Doma v brazilském Sao Paulu má pět pokladů. Vedle manželky a tří dcer také stříbrnou medaili z fotbalového mistrovství světa v roce 1998 ve Francii.
"Schovanou ji samozřejmě mám, jenže, bohužel, je jen stříbrná," zakaboní se dvaačtyřicetiletý brazilský internacionál César Sampaio.
Před dvanácti lety 12. července nastoupil Sampaio coby důležitý záložník brazilské základní sestavy na pařížském stadionu St. Denis ke světovému finále Francie - Brazílie. To Jihoameričané prohráli 0:3.
Se Sampaiem je v Česku i jeho firemní společník Renato Romani, avšak ani jeden z nich záměry na zdejším fotbalovém trhu zatím konkretizovat nehodlá.
"Jeden z nich tady ale zůstane určitě," říká Sampaio.
Že má jít o sedmadvacetiletou posilu pro Příbram, fotbalistu, který má mimo jiné tříletou zkušenost z Ajaxu Amsterdam, to potvrdit nechce. "Nepředbíhejme," uzavírá Sampaio téma svého současného byznysu.
César Sampaio (vpravo) hlavičkuje ve finále mistrovství světa 1998 Brazílie - Francie. Vzadu jeho slavný brazilský spoluhráč Ronaldo.
Můžete tedy zavzpomínat na prohrané finále světového šampionátu před dvanácti lety?
Samozřejmě. Chápu, že i ty stříbrné medaile mají ve fotbalové světě pořádný zvuk. Ale to víte, pro nás Brazilce to bylo hodně smutné.
Tenkrát se v souvislosti s finálovým duelem objevily nespecifikované problémy s nejlepším světovým fotbalistou své doby Ronaldem. Dokonce se ani neobjevil na oficiální soupisce k utkání, na níž byl do základní sestavy doplněn takřka těsně před výkopem.
César Sampaio, BrazílieNarozen: 31. března 1968 |
Co za jeho kolapsem bylo?
To dodnes nikdo pořádně neví. On už tenkrát jako mladý bral hodně léků, hlavně na svá bolavá kolena, tak možná zkolaboval z těch různých medikamentů, těžko říct.
A nakonec se v základní sestavě objevil, přestože původně na soupisce nefiguroval.
Když jsme z hotelu odjížděli na stadion, on byl na podrobném vyšetření v nemocnici. Trenér Zagallo pak určil základní sestavu, my se před zápasem běžně rozcvičovali a najednou se objevil Ronaldo. A že prý musí hrát, že je v pořádku, a že už si možná finále mistrovství světa nikdy nezahraje. Strašně moc o to stál a trenér ho nakonec do základu postavil.
Jenže to nevyšlo...
Byl to pro nás takový zvláštní zápas. Od dopoledne jsme byli rozhození Ronaldovou příhodou, museli jsme na to myslet, i na hřišti jsme měli obavy, aby zase nezkolaboval. A on sám byl taky poloviční, bylo vidět, že není ve své kůži, byl jen svým stínem. Podle toho to taky dopadlo. Ale o čtyři roky později si to Ronaldo vynahradil, když dal ve finále mistrovství světa dva góly Němcům a stal se šampionem.
A dnešní Ronaldo?
V necelých čtyřiatřiceti hraje ligu doma v Brazílii za Corinthians. Sice přibral na váze, ale pořád je to fenomenální útočník a pořád dává góly.
Sestava Brazílie před finále mistrovství světa 1998 v Paříži proti Francii: horní řada zleva: Taffarel, César Sampaio, Rivaldo, Aldair, Junior Baiano, Cafú. dolní řada zleva: Ronaldo, Roberto Carlos, Leonardo, Bebeto a kapitán Dunga.
Vaším spoluhráčem v reprezentační záloze býval i dnešní kouč brazilského národního mužstva Dunga. Dokonce jste vedle sebe nastoupili i ve vzpomínaném finále mistrovství světa v roce 1998. Co byste řekl k bývalému parťákovi, jehož dnes takřka celá Brazílie nenávidí?
Musíte vidět Dungu jako bývalého výborného fotbalistu a člověka, a pak jako reprezentačního trenéra. A lidi ho nemají rádi jako kouče. Protože místo hravého brazilského herního pojetí dává velký důraz na taktiku a defenzivu. A to se samozřejmě Brazilcům líbit nemůže. Jenže Dunga s tím vyhrává.
Kam tedy podle vás brazilské fotbalisty Dunga dovede na právě probíhajícím mistrovství světa?
Každopádně do finále.
A když Brazílie to finále prohraje?
Tak to bude neštěstí jako tehdy, když jsme vedle sebe stáli na hřišti v Paříži před dvanácti lety.
Opravdu by to tak Brazilci vnímali?
Jistě. U nás doma se už od těch nejmenších fotbalistů každému vtlouká do hlavy, že být druhý je stejné, jako všechno prohrát. Zkrátka vítězit, vítězit a zase vítězit. Přesně takhle Brazilci fotbal berou. A ještě něco, když už někdy prohrajete, tak odvěkého rivala Argentinu porazit musíte. Porážka s tímhle soupeřem se neodpouští.
Je stříbrná medaile ze světového šampionátu 1998 vaším největším úspěchem?
Ať je to s námi Brazilci ve fotbale jak chce, toho stříbra si fakt považuju. Ale na stejnou úroveň dávám svoje působení v Palmeiras, kam jsem ze Santosu přestoupil na začátku devadesátých let. Tenhle klub čekal na nějaký úspěch dlouhých šestnáct let a já mohl být u toho, a snad jsem i pomohl, když další čtyři roky v Brazílii a Jižní Americe vyhrávalo Palmeiras skoro všechno.
Vy sám jste s fotbalem začínal v týmu FC Santos, tedy v klubu slavného Pelého, nejlepšího světového fotbalisty všech dob. Znáte se s Pelém osobně?
Jakpak bych se s ním neznal. Právě on mi hodně pomáhal, když jsem v Santosu začínal. I díky němu jsem pak od osmnácti odehrál za Santos skoro tři sta zápasů. A mám s touhle legendou spojený i jeden můj zápas. Když Pelé v roce 1990 slavil padesátiny, nastoupil jsem tenkrát v Miláně za brazilský výběr proti jedenáctce světa. Byl to zápas na počest Pelého narozenin.
Ve středu večer jste navštívil současného předsedu Českomoravského fotbalového svazu Ivana Haška. Můžete prozradit důvod této návštěvy?
Jsme přece fotbaloví kamarádi. Sice protihráči, ale dobří přátelé. Hráli jsme totiž v devadesátých letech ve stejnou dobu profesionální ligu v Japonsku. Já za Jokohamu a Ivan za Hirošimu a pak za Ičiharu. Spřátelili jsme se na hřišti a pak jsme se občas potkávali i v soukromí. Takže jsem se na něj těšil. A nezasvěcený by se moc divil, jak spolu tmavý chlapík a bílý Evropan drmolí japonsky. Musím říct, že jsme si v té japonštině pokecali báječně.
Jak jste se vlastně poprvé v životě objevil v Česku?
Přes dalšího fotbalového kamaráda Josefa Němce. Když jsem byl koncem tisíciletí podruhé v Palmeiras, on hrál za mexický Cruz Azul. Potkávali jsme se při přátelských zápasech a na různých turnajích. Taky jsme se skamarádili a nedávno slovo dalo slovo a jsem tady.
A které české fotbalisty znáte ještě?
Pochopitelně slavného Nedvěda, pak Petra Koubu, kterého jsem poznal při angažmá v La Coruni. A taky Horsta Siegla, se kterým jsem se seznámil koncem roku 1997 na Poháru FIFA v Rijádu, kde mimo jiné hrály týmy Brazílie a Česka. A Siegl už byl dokonce u nás v Sao Paulu na trenérské stáži.
Lze očekávat, že budete brazilské fotbalisty exportovat do Česka častěji?
Byl bych moc rád, kdyby to tak bylo. Jste přece taky fotbalová země, takže tomuhle byznysu by nic bránit nemělo. Naše společnost se stará o nepřeberné množství mladých hráčů, kteří už dnes dosahují špičkové úrovně. A pak, mám tady přece fotbalové kamarády. A taky věřím, že ta lekce japonštiny u Ivana Haška nezůstane jediná.