Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Život bez mikrofonu mě nezabije, říká Karol Polák

11 2009
Bratislava (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Neříkejte, že jste jeho hlas nikdy neslyšeli. To jeho čarovný baryton ohlašoval 20. června 1976 senzační fotbalovou zprávu: "Sme majstri Európy!" Karol Polák se stal sportovní legendou. Za tři týdny sice v televizi nebude, přesto ho ten zápas vtáhne. Česko hraje se Slovenskem klíčovou bitvu o mistrovství světa.

"Komu budu fandit? Pochopitelně Slovensku, to nemůžu jinak," říká.

Když starý robustní pán vypráví dnes, stačí zavřít oči a vracíte se v čase. Pak je otevřete a Polák u rozhovoru rýmuje, nadává, šermuje rukama a zpívá cikánské písničky. Živel v akci, byť mu bude už 75.

Budete fandit Slovensku, ale sám jste mohl být Čech, že?
Stačilo, aby tatínek nenechal přestupní lístek do Slavie ležet na stole. On totiž hrával fotbalovou ligu za ČsŠK Bratislava, což je dnešní Slovan. Zrovna s parťákem Daučíkem zazářili na Slavii a oni jim tam týž den nabídli smlouvu. Na jaře 1934. Tým se vracel až půlnočním vlakem, tak táta s Daučíkem vyrazili do vinárny na Václavské náměstí, kde si podepsané papírky zálibně prohlíželi. Stačilo je odnést na svaz a orazítkovat.

Seriál deníku MF DNES

Před fotbalovou kvalifikací Česko - Slovensko

Předpokládám, že se to nestalo.
Fero Daučík si ještě odskočil za svou pražskou láskou a lístek schoval, zato tatínek zůstal, dopíjel vínko a najednou ve dveřích funkcionáři Slovanu: Co to máš? Nikam nesmíš! Papíry mu roztrhali a bylo. Ze mě mohl být pražskej Kája, ale bohužel.
Nebo bohudík? Táta zůstal v Bratislavě, pak ho komunisti na deset let zavřeli, Daučík putoval přes Slavii do španělské emigrace, kde se stal slovutným Donem Fernandem, a já se ironií osudu narodil o šest měsíců později v bratislavské České ulici.

Máte k Česku blízko?
No jéžiš. Dokonce bych řekl, že si mě u vás váží víc než doma. Do smrti zůstanu Čechoslovák, váš bratr.

Těší vás teď slovenský fotbal?
Rozhodně ne. V éře slavného Bělehradu tvořili Slováci polovinu mužstva. Lize vládla Trnava, pak Slovan, který vyhrál Pohár vítězů. Vsadím se, že se to žádnému klubu od nás nepovede dalších tisíc let. Jenže po revoluci se všechno zlomilo. Zatímco váš fotbal se udržel, slovenský padal. K moci se dostali hlupáci, kteří vývoj ztlumili až zastavili.

AUDIO: Připomeňte si hlas komentátora

Pusťte si audioukázky z rozhovoru reportéra MF DNES

Nejste příliš velký pesimista?
Ne, jsem realista. Silvio Berlusconi, dnešní premiér Itálie a šéf AC Milán, mi v roce 1978 říkal: Poslouchej, ta vaše železná opona brzy padne a ekonomická propast mezi Východem a Západem se ještě prohloubí. Za každého vašeho hráče si můžu dovolit zaplatit tolik peněz, že se vám protočí panenky. Teprve až budu nucený prodat svého hráče do Sparty či Trnavy, abych přežil, tak se můžeme bavit jako rovný s rovným. On tehdy jako funkcionář začínal, ale měl svatou pravdu. Na Západě nám mezitím utekli o dalších sto poschodí výš a každou sezonou Ligy mistrů, kdy se nabalí o další miliardy, nám unikají.

Spíš jsem myslel, že budete mluvit jako vlastenec a řeknete mi, že slovenská reprezentace se pod trenéremWeissem zvedá.
Dobře, na kvalifikaci v Praze se snad naši chlapci vyhecují, ale většinou mám spíš pocit, že se na srazy přijíždějí hlavně vyprdět. Dají si kafíčko, popijí, potkají kamarády, hezké baby. Vyprávějí o fotbalové cti, ale v duši si myslí něco jiného. Tohle není jednotný tým jako v Bělehradě. VladoWeiss nemůže ukázat, jak je skvělý dirigent, když kolem sebe nemá dokonalé umělce.

Říkal jste dirigent? Ne trenér?
Jistě, trenér reprezentace netrénuje, on diriguje. Herbert von Karajan nebo Václav Talich taky nemohli mít hluchý ansámbl nebo tříprstého houslistu. Oni přišli k vyspělým umělcům, zaťukali taktovkou o stoleček, nasadili tempo a skladbě dali maximálně svého ducha.

Naznačujete, že má trenér Weiss ve své „filharmonii“ tříprsté houslisty?
Neměl by mít, ale dost často se falešný tón objeví.

Copak nevěříte, že se Slovensko dostane na mistrovství světa?
Řekl bych, že postup reálný není, ale přihodit se může. Ve fotbale hraje roli náhoda, která čas od času umožňuje překvapení. Tak se necháme překvapit. Víte, nám kromě Škrtela, Šestáka a Hamšíka chybějí osobnosti, zato vy jich máte plnou nůši.

Vyberte jednu, která vám imponuje.
Nedvěd v reprezentaci nehraje, Rosický je zraněný, tak Čech. To je profík. Navíc brankář a já dřív chytával. Oceňuju tu jeho jiskru a předvídavost. I když chybička se vloudí, že?JAK SLAVNÉHO KOMENTÁTORA NAPODOBUJE ROBERT ZÁRUBA

A kterého Čechoslováka v celé historii máte nejvýš?
Jožo Masopusta. To byl génius, protože mu nikdo nedokázal vzít míč. Nevyzpytatelné kličky, přehled, přihrávky. Fotbalová poezie.

Spíš jsem čekal, že řeknete Panenku, jehož penalta po Bělehradě 1976 proslavila i vás.
Oj, Tonda. On nikdy nebral fotbal příliš vážně, byl to bohém. Kdyby takový nebyl, nikdy by tu penaltu nekopnul dloubákem. Jemu to v podstatě bylo fuk, v tom byl geniální.

Víte vůbec o tom, že vás v Česku pořád imitují? Vaši dikci, zabarvení hlasu. Dokonce proběhla v České televizi soutěž o nejlepšího imitátora.
Vím, a já skončil čtvrtý. Chápete? Můj vlastní hlas si nebyl podobný. Taková legrace. Vyhrál Robert Záruba, který mě imitoval při závodě německého sprintera Kokota. V Postupimi byla první tartanová dráha v NDR, Manfred Kokot jasně vyhrál závod na 100 metrů, naši Mandlík a Janeček poslední. Tak jsem řekl připravený bonmot: Jaká škoda, že taky u nás nemáme takové Kokoty. A hned telefon z Prahy: Soudruhu, tos nemohl říct jiné jméno? Sakra, jaké? ptám se. On byl vážně Kokot.

Horší reakci jste nikdy neměl?
Nejhorší zážitek mám ze Sappora, zimní olympiáda 1972. Slavnostní zahájení, v bráně borců naše výprava poprvé jako ČSSR. Jedno velké S uprostřed přibylo. Já komentuju: A už vítáme delegaci Československé... Najednou blik, prázdno, co teď? Tak se nadechnu a říkám: Československé sovětské socialistické republiky. Krev se mi vlila do hlavy a říkám kolegovi Mikyskovi: Dodělej to, jdu balit! Byl jsem si jistý, že mě musí odvelet. Za minutu přiběhl japonský technik a volá: Mister, Prague calling – Praha volá. A je to tady, průšvih. Na druhé straně se ozval náměstek Diviš a povídá: Karle, co to vyvádíš? Pak pokračoval vlídně: Ale co, nic si z toho nedělej, předběhl jsi dobu.

Karol Polák legenda s mikrofonem

Karol Polák
Mohl být houslistou, operním pěvcem, pak vystudoval herectví, také hrál fotbal a basketbal. Nakonec se z něj stal jeden z nejznámějších sportovních komentátorů v Československu. První přenos komentoval v roce 1959, bylo to krasobruslení. Jeho temperamentní a hluboký hlas se pak vryl do paměti generací. Je podruhé ženatý, má 6 vnoučat a stále žije v Bratislavě, kde se 7. září 1934 narodil.

Na emigraci jste nikdy nepomyslel?
Svobodná Evropa mi nabízela pět tisíc marek a byt. Ale já na to neměl náturu, manželka i děti by pykaly za mě. Třeba hokejista Peter Šťastný utekl do Ameriky a pak řekl: Doma jsem nemohl dýchat. Teď za Slováky káže v Evropském parlamentu. Bože, vždyť on tady ty nejhorší chvíle neprožil. Víš co, Peter, zůstaň si v Americe a netvař se, že jsi Slovák!

Páni, vy jste  kverulant.
Ne, realista. Čím dál méně kolem sebe slyším: To je skvělé, jak jsme tu revoluci tenkrát vyzvonili. Lidi spíš nadávají: Sakra, jak bylo dobře za socialismu. Oni zjišťují, že naletěli.

To myslíte vážně? Copak byste režim komunistů vrátil? Vždyť vám zavřeli tátu na 10 let do kriminálu.
Navzdory tomu bych to s korekturami vrátil. Zlato moje, je mi vás mladých líto. Celý život jsem u mikrofonu někoho s někým srovnával a teď mi vychází, že obyčejný člověk se měl za socialismu líp než v demokracii. Politická diktatura byla nepříjemná, ale pořád ji lidé nepociťovali tolik jako dnes diktaturu kapitálu.

Takže vlastně nejste tak úplně spokojený penzista, že?
Ale jsem. Mám důchod, slušně si přivydělám, na vínko mám, tělo funguje, mozek ještě líp. A víte, jak si ho tříbím? Luštím křížovky bez tužky. Ve vlaku to drncá, tak si pamatuju písmenka a luštím očima. Zkuste si to. Nedávno jsem tím naštval manželku. Koukal jsem jí přes rameno, papírek s tajenkou vložil pod ubrus a řekl: Až budeš v koncích, podívej se. Nadávala, že z ní dělám hlupáka.

V září vám bude 75 a pořád jste ohromně vitální. Co ještě plánujete?
Já nikdy nemluvím o tom, kolik let mám, ale kolik ještě nemám. Takže 80 ještě nemám. Lidé na ulici se mě často ptají: Sportujete pořád? Ne, to bych svým kloubům neudělal. Bavím se životem. Jsem jako lev. Ten leží v africké savaně, v chládku pod stromem celý den dříme. Ale když mu kolem čenichu projde antilopa, lev vyskočí, udělá tři skoky a má oběd. Tak proč by měl trénovat? Ať trénuje antilopa.

A co když lvovi vezmou mikrofon?
Nezabije mě to. Život mám naplněný po okraj, už žiju bonus. Jak to zpívá Jiří Zmožek? Tikot hodin měl bych vážně brát... Moje hodiny zatím tikají, ale až mi doktor řekne, že mi zbývá poslední půlrok, půjčím si od kamaráda pistoli, objednám poslední lahev borovičky a v lese to ukončím. Proč žít život, který mi nemá co dát?

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze