Ceremoniál proběhl v pár vteřinách před zápasem Poháru mistrů, kdy Dukla hrála s Benfikou Lisabon.
Zástupce šéfredaktora France Footballu, pořadatele ankety, předal Masopustovi cenu. Ten zapózoval fotografům i s Eusebiem, který skončil druhý. Téměř padesát tisíc diváků jim zatleskalo. Víc nic.
"Žádná oslava po zápase, nepozval mě ani nikdo ze sportovních funkcionářů. V novinách o tom bylo jen pár slov."
Byla jiná doba. Každý individuální úspěch kazil image socialistického sportu, založeného na kolektivismu. Tak se to tehdy chápalo. Přitom už v té době byl Zlatý míč mezi fotbalisty ceněnou trofejí.
"Zdálo se mi ale, že je výsadou hráčů ze Západu a já nemám šanci, i když bylo po stříbrném Chile," říká Masopust.
Jednou večer mu telefonoval novinář František Steiner. "Pepíku, sedíš?" zeptal se ho. Masopust opáčil: "Co blbneš, copak se u telefonu sedí?" "Tak si sedni, ať tě to neporazí," pokračoval Steiner. "Vyhrál jsi Zlatý míč."
Masopust nevěřil. Několikrát se redaktora zeptal, jestli si z něj nedělá blázny. Když mu 13. března 1963 cenu dali, ani se z ní moc netěšil. "Byl to divný den, vypadli jsme s Benfikou z poháru."
Už neví, kdo mu trofej během zápasu hlídal. Našel ji až v kabině. Přitom šlo o Zlatý míč. A je opravdu zlatý? "I to mě zajímalo. Ve své době měl prý hodnotu 50 000 korun, to bylo dost."
Dal si ho do vitríny v obýváku, kde vystavoval trofeje. "Padá na to prach," řekla mu jednou manželka. Začal tedy ocenění rozdávat. "Zlatý míč ale z ruky nedám," tvrdí.
