. Myslím, že sport nemá konkurenci, co se týká fair play.
Vnímáte tedy nástup videa a technologií do sportu jako přínos?
Velice prospívá nejenom fotbalu, ale v něm obzvlášť. Tyto technické vymoženosti a pak hlídání médii, to už pak nejde nic ošidit. A není to jen tímto tlakem, myslím, že celé hnutí, hráči i trenéři vyspěli tak, že jsou odvětví nejen ve sportu, která mohou závidět.
„Život je hrozně krátký, abyste ve fotbale nechal všechno.“ |
K fotbalu patří i nafilmované penalty či nefér zákroky. Jak moc vás to štvalo?
Byl jsem asi oceněn proto, že jsem si vybíral hráče a lidi k fotbalu, které bavil, a také jsme bavili ostatní. Nikdy jsem nechtěl vést hráče k tomu, aby tam bylo nefér chování a přemíra nedovolených zákroků a vůbec nějaké simulování. Nejenom na hřišti, uměli jsme se chovat i mimo něj.
Rozzlobil jste se někdy tak moc, že jste toho později dlouho litoval?
Kolikrát ano. Ale to patří k té profesi a všichni jsme to brali, že to není náboženská škola. Vždycky jsem měl ohromný tým, a abych se také trochu pochválil, uměl jsem si vybrat hráče.
V Anglii se nedávno řešil skandál trenéra Marcela Bielsy…
Víte, kdy mě Bielsa porazil?
Vím. Byl první a vy druhý v anketě trenér roku 2003.
Ano. A co měl za problém?
Sledoval soupeře na tréninku a v Anglii řešili, jestli je to fér.
Skandál kolikrát není porušení fair play. Nějaký malý skandál je zapotřebí, to by jinak byl sport hodně ochuzený.
Vy jako uznávaný taktik jste také soupeře detailně studoval a stejně se obhajoval i Marcelo Bielsa.
Neznám detaily, já jsem samozřejmě soupeře sledoval z videokazet, kterých jsem měl desítky, dvacítky, a podle toho jsem si to připravoval. Ale abych sledoval live, co jedí k večeři nebo kam chodí za holkama, to ne. Sledování jsem měl víceméně jen jedno – a to byla desítka, stovka videozáznamů, na kterých jsem měl soupeře.
„Nikdy jsem nechtěl vést hráče k nefér chování a nějakému simulování.“ |
Věříte, že se vrátí dobrá éra reprezentace?
Jen tři čtyři mužstva na světě se stále drží, ostatní mají periody, kdy jsou nahoře, a kdy ne. Mezi úspěchem a neúspěchem je kolikrát malinký rozdíl, ve fotbale rozhodují milimetry. V individuálních sportech je jednoznačnější, že kdo je dobrý, vyhraje. Ve fotbale je to těžší.
Už loni jste získal české ocenění, teď jako první Čech i evropské. Znamená to pro vás něco?
Ano. Opravdu jsem o tom hodně přemýšlel. Ne, že bych na něco převratného přišel, ale měl jsem to v hlavě jako málokteré jiné ocenění. Třeba když jsem jednou dal čtyři góly Spartě.
Čím se nyní nejvíc bavíte?
Ona ta osmdesátka, myslím osmdesát roků, si priority bere sama. Já už si je nevybírám.
Je mezi nimi i fotbal?
Je tam také, ale fotbal není celý život. Nakonec ten život je hrozně krátký, abyste ve fotbale nechal všechno. Mám rád všechnu vážnou hudbu. Bavím se tím, že sleduju hodně historii a naučných programů na ČT2 a Prima Zoom. Tam se pořád vzdělávám a doháním, co jsem kolikrát zameškal.
Na co se těšíte?
Na Vánoce se těšit nemůžu, ty už byly. (směje se) Kdysi jsem řekl, že se těším, až mi v červenci vyrostou rajčata, a pak ten pan redaktor zjistil, že vůbec rajčata nepěstuju. Těšení je adekvátní k věku a tomu, co přináší. Ale na těšení jsem nikdy nebyl. A neměl jsem rád ani oslavy.
Ani když letos Sigma slaví 100 let?
Tak takové třeba ano. Ale oslavy gólů, to mi připadá, jako by je někdy pustili z blázince. Mně se líbilo, jak ruská sborná hrála finále mistrovství, a když dali gól, tak se jen poklepali hokejkama po chráničích a tím deprimovali soupeře. Kdežto ti ostatní skákali na sebe a skoro si zlámali ruce, nohy. Anebo kolikrát ve fotbale se na oslavy připravují. Nepřipravují se ani na zápas, na soupeře, ale jak budou blbnout, až dají gól. To nemám rád.
