"Nedělám to jako divadlo," říká nový trenér Zbrojovky o svém emotivním vystupování. "Chci, aby hráči věděli, že jsem v tom zápase s nimi. Někdy to ale přeženu," přiznává bývalý výborný střelec.
Druhý úkol v nové roli jej čeká ve středu, kdy budou Brňané v třetiligové Kroměříži odvracet pohárové vyřazení.
Změnil se vám od čtvrtka, kdy jste převzal tým Zbrojovky, život?
Samozřejmě pracují nervy, to je normální věc. Já jsem do toho vpadl po hlavě prakticky z minuty na minutu, a abych pravdu řekl, tak trošičku času na odpočinek jsem měl až v úterý dopoledne.
Jak odpočíváte od fotbalu?
Nejlépe tím, že relaxuju na zahradě, kde si něco "šontám". Sekám trávu nebo se jdu třeba pobavit se sousedy.
Váhal jste nad nabídkou trénovat první tým Zbrojovky?
Musel jsem si to samozřejmě rozmyslet, abych unáhleně neviděl jen šanci vést první mužstvo. Musel jsem si sesumírovat několik věcí. První byla, jestli na to mančaft vůbec má. Teď na trénincích vidím, že na to hráči určitě mají.
Doteď jste trénoval dorostence. Jaký je u dospělého mužstva největší rozdíl?
Kluci v dorostu myslí všichni stejně, jsou na podobné úrovni. Tady musíte s hráči komunikovat úplně jinak. Ale mám zavedený svůj styl, ze kterého určitě nebudu slevovat.
Je těžké udílet pokyny Richardu Dostálkovi, který s vámi několik let hrál v jednom týmu?
Je to určitě těžké, ale je to hodně o empatii. Já se jako trenér musím vcítit do jeho role a to stejné očekávám i od něj. Věřím, že Ríša si určitě dokáže představit, že moje role taky není jednoduchá, dokáže se do ní vcítit a svým přístupem mi pomůže. Zatím to funguje perfektně.
Jak jste vyřešili vzájemné tykání?
Všichni hráči mi samozřejmě vykají.
Když se na tréninku hraje na dvě brány, zapojíte se?
Abych řekl pravdu, tak už dorostence, když jsem se dobře nerozcvičil, jsem někdy nestíhal. Ale i tak jsem góly na tréninku dával, to jsem nezapomněl. Teď na to není moc prostor, ale v pondělí jsem hrál s klukama poprvé bago. To mě baví.
Pomýšlel jste na trenérskou dráhu už jako hráč?
Už v Rapidu Vídeň jsem začal studovat a trénovat jako asistent děti do jedenácti nebo dvanácti let. Takže se už asi od roku 2004 kolem trenérství motám.
Snažil jste se něco pochytit od trenérů, kteří vás vedli?
Po celou hráčskou kariéru jsem se snažil vytříbit věci, které se mi nejvíc budou hodit pro trenérskou činnost. Z toho si snažím pro sebe poskládat nějakou mozaiku a přenést ji do své koncepce.
Naznačil jste, že komunikace s dorostenci a dospělými hráči vypadá jinak. Dorostence asi bylo snazší okřiknout, že?
Já klidně okřiknu i staré hráče. Je to hlavně o tom, že starší hráči lépe a dřív pochopí, co jim chci říct, ale možná na to hůř reagují. Ti mladší se to snaží dělat hned, zatímco těm starším, kteří už mají nějaké návyky, to může trvat déle.
Jak se vám jako výbornému střelci dívá na to, jak se brněnští útočníci trápí?
To není jen o útočnících. Musíte se dívat i na to, jaké dostávají balony, jak je podporuje záloha a obrana, to je všechno dohromady. Nechci říct, že mi v některých zápasech bylo útočníků přímo líto, ale dokázal jsem se vžít do jejich situace. Když jsem takové zápasy hrál, taky jsem se trápil. Protože kromě toho, že vybojujete nějaký balon, pro mančaft nemůžete udělat prakticky nic, což je hrozně těžké.
Psychika vašich útočníků tedy asi nebude dobrá...
Psychicky na tom není nikdo dobře, to je v takové situaci normální věc. Já jsem to zažil ve Zbrojovce i Rapidu, kde jsme taky měli svoje krize, protože když tam nehrajete o mistra, tak je všechno špatně. To na vás strašně dolehne a jde o to, aby se od toho hráči co nejvíc oprostili, což není jednoduché. Vidíte, kolik má dnes lidí psychické problémy i mimo fotbal. Ono se zdá, že fotbalisti mají pohodový život, ale vůbec to tak není. Aspoň já jsem se tím trápil, i když jsem si mohl říkat tisíckrát, že to nesmím přenášet domů. Ale ty negativní myšlenky nejdou vypudit z hlavy.
Jak to tedy nyní chcete překonat?
Tvrdou, disciplinovanou prací spolu s mixem zábavných tréninků, aby se kluci zvedli fotbalově i morálně. Určitě to jde.
Máte nějaký vysněný herní styl, ke kterému byste se chtěl přiblížit?
Když se dnes podíváte na španělskou ligu, tak jsou to všechno krásné fotbaly a bych rád, kdybychom to tady praktikovali. S Libercem se to bohužel ani nedalo, protože jsou hrozně silní v osobních soubojích a kdybychom se snažili hrát nějaký kombinační fotbal po zemi, tak by tam určitě byly ztráty ve středu hřiště a ten zápas mohl dopadnout ještě hůř než dopadl.
Jaký jste vlastně hrál fotbal s dorostenci? Starší dorost jste nyní opustil na třetím místě tabulky.
Snažil jsem se o ofenzivní fotbal po zemi s rychlými náběhy ve sprintech, to co je dnes moderní v celém světě. Tam záleželo na tom, kdy to ti kluci pochopí a jak rychle to začnou praktikovat na hřišti. Se sedmnáctkou se mi to povedlo až po půl roce, kdy jsme vyhráli jarní část, což bylo s mužstvem, které po podzimu skončilo čtrnácté, fantastické. V devatenáctce to kluci pochopili rychleji, během dvou měsíců se nám to podařilo a pět nebo šest kol jsme vedli ligu.
O záchranu se ale asi hraje jinak než kombinací po zemi, že?
Teď to bohužel není o kráse, ale o bojovnosti, o maximálním plnění taktiky, o koncentraci a zodpovědnosti. A já věřím, že to dokážeme.
Napadla vás i možnost, že by Brno sestoupilo?
Když jsem zvažoval tu nabídku, tak jsem si samozřejmě musel připustit, že i tohle je možné. Ale proto jsem chtěl smlouvu na dva roky. Kdyby se nedej bože spadlo, abych mohl udělat maximum pro to, aby se první liga zase vykopala.
