"Už když jsem odlétal do Kostariky, něco se kolem mě mlelo. Ale nic se neděje, za rok bych stejně skončil. V první lize jsem pískal deset let a tak daleko bych to jako fotbalista nikdy nedotáhl."
Sudí s mušketýrským knírem si myslel, že ho vyhodili z perspektivních důvodů. Je mu totiž pětačtyřicet let. Jenže druhý den si v tisku přečetl, že měl výkonnostní problémy. "Tomu se musím usmát. Na podzim jsem dostal nejhorší známku sedmičku a do té doby jsem jako jediný nebyl trestán," brání se řečem kolem své osoby.
V deníku Sport se dokonce před časem objevily spekulace, že Jirků se nikdo neodváží vyhodit, protože by mohl mluvit. "Nevím, co bych k tomu řekl. Jsem šťastný člověk, kterému se splnilo ve fotbale, v co ani nedoufal. Vždycky jsem se snažil pískat na rovinu, nikdy jsem vědomě nikomu neublížil," dušuje se.
Cožpak se nikdy nedopustil na hřišti chyby? "Ale ano. V lize jsem pískal 126 utkání a zbabral jsem jediné. Zrovna to nejdůležitější, derby mezi Spartou a Slavií před pěti lety," vybavuje si nevydařený duel, po němž ho fotbalový národ nazýval sparťanským slouhou. "Nebyl v tom ale žádný úmysl, jak se mi někdo snažil podsouvat. Prostě jsem ten zápas nezvládl."
Rozhodčímu s pověstí klauna nejspíš uškodilo i jeho teatrální vystupování, kvůli němuž ho šéf komise sudích Luděk Macela nazval kašparem. "Kašpar je silné slovo, spíš jsem komediant. Jsem veselá nátura, mám rád legraci a přece se najednou nemohu chovat jinak. To bych pak nebyl já," hájí se.
Na ligových trávnících Jirků proslul jako komik. Jednou ukázal červenou kartu psovi, který vběhl do hřiště, podruhé naháněl slepici, jindy hráči zavazoval tkaničku u kopačky. "Lidé se při fotbale chtějí bavit, pro ně jsem hrál tohle divadlo, i když v poslední době jsem se zklidnil a nijak se nepředváděl. Jenže stačilo si narovnat knír a už mi delegáti vyčítali, že dělám opičky," prohlašuje s nevinným úsměvem.
Svůj šoumenský talent potvrdil i koncem loňského roku, kdy při vyhlášení fotbalisty roku zpíval s bývalým fotbalistou Petrem Vrabcem v televizi. "Dva roky mě k tomu přemlouval kamarád Petr Salava. Slyšel mě, jak si zpívám ve sprše, a povídá mi: člověče, ty máš hlas. Nechtěl bys to zkusit? Naposled jsem mu kývl, i to mi asi ublížilo," myslí si.
Vůči šéfovi rozhodčích však žádnou zášť necítí. Už kvůli tomu, že ho před třemi lety pro pískání zachránil. "Tehdy mě to nebavilo, ale Luděk Macela mě přesvědčil, abych si odpočinul a znovu to zkusil. Čtvrt roku jsem nepískal, svedl jsem to tenkrát na zápal plic," přiznává Jirků svůj zvláštní vztah k Macelovi. "Jako jediný rozhodčí jsem mu tykal. Je to férový chlap, ale byl pod tlakem, když prohlásil, že udělá řez."
Z náhlého konce kariéry ho bolí u srdce. "Chtěl jsem to nějak ještě tenhle rok doklepat, ale křivdu necítím a nikde si nestěžuji," říká populární sudí. Satisfakcí je pro něho množství telefonátů a dopisů od fanoušků. "Úplně neznámí lidé mi píšou a telefonují, vyjadřují mi podporu a říkají, že jim budu při fotbale chybět. To pro mne znamená víc, než názor komise rozhodčích," těší ho.
Jedině jeho manželka, která týden co týden trnula, co kde provede, má radost, že si ho konečně užije doma. Jirků totiž o pískání v nižších soutěžích neuvažuje. "Ne že bych se bál jezdit někam na vesnici, ale inspirací mi je Jiří Stiegler, můj rozhodcovský vzor. Možná ještě odřídím nějaký ten srandamač," ujišťuje Pavlín Jirků, s fotbalem však hodlá pokračovat v dresu Amfory. "Na fotbal jsem v žádném případě nezanevřel. Budu dál chodit na utkání nižších soutěží v okolí a na hřištích se budeme určitě vídat."
