„Minulý týden jsem byl za rodinou v Itálii a manželka úplně nadšená nebyla, když jsem byl od rána do večera na telefonu,“ říká někdejší výtečný obránce Ajaxu Amsterodam nebo Juventusu Turín.
Byl to pro vás velký skok od hráče k manažerovi?
Už v sezoně jsem se do toho dostával. Obnáší to hodně, ale zase mě to naplňuje. Vždycky jsem preferoval to, že hodně věcí můžu dělat přes telefon. Jezdím do Prahy, kde se dělá nejvíce schůzek. To je rozdíl oproti práci trenéra. Ten musí být každý den u týmu. Proto jsem šel cestou manažera. Když dva dny nejsem přímo na stadionu, můžu si to vyřešit jinak.
Jak bere rodina vaši novou práci?
Říkají: zlaté časy, když jsi hrával fotbal. Manželka mi říká, že teď pořád řeším fotbal z druhé stránky. Ale vidí, že mě to baví. Letní období je dost náročné. Člověk řeší složení mužstva, věci kolem, pořád to má v hlavě, myslí na to. Když se sezona rozběhne, tak už moje práce směřuje hlavně k zápasům a to není tak časově náročné.
Pomáhá vám při jednáních známá tvář?
Doufám, že ano, i když jenom samotným jménem se nedá něco dokázat. Lidé z fotbalového prostředí mi vycházejí většinou vstříc, ale ne vždy to dopadne, jak chceme.
Je těžké do Zlína sehnat hráče?
Všude jsou ke mně vstřícní, ale dovést sem hráče z top klubu je obtížnější. Nebo kluka z Prahy, pokud u něho není na prvním místě, že chce hrát první ligu. Máme to proto postavené tak, že když nějakého hráče oslovíme, tak je Zlín pro něho výzva. Letos se to povedlo s Davidem Štípkem. Už od prvního momentu cítíte, že by to mohlo klapat, že zájem je oboustranný. To stejné byli loni Štěpán Koreš, Tomáš Holý, oba sem chtěli jít. Nejjednodušší jednání jsou s hráči, kteří pochází odsud a mají ke klubu vztah. To je případ Pepy Hnaníčka.
Liberec chtěl Hájka a Poznara. Jak těžké bylo odrážet jeho zájem?
Už od začátku jsme v klubu vystupovali tak, že nemáme potřebu hráče prodávat. Naopak, chtěli jsme tým stabilizovat nebo posílit. To se nám docela podařilo, což beru jako úspěch. Víme, že druhý rok po postupu bývá náročnější. Ale zase víme, co nás čeká. Kluci, kteří hráli ligu první rok, budou zkušenější.
Bylo složité vysvětlovat hráčům, že je nepustíte, když se už pomalu viděli, že hrají Evropskou ligu?
Mluvil jsem s nimi o tom. Měl bych být článkem – a mně se to líbí – mezi hráči, trenérem a majitelem. Zkušenosti ze zahraničí mám, kluci za mnou kdykoliv můžou přijít, zeptat se na věci, ať jsou příjemné, nebo nepříjemné. Pochopili to už na zimním soustředění v Turecku, kde jsem seděl skoro se všemi hráči individuálně.
Dokáže vás zápas vtáhnout do děje, nebo se na něho díváte s nadhledem?
Bývám nervózní, prožívám je. Ale kontrolovaně, i když lidé mi říkají, že vypětí je na mně vidět. Vím, co mě čeká, jak to bude. Nedělám nějaké excesy. Kromě jednoho.
Narážíte na domácí zápas s Plzní, po němž jste přímo na hřišti vynadal rozhodčímu Michalu Patákovi, že?
Nerad bych se k tomu vracel. Lidé mi pak říkali, že takového mě neznali. Ale měl jsem to pod kontrolou, věděl jsem přesně, co uděláme. Měl jsem potřebu dát fanouškům a hráčům najevo, že nám to není jedno, že se musíme ozvat.
To musíte být rád, že Paták není na nové listině rozhodčích, že?
Mám v klubu určitou pozici a moc to nechci rozebírat. Ale myslím si, že se to dalo čekat. Tak, jak je teď komise rozhodčích sestavená, by mohla fungovat.
Ještě k funkci manažera. Lákalo by vás to u reprezentace?
Můžu říct, že do budoucna by to mohla být pro mě výzva. Nebránil bych se tomu.
A co ambicióznější klub než Zlín?
Myslíte třeba Juventus Turín? (úsměv) Ale vážně. Teď toho bylo tolik, že jsem se dál nedíval. Práce ve Zlíně mě pohltila, chtěl bych klubu pomoct. Co bude dál, to uvidíme. Mám výhodu, že se můžu dobrovolně rozhodovat.
Není to otázka peněz...
Nechtěl jsem to říct takhle, ale nejsem tlačený ke zdi, že bych musel vzít nabídku, která by se mi třeba tolik nelíbila. Chci pomoct majiteli panu Červenkovi, který mi dal šanci. Spolupráce nás dvou a pak s trenérem funguje. Pokud se nevidíme, voláme si několikrát denně. Naším cílem je klub někam posunout.
Slovácko hrálo v letní přípravě s West Hamem United. Nezkusíte pro Zlín sehnat podobně zvučného soupeře?
Když něco takového slyším, tak mi to hned vrtá hlavou, že jednou by to chtělo něco takového udělat. Pak se nad tím zamyslím pořádně – to se musí pořádně připravovat minimálně půl roku dopředu. Na jaře jsme na to ani neměli myšlenky. Musel bych cestovat, domlouvat. Ve vedení přitom nemáme tolik lidí, aby se někdo mohl zabývat jen touhle stránkou. Chceme se stabilizovat v první lize, to je pak nadstavba. Viděl jsem, že v Rakousku bylo letos snad patnáct italských týmů na soustředění, a to by možná šlo.
