„Od tří už nemůžu, protože od čtyř máme trénink. Maximálně od dvou hodin,“ říkal Jiří Vlček, při domluvě termínu rozhovoru. V červenci mu bude 70 let, ale nejjistějším místem, kde ho najdete, je tréninkové centrum na Složišti na okraji Budějovic.
Jiří Vlček je legendou mezi jihočeskými mládežnickými fotbalovými trenéry. Svůj život spojil s budějovickým Dynamem, kde je letos už 37. rokem. Aktuálně vede společně se svým bývalým svěřencem Romanem Lengyelem juniorský tým.
„Je to droga. Pořád mě to baví. Nikdy jsem s tím nechtěl končit a nikdy jsem nezažil syndrom vyhoření, jak se dnes často říká,“ usmívá se Vlček. „Navíc práce s mladými mě vždycky naplňovala, protože na nich vidíte největší pokroky, a navíc tady v Dynamu jste měl skoro vždy jistotu, že máte na tréninku sedmnáct lidí a nemusíte nikoho přemlouvat, aby přišel.“
Fotbal ho bavil odjakživa. Před revolucí pracoval v budějovické teplárně a kolem sebe měl bývalé fotbalisty. Sám to dotáhl do krajského přeboru a po zranění kolena začal trénovat mládež v dnešní Slavii České Budějovice, bývalém Koh-i-nooru. Začínal u mladších žáků, pak vedl starší, a když přecházel do Dynama na začátku 80. let minulého století, mířil k dorostu. A u těchto kategorií zůstal. „S výjimkou asi dvou let, kdy jsem vedl tehdejší B-tým Dynama v divizi jako záskok,“ vzpomíná.
Ale jinak ambice trénovat muže nikdy neměl. „Jednou si mě chtěl vzít s sebou Pavel Tobiáš, když začínal trénovat áčko na Dynamu. Ale tehdejší vedení klubu mě nepustilo,“ připomíná. „Pak se mě ptal tehdejší šéf pan Čadek, ale já mu říkal, že každý by měl dělat to, na co má. U mládeže jsem se realizoval a něco i dokázal. Když pak člověk vidí Jirku Němce, Martina Latku, Václava Drobného nebo Tomáše Sivoka, jak hrají za nároďák nebo evropské poháry, to člověka potěší. Ale jsou to ty špičky. Dynamem prošlo hodně hráčů. Někteří jsou dneska úspěšní v různých oborech. Když se dnes jedu podívat do Krumlova a je tam osm hráčů, co jsem trénoval, tak jsem pyšný, že ti kluci u fotbalu pořád jsou. Není důležitý, jestli hrajete ligu, ale že hrajete fotbal, že sportujete,“ zamýšlí se.
Historky o Němci i Šimákovi
Přesto, když se ho kromě výchovy úspěšných reprezentantů zeptáte na největší trenérské úspěchy, několik věcí se najde. Pod vedením Jiřího Vlčka v roce 1994 vyhráli mladší dorostenci Dynama mistrovský titul v celostátní lize. V týmu tehdy byli Martin Vozábal, Roman Lengyel, Kamil Tobiáš, Tomáš Řehoř, Marek Endl nebo Martin Leština. Někteří z nich se dostali do první ligy.
„Druhou věcí, kterou si hodně cením, byla záchrana staršího dorostu v nejvyšší soutěži v sezoně 2004/05,“ připomíná. Dvě kola před koncem podzimu byl tým jasně poslední. Jiří Vlček tehdy nahradil Miroslava Soukupa, který odešel do prvoligového Brna. „Když mi to nabídli, řekl jsem vedení, že když dostanu volnou ruku, tak to zachráním,“ vzpomíná Vlček, který tehdy postoupil ke staršímu dorostu z mladšího.
„Vzal jsem si právě ty mladé kluky do týmu a na jaře se nám povedla neuvěřitelná věc a skončili jsme asi třetí od konce a sezonu zachránili s předstihem,“ vypráví. „Ale abych se jen nechválil, dva roky předtím jsem byl taky od dorostu odvolaný, protože se nám nedařilo. A zachraňovali to jiní,“ přidává.
Jiří Vlček (69 let)Vizitka Narodil se 19. července 1948. Pochází ze Včelné u Českých Budějovic. Fotbal hrál na krajské úrovni. Končil v krajském přeboru v tehdejším českobudějovickém Koh-i-nooru, kde také začal s trénováním dětí. Na začátku 80. let se přesunul do Dynama České Budějovice. Je mistrem republiky s mladšími dorostenci v roce 1994. Jeho rukama prošlo mnoho hráčů, kteří hráli první ligu nebo v zahraničích soutěžích. Před revolucí pracoval v českobudějovické teplárně. Po ní začal profesionálně pracovat v Dynamu jako trenér a zároveň šéf údržby. Je podruhé ženatý. Má čtyři děti a šest vnoučat. |
Za 37 let prošlo týmy Jiřího Vlčka mnoho hráčů. A zkušený kouč vzpomíná na spoustu historek. Třeba jak předělávali Jiřího Němce, pozdějšího kapitána nároďáku z krajního záložníka. „Když k nám přišel z Pacova, tak byl pořád v autu, jak byl zvyklý držet míč. Ale dal si říct. Pak jsme hráli ligu dorostu. Měli jsme tu Sanytrníka, který dal 23 gólů za sezonu, a Jirka Němec mu na 21 přihrál. A pak na něj mám ještě jednu vzpomínku. Chtěl pořád hrát v gumotextilkách a kožené kopačky odmítal,“ směje se.
Na knížku by podle něj vyšel měsíc s Janem Šimákem, kterého zkoušel získat z Tábora. Známého fotbalového bohéma totiž v budějovické mládeži testovali v dorostu v letní přípravě. Ale jak Vlček přiznává, bylo to s ním složité.
„Jel jsem pro něj do Tábora několikrát, ale nejevil moc zájem. Pak mi táta Martina Vozábala, se kterým jsem měl dobré vztahy, volal, že má nastoupit do Budějovic do učení. Tak jsem po něm skočil. Nastoupil v létě do přípravy. Přišel jednou, podruhé a třetí den jsme ho neviděli. Pak přišel počtvrté, že už bude chodit. A takhle se to opakovalo několikrát. No, přiznám se, vydržel jsem to s ním měsíc. Táta ho dal v Táboře na vlak, my ho měli vyzvednout v Budějovicích a on byl schopný v Plané vystoupit. Ale kariéru udělal. Miroslav Beránek s ním měl v Blšanech asi víc trpělivosti,“ dodává Vlček, který podobných příběhů vysype z rukávu mnoho.
Měl pověst náročného a přísného trenéra. Když chodili starší žáci v Dynamu ze žákovských kategorií do dorostu, měli z něj vítr. Sám přiznává, že používal spíš metodu biče než cukru. „Přísný jsem byl, to je pravda. Ale zase si myslím, že když mě hráči poznali, tak to nebylo tak zlé. Že bych je urážel nebo nějak poškodil, to ne. Samozřejmě jsou nějací, kteří řeknou, že jsem jim dal málo šancí. Ano, nejsem pánbůh a i já dělal chyby. Ale vědomě jsem nikomu neubližoval,“ vysvětluje.
„Složiště bude náš pomníček“
České Budějovice byly vždycky centrem fotbalu v kraji. Ti nejlepší hráči se stahovali právě sem. A fotbalový trenér musel zároveň fungovat jako učitel, dozor a někdy hráčům, kteří tady bydleli na internátech, nahrazoval i rodiče. „Měli jsme tu třeba kluka z Týna nad Vltavou, kterému umřel táta a jeho maminka mi vždycky, když něco provedl, volala: Pane Vlček, domluvte mu, na vás jedinýho on dá,“ říká.
Dnes se Jiří Vlček může celkem hrdě rozhlížet po tréninkovém centru se čtyřmi travnatými hřišti, nafukovací halou a umělou trávou, které pomáhal vybudovat. Ale nebylo to tak vždycky. V 80. i 90. letech totiž Dynamo trénovalo všude možně v okolích Budějovic. Jezdili do Plané, trénovalo se v Dubném, ve Stromovce a někdy i na place pod Dlouhým mostem, kde je dnes parkoviště.
„Pořád se hledaly nějaké možnosti, jak si postavit vlastní hřiště. A jednou za mnou přišel kolega z teplárny, že přece můžeme využít bývalý popílek v Mladém, že se bude zavážet,“ vzpomíná Vlček.
Dotazník pro Jiřího VlčkaCo vás v poslední době potěšilo? A co vás naštvalo? Na co se těšíte? |
Té myšlenky se chytil. Vrátil se k ní po revoluci a postupně prosazoval. Slýchával, že je utopista, ale nakonec se areál podařilo vybudovat. Zjistilo se, že na těch místech není povolena bytová zástavba. A šlo se za tím. „Hodně tomu pomohli Zdeněk Čadek a Lubomír Skála. Za nich se začalo budovat. Vykáceli jsme to tam, pak nebyly peníze, tak to zase zarostlo. Tak se to vykácelo podruhé a začalo se stavět. Nejdřív tam byla jen hřiště, kam se dojíždělo z Dynama. Postupně začalo vznikat i zázemí. Obrovsky tomu pomohl i Radomil Procházka. Dokázal sehnat peníze,“ vzpomíná Vlček. „Složiště bude takový náš pomníček.“
O to víc trenéra s profilicencí mrzí fakt, že nyní z těchto podmínek nevychází více talentů a mládežnické týmy Dynama většinou hrají na chvostech tabulek. Ale je realista. Ví, že už i mladé hráče loví pražské kluby. A když se podívá po jejich sestavách, vidí skoro jednu jedenáctku hráčů, kteří, kdyby zůstali v Dynamu, hrál by dorost o titul.
„Já nejsem příznivec toho, aby už v mládeži chodili do Sparty nebo Slavie. „Víte, když tam přijde hráč za několik milionů, tak se k němu chovají úplně jinak než k hráči, který je tam z mládeže. Většinou má i víc šancí,“ připomíná.
Svůj život spojil s fotbalem. A podle něj je důležité, aby měl člověk pro tuhle vášeň zázemí v rodině. A to on našel. „Manželka mě podporovala. Když jsem jel někam na fotbal, jela se mnou. Když jsem válcoval v noci škvárové hřiště na Meteoru na turnaj, tak v buňce vařila čaj,“ popisuje. „V tomhle mám štěstí.
