Na začátku kvalifikace to Chorvati měli nahnuté. Trenér Barič musel loni na jaře před klíčovým zápasem s Belgií zkusit vabank - povolal skoro neznámého a občasného střelce, Prša z Monaka.
O pár měsíců později už obr s vlasovým ohonem vyhrál anketu o nejlepšího fotbalistu Chorvatska, v kategorii Sportovec roku byl druhý, hned za lyžařem Kosteličem. Na podzim učaroval čtyřgólovou kanonádou proti La Coruni v Lize mistrů.
V listopadu mu bude třicet, tou dobou už má hrát za Glasgow Rangers. "Dlouho jsem věřil, že zůstanu v Monaku. Ale zdejší podmínky nelze srovnávat. Chci zabezpečit rodinu," tvrdí Pršo. Teď vydělával v přepočtu 15 milionů korun ročně, ve Skotsku dostane pětkrát tolik.
Reprezentaci zřejmě nebude sloužit jako koncový hráč. I přes svých 190 centimetrů a 86 kilogramů má nezdolnou fyzičku. Proto z něj trenér Barič udělá staženého útočníka, který by měl částečně spolutvořit hru.
Do Francie kdysi Pršo přišel jako neperspektivní dorostenec Hajduku. Opíjel se v barech, byl závislý na automatech. V Rouenu však poznal manželku Carole a ta ho donutila k návratu na trávník.
Smutek však vládne v Pršově rodné vsi Zaton Obrovački. Jeho příbuzní zde živoří, rodině ublížila válka. Bratranec Djuro, armádní ženista tehdejší Srbské Krajiny, je dodnes nezvěstný.