Zico je novým japonským bohem

Praha - Japonskou invazi zažil včera fotbalový stadion Sparty. Fanoušci a turisté s foťáčky s obdivnou úctou obklíčili svého fotbalového vůdce - Brazilce Zika. Jeden z nejlepších hráčů fotbalové historie, plným jménem Arthur Antunes Coimbra, čaroval na trávníku v osmdesátých letech. Převážně v brazilském Flamengu, které od dětství tolik miloval.

Jeho gólové rekordy tam stěží někdo překoná. Na mezinárodní scéně však nepřekročil stín ďábelského Maradony.

I proto Zikova „ztracená generace“ pro Brazílii nikdy nedobyla titul mistrů světa - byť on sám měl tři pokusy.

Ve čtvrtfinále světového šampionátu v Mexiku 1986 proti Francii, možná nejkrásnějším fotbalovémzápase všech dob, sice proměnil v závěrečném rozstřelu penaltu, nedali však dva spoluhráči...

Včera na tréninku sice neobul kopačky, ale i ve stříbrných teniskách předvedl svým svěřencům pár brilantních kousků. Ač je mu jedenapadesát, jeho skráně zdobí šediny a má unavené nohy, zakřivené do „o“, i pár jizev.

Zico

■ 51 let
■ vlastním jménem Arthur Antunes Coimbra
■ potomek portugalských přistěhovalců, ve fotbalovém prostředí měl přezdívku Bílý Pelé
■ nyní trenér japonské reprezentace
■ hrál za Brazílii 3x na MS (1978 3., 82 a 86 - vždy čtvrtfinále), 1x asistent trenéra (98 - finále)
■ nejlepší fotbalista světa FIFA 1983, vítěz Interkontinentálního poháru 1981
■ hrával většinou ve Flamengu, dva roky v italském Udine a na závěr šest let v japonské Kašimě
■ kariéra: 1176 zápasů/831 branek (z toho za Brazílii 88/66, za Flamengo 731/508)
■ dva roky studoval univerzitu, vedl hráčské odbory, byl sekretářem na ministerstvu sportu
■ manželka Sandra, tři synové, majitel fotbalové školy v Riu
■ žije v Tokiu, v Kašimě mu jako hold postavili sochu 

„Každý kluk měl svůj vzor. Já měl Zika,“ rozzářil se Vladimír Šmicer, když se doslechl, kdo vede dnešního soupeře českého týmu. Až Zico se stal důstojným nástupcem čísla 10, které navlékal Pelé. Říkali mu „Bílý Pelé“. „Ale já srovnání nikdy neměl rád,“ zamračí se, když se ho na to zeptáte.

Zico přišel do Japonska v roce 1990, když už doma v Brazílii s bolavými koleny skončil kariéru. V Kašimě vydržel ještě čtyři roky, a když se loučil - postavili mu tam sochu.

Pak se vrátil do Ria. Na kraji města si otevřel fotbalovou školu s pěti travnatými hřišti, věnoval se rodině.

Dva z jeho tří synů hrají fotbal, prostřední Bruno je muzikant. Už dokonce vydal desku. Ale nezapomeňte, i Zico jako kluk chodil do hodin klavíru a divadelních kurzů. A k tomu ještě zvládl dva ročníky na univerzitě.

Poté, co s Mariem Zagallem nedovedl ve Francii 1998 brazilské mužstvo ke světovému prvenství ani jako kouč, vrátil se do  Japonska. Navzdory tomu, že jeho žena Sandra tam s ním nechce trávit veškerý čas.

Žije v Tokiu a vede národní tým. „Máme málo času na společnou přípravu. Ale každou chvilku se snažím využít ke zlepšení výkonnosti hráčů,“ říká Zico.

Je obdivovanou personou. Kvůli jeho čtvrtečnímu setkání s Franzem Beckenbauerem v Mnichově mu přistaví soukromou helikoptéru, která ho pak odnese do Frankfurtu. Tam na něj před návratem do Japonska celá výprava počká. Nechtějí ho ztratit. Touží, aby je dovedl k úspěchu na světovém šampionátu 2006.

Fotbalová legenda Zico na stadionu Sparty v Praze, kam přivezl japonskou reprezentaci.