Ještě se mu čas od času ozvou kluby z první fotbalové ligy. Za jejich zájem jim však bývalý reprezentační obránce Zdeněk Grygera poděkuje a jen zopakuje, že s velkým fotbalem skutečně skončil.
"Nedávno jsem si to vyzkoušel na rozlučce Marka Jankulovského a na profi fotbal už to není," ví rodák z Přílep u Holešova, který kvůli vleklým zdravotním problémům v 33 letech definitivně uzavřel svoji úspěšnou kariéru. "Pár lidí mi říkalo, ať to ještě zkusím. Ale sám nejlíp znám svoje tělo a vím, co od toho můžu čekat. Jsem přesvědčený, že je to nejlepší varianta."
Vysvětlil vám někdo, proč jste byl náchylnější na svalová zranění?
Často jsme se o tom bavili. Může to být dáno geneticky, změnou tréninků, byl jsem citlivý na změny počasí, přechody do zimy. Určitá vina mohla být od zad. Měl jsem nějaké problémy, sem tam mě pobolívala. Hodně lidí to zkoumalo, až když se něco stalo a bylo pozdě. Zlomeniny jsem neměl. Svalová zranění jsou otázkou týdnů, jenže mě vždycky zabrzdila, když se mi zrovna dařilo.
Nechybí vám fotbal?
Pořád se snažím být v dění. Když mi to vyjde, jedu se podívat na nároďák nebo do Zlína na druhou ligu. Sleduji fotbal z druhé strany a nevadí mi, že u toho nejsem jako hráč. Něco jsem si vytrpěl, a i když jsem chtěl rok dva ještě hrát, ulevilo se mi. Člověk přemýšlí, jak zvládne trénink, jestli se nezraní. Večer to samé...
Takže fotbal teď už vůbec nehrajete?
To zase ne. S partií kluků, s nimiž se znám z Holešova, jsme nedávno vytvořili tým a snažíme se jednou týdně si domluvit přátelák. Tímhle se udržuji. Kromě tří už nikdo aktivně nehraje a je nám něco mezi třiceti a čtyřiceti. Jako staří páni se ještě necítíme, takže si říkáme juniorka starých pánů.
Soupeře si hledáte, nebo se vám ozývají sami?
Hodně nám pomohl první zápas, který jsme hráli se zlínskými hokejisty. Přišlo se podívat hodně lidí z Holešova a okolí, takže nás zaregistrovali. Od té doby nám chodí nabídky a odehráli jsme tři utkání. Je to pro nás příjemné. Zakopeme si, rádi někam přijedeme.
Zdeněk GrygeraNarodil se 14. května 1980 v Přílepech u Holešova. S fotbalem začal univerzální obránce v Holešově, v 17 letech zamířil do Zlína, odkud po jedné sezoně přestoupil do Drnovic. Od roku 2000 působil tři sezony ve Spartě Praha, s níž získal dva mistrovské tituly. Za 112 milionů korun ho koupil Ajax Amsterdam, kde se hned v první sezoně stal nizozemským mistrem. Vytouženého angažmá v italské Sérii A se dočkal v létě 2007, kdy se v Juventusu Turín sešel se svým reprezentačním kolegou Pavlem Nedvědem. Po čtyřech letech v Juventusu odešel jako volný hráč do londýnského Fulhamu. Ve svém pátém ligovém utkání 6. listopadu 2011 utrpěl zranění kolena, které předčasně ukončilo jeho kariéru. S českým týmem do 21 let vyhrál mistrovství Evropy a jednou byl druhý. Za reprezentaci dospělých nastoupil k 65 zápasům, byl členem bronzového mužstva z EURA 2004 a o dva roky později si zahrál také na mistrovství světa. |
Hodně fotbalistů dohrává kariéru za svůj mateřský oddíl v nižších soutěžích. Vás Holešov nelákal zpět?
Lákali mě a byli by rádi. Ale když jsem skončil, tak jsem to usekl úplně. V nižších třídách je riziko zranění ještě větší. Druhá věc je, že fotbal musím dělat na sto procent. Nejsem typ, který si řekne, že to půjde jen tak odehrát. Vždycky jsem se musel pořádně připravit. Také jsem toho měl hodně, takže jsem mockrát na fotbal v Holešově nebyl. Nechtěl jsem jednu sobotu přijít a druhou ne. Člověk by se tomu měl věnovat i na nižší úrovni.
Klubu ale pomáháte, že?
Snažím se. Mám kluka v mládeži. Byl jsem párkrát na schůzích, a když je problém nebo něco, tak se to snažíme vyřešit. Jedná se o materiální pomoc pro mládež, dresy, balony... Děláme to v přátelské atmosféře. Kdo může, pomůže.
Jak jde fotbal synovi?
U mladých je to o tom, aby je fotbal bavil. Aby chodili na tréninky, zápasy a turnaje rádi. A zatím ho to baví.
Vidíte se v něm?
Kdo to zažil, tak ví, že tohle je trochu problém. Někde jsem hrával, něco jsem zažil a něčeho dosáhl. A teď to člověk nechce srovnávat. Každý se mě ptá, co malý, bude po tobě? Snažím se tomu trochu vymezit a distancovat se. Syna se zase vyptávají na tatínka. Cítí, že každý ho srovnává už teď. Jde to poznat kolikrát i na turnajích. Když něco udělá, tak se hned dívá po mně, jestli jsem to viděl. A to bych právě moc nechtěl.
Uvědomuje si už naplno, čím byl jeho táta ve fotbale?
Bude mít osm roků, takže pomalu ano. Hlavně vidí prostředí okolo mě. Na druhou stranu to může být pro něj motivace. Zažil doby, kdy jsem šli spolu a lidi nás zastavovali s prosbou o podpisy. Zjistil, že táta je slavný a že je to díky fotbalu. Když se ho teď někdo zeptá, co bude dělat, tak odpoví, že chce být fotbalista. Doufám, že mu to vydrží. Kéž by dosáhl tak daleko jako já. Ale hlavně ať ho to baví.
Jak reagují ostatní rodiče, když se na něj přijedete podívat?
Rychle se rozkřikne, že jsem přijel, a končí to tak, že na konci každého turnaje rozdávám poháry a diplomy. Ale to mi nevadí. Když mám čas, nikdy neodmítnu, protože jde o kluky, mládež. Pamatuji, že když jsem byl malý a přišel někdo slavnější, tak to pro nás byl zážitek. Zpětně se k tomu vracím z druhé strany. Jsem rád, že můžu pomoci, dodat klukům motivaci.
Obrací se na vás kluby často?
Kdo mě zná, hlavně v Holešově a okolí. Pomoc zlínskému a holešovskému fotbalu beru jako povinnost. Tyhle oddíly jsou mému srdci nejbližší.
Druholigový Zlín měl zájem o těsnější spolupráci. Jak to dopadlo?
Teď jsme se nějakou chvilku neviděli. S Leošem Gojšem (výkonný ředitel) si ale voláme. Byl jsem párkrát na druhou ligu a nějaké zprávy o klubu mám. Zatím je naše spolupráce externí, ale časem se může změnit.
Co vůbec děláte?
Ještě nebyl ani jeden den, abych se vzbudil a řekl si, že nemám co dělat. Ale tím, že jsem byl deset let venku, tak se spíše rozkoukávám. Nechci do ničeho vletět, potřebuji si vzít čas a trochu si odpočinout psychicky. Hodně se věnuji sportům, na které jsem neměl čas. Nejvíce hraji tenis, přes zimu jsem chodil cvičit, abych vyléčil všechny šrámy. Také jsem lyžoval.
Nezačnete třeba podnikat?
Na to není ideální doba a ani na to nemám povahu. Chtěl bych zůstat u fotbalu. Trénování mě momentálně neláká, ale třeba mě časem chytne. Možná se dám na práci funkcionáře.
A třeba jako váš bývalý spoluhráč Karel Poborský skončíte ve výkonném výboru asociace.
Může být časem. Ale teď na to nejsem připravený. Člověk by měl někde začít, a ne jít nahoru z ničeho nic. A momentální situace není taková, aby se tam někdo hrnul.
Narážíte na výsledky nedávné valné hromady?
Dopadla podle očekávání. Předsedu máme. Miru Peltu jsem zažil ve Spartě, fotbalu dával strašně moc. Tam bych problémy nehledal. Spíše jde o Berbra, který nám všem vadí.
Začal jste spolukomentovat fotbal v televizi. Připravujete se speciálně na přenosy?
Měl jsem výhodu, že dvakrát jsem chytl Juventus Turín, kvůli němuž jsem byl pozvaný. Hodně informací jsem věděl, mám doma italskou televizi a Italové řeší od rána do večera fotbal. Informace mám. Bylo to pro mě snadnější.
Býváte nervózní?
U prvního přenosu jsem byl nervózní. Ale za chvíli to ze mě spadlo. Byl tam se mnou Marek Jankulovski, což bylo fajn. Znali jsme to z hřiště, rozhovorů do kamer jsme zažili spoustu.
Co vás na komentování baví nejvíce?
Je to určitá změna, člověk zůstane u fotbalu. Žije zápasem. A když hraje Juventus, vidět a komentovat kluky je pro mě osvěžení.
Dělá vám problémy někoho zkritizovat?
Snažím se najít cestu, jak kritiku říci, aby nebyla tvrdá a neurazila. Ale někdy je potřeba říci negativní věci. Mluvit pozitivně a jen se vymlouvat, to pak lidi nebaví.
Zmínil jste váš bývalý klub Juventus Turín. Nedávno tam byl na testech 16letý zlínský útočník Roman Macek. Doporučil byste mu přestup i v tak nízkém věku?
Přeji mu, aby to vyšlo. Juventus je top klub, a pokud od něj dostane nabídku, nedá se podle mě odmítnout. Poradil bych mu, aby to zkusil, i kdyby to nevyšlo a musel se pak vrátit. Ve Zlíně přeskočil svoji věkovou kategorii a velká konkurence v zahraničním klubu ho může posunout dál. Juventus a ostatní top kluby disponují finančním obnosem a hodně hráčů kupují. Ale Juventus poslední dobou dával šanci mladším klukům a dva tři se dostali do áčka. Někteří zase odešli na hostování a pak se mohli vrátit.
Po kariéře jste se vrátil do rodných Přílep. Nikdy jste nechtěl zůstat v zahraničí?
Od první chvíle, co jsem odcházel z domu do Drnovic a pak do Prahy, tak jsem věděl, že až jednou skončí fotbalový kolotoč, tak se vrátím. Když jsem byl v Juventusu, začal jsem stavět dům. Všude jsem byl spokojený, všude jsem měl kamarády a kamkoliv můžu přijet na návštěvu. V Amsterdamu, Turíně i Londýně se mi líbilo, ale vždycky jsem cítil, že tady mám domov a tady budu nejvíce spokojený. Zase jsem mohl po více než deseti letech zajít ve Zlíně na hokej a hned jsem viděl to nejlepší. Jenom ten stadion je pořád stejný.
