Kapitán jako sběratel autogramů
Každý večer se hráči dozvědí, co je čeká druhý den. Dřív ne. Na tabuli v šestém patře, kde bydlí, vyvěsí kustodi nebo vedoucí mužstva plán. "Den dopředu to hráčům stačí," říká trenér Jozef Chovanec.
Před hotelem už mezitím postává Jiří Němec s kopačkami v rukou. Jako první čeká před autobusem, který pojede napříč Seefeldem k tréninkovému areálu. Není dne, aby Němce někdo předstihl. Jako první vstává, patří mu i premiéra u švédského stolu při snídani. Kapitán, který jde příkladem. "Prostě nesnáším nedochvilnost," nehledá v tom vědu. "A taky od kluků něco potřebuju," tajemně se zatváří.
Najednou kolem něj prochází spoluhráč Karel Rada. "Zbrzdi," houkne na něj Němec a roztáhne památník s fotografiemi všech reprezentantů. Sbírá podpisy pro jednoho známého. Trochu se stydí, připadá si jako malý kluk. A už se sbíhají spoluhráči, utahují si z něj a pokřikují: "Já se chci taky podepsat." Marně je odhání, dlouho na něj dorážejí.
Mají i "kočího"
Hráči už sedí v autobuse, řidič Milan Džubak startuje. Ano, i řidič patří k mužstvu.
"Dřív mě fotbal nezajímal, bral jsem ho jako davové šílenství," vypráví Džubak. "Ale teď už to tři roky, co vozím fotbalovou reprezentaci, vidím jinak."
Dělá v dopravní firmě, ale jakmile je potřeba, tak se stává "kočím" fotbalistů. Bydlí s nimi v jednom hotelu, vozí je tři kilometry daleko na tréninky. Pomůže, s čímkoliv je potřeba. Třeba když Patrik Berger při tréninku úpí, že ho tlačí kopačky. Řidič skočí do autobusu a jede do hotelu pro jiné.
Vše musí klapat naprosto bez zádrhelů. Od toho je celý realizační tým: pět trenérů, dva lékaři, tři maséři, dva kustodi, vedoucí týmu, kuchař a řidič. Celkem štáb patnácti lidí.
Každý zná svou práci. Už jsou to zaběhnuté rituály. Ani nemusí souviset s pracovním zařazením.
Na každém tréninku jsou třeba velké ošatky s hroznovým vínem, pomeranči, banány, různými sladkostmi a pochopitelně i pití. Nad tímhle má například patronát masér Přemysl Čech.
Kuchař si vozí celer O ideální stravu se stará kuchař Josef Golis. Lékaři mu předloží jídelníček a on vaří. S hráči nejezdí pokaždé, ale na důležitých akcích nechybí. "Jedí čím dál víc trávy," s nadsázkou říká velkým porcím zeleniny. Na oběd připraví dvanáct plných mís se zelím, mrkví a podobnou potravou. Moc toho nezbude.
Golis vyrazí s mužstvem i do belgického Knokke-Heistu, domova fotbalistů při šampionátu, zatímco třeba řidič Džubak ne. Každé mužstvo totiž dostane při turnaji k dispozici autobus, navzájem se budou lišit lemováním v národních barvách.
"Kuchyně jsou všude stejné, ale stejně si nějaké náčiní musím vzít s sebou. Třeba sítko na játrové knedlíčky," vykládá kuchař. Dává dohromady seznam potravin, které si poveze do Belgie. Už má zkušenosti z minulého Eura v Anglii, kde nemohl ani za zlatý poklad sehnat celer do svíčkové. Stejně tak kysané zelí objevil až v jednom polském krámku.
Lepidlo na nos
"Pánové, víte, proč důchodci berou viagru? Aby jim nespadly trenky." Další z vtípků Eduarda Poustky. Hráči prskají smíchy.
Masér Poustka má pověst baviče. Když začíná soustředění, není tolik potřeba. To mají hráči ještě dobrou náladu. Postupem času ale přichází "ponorka". Přibývá mlčení, podráždění, při tréninku najednou jeden pokope druhého. "V tu chvíli nastupuju já a začnu dělat ptákoviny," říká Poustka. Všichni ho tak berou, dokonce i trenér Chovanec mu takovou roli připisuje. Ví, že bez dobré nálady se nevyhrává.
"Edo, teče mi z nosu, nemáš něco na rýmu?" ptá se Pavel Nedvěd. Hned k němu přiskočí Poustka a podává mu tubu se slovy: Nakap si a podrž nosní dírky.
Nedvěd už se nahýbá, vtom Poustka zařve: "Stůůj!" Bylo to totiž vteřinové lepidlo.
Končí trénink, jede se autobusem do hotelu. Jen trenéři Hašek a Chovanec, který chce shodit něco ze své stokilové váhy, dupou na horském kole. Za nimi se řítí Pavel Horváth, záložník, který má kvůli koňaru předepsané právě jen kolo. Zívá s rukou před ústy, zatímco trenéři před ním jsou skloněni nad řídítky a makají ze všech sil. Spoluhráči se řehtají.
"Tak s těmi vtípky můžu klidně počkat," dochází Poustkovi.
 Pavel Horváth kvůli zranění jezdí na kole i tam, kam musí ostatní běžet |
