Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Začne kafem, končí na kanapi

18 2000
P r a h a - Víc obdivu díky tváři hezouna má Patrik Berger, ale opravdu nejslavnějším fotbalistou v zemi je Pavel Nedvěd. Dělá stovky rozhovorů o fotbale. "Nepamatuju si žádný, ve kterém bych nedostal ryze fotbalovou otázku," říká. Proto jsme se o první toho druhu pokusili. "Možná zůstanu u velkého fotbalu, ale spíš mě táhne ještě jiná věc: postavit sportovní školu a učit v ní děti. Je to můj sen, hodně o něm přemýšlím. Děti mám moc rád, peníze budu mít vydělané, takže až se vrátím, chci se do takového projektu vrhnout. Koupit pozemky, s někým se spojit a rozjet to. Chtěl bych učit děti fotbal, tenis a ještě nějaký sport, ne aby to byla jen fotbalová škola." odpovídá Nedvěd na jednu z otázek v následujícím obsáhlém rozhovoru.

Co vám chybí k absolutní životní spokojenosti?
Myslím, že nic. Nejdůležitější je zdraví. A já mám zdravou manželku i děti. Když je zdraví, tak člověk může normálně žít a vyplňovat svoje sny. To je nejdůležitější.

Jaké jsou vaše sny?
Ty jsou pořád stejné. Mít víc času na rodinu, být s dětmi a vidět, jak rostou. To mi trochu chybí.

Jenže člověk je buď úspěšný, má práci i peníze, ale zato málo času. Nebo je chudý, sedí doma s rodinou a brečí. Něco mezi tím sotva existuje.
To je fakt. Já vydělávám velké peníze a platím velkou daň v tom, že šidím rodinu. Jenže jinak to nejde. Kdo chce mít úspěch, musí dřít a pořád se zlepšovat. Ať dělá jakoukoliv profesi. Obdivuji lidi, kteří něco velkého dokážou. Hlavně ve sportu si jich všímám. Třeba Honza Železný, Tomáš Dvořák nebo Jarda Jágr, mají talent, ale hlavně obětují své práci úplně všechno. Takoví lidé si zaslouží uznání a slávu.

Česká povaha ovšem slavnými často pohrdá. Pojem slavný se rovná člověku namyšlenému. Jak se tomu dá zabránit?
Nijak. S tím se musíte naučit žít.

Změnily vás velké peníze?
Peníze změní každého. Mně a dětem daly jistotu, a tím se změnil i můj pohled na svět. Vydělám jich dost, ale také musím říct, že je vydělávám tvrdou prací, a ne žádnými spekulacemi. A na to jsem pyšný.

Slýcháte kolem sebe pohrdavé řeči: Jó, to je pracháč, ten Nedvěd si žije jako prase v žitě?
To bude vždycky. Musím být proti tomu odolný. Horší je, že tohle odnesou děti, nebudou mít lehký život, každý jim bude předhazovat, že jsou Nedvědovic. Odmalička je musíme připravovat, aby s tím počítali, co je může potkat ve škole.

Nemyslíte, že si to někdy vy sportovci způsobujete sami? Máte doma sbírku hodinek, brýlí a kdejakých módních výstřelků. Není to už rozmařilost hvězd?
Takové koníčky má spousta lidí. Ale je fakt, že kdybych nehrál fotbal, měl bych jiné záliby.

Někdo říká, že už jste jiný Nedvěd, než šel před čtyřmi lety do Itálie: přijede v černých brýlích a schovává se za nimi, má svůj svět...
Asi to někdo říká. Jiný jsem v tom, že mám víc zkušeností i sebevědomí, ale ne že bych nad někým ohrnoval nos.

Poslední dobou se mění váš slovník, do řeči se vám přimíchávají italská slůvka a získáváte italský akcent. Vadí vám to?
Nikdy mě nenapadlo, že by se mi to mohlo stát. Ale italský slovník mě drtí. Celý rok mluvím italsky, semtam česky, to člověka ovlivní. Vadí mi, že najednou nemůžu rychle najít nějaké české slovo, přitom v italštině ho mám na jazyku. Až se vrátím domů, tak se to smaže. Ale myslím, že nejsem tak daleko jako Ivan Lendl, když po letech přijel z Ameriky do Čech.

Hodně mluvíte o dřině. Na co jste se v životě nejvíc nadřel?
To nebyl vůbec fotbal, ale moje maturita. Kvůli tréninkům jsem hodně chyběl ve škole a pak mi nezbývalo než všechno dohánět.

Zařadil byste maturitu mezi tři nejkrásnější dny v životě?
To určitě. Úplně nejvýš ale bylo moje první dítě, Ivanka. Tenkrát jsem šel k porodu a poznal opravdový zázrak. Fantastický zážitek. Nedivím se, že od chvíle, kdy chlapi mohou chodit k porodům, se prý změnilo téma v hospodách. Tátové vyprávějí, jak rodili. A ten třetí krásný den v životě přišel letos, kdy jsme s Laziem vyhráli titul.

Dítě, maturita i titul jsou všechno chvíle, kdy člověk bouřlivě oslavuje, prostě se opije. Dokážete to?
To už jsem dokázal víckrát. Na prstech bych to nespočítal. Ale my, sportovci, jsme přece normální lidi. Namažeme se jak zákon káže, ale je třeba vědět kdy. O dovolené se člověk neudrží, ale když nastane práce, tak musí makat.

Když začátkem devadesátých let za trenéra Uhrina hrála Sparta skvěle evropské poháry, vyprávělo se, že to byl systém z hospody na hřiště, a naopak.
To jsem ve Spartě ještě nebyl, ale vedou se o tom historky. Byla jiná doba, dnes už by si to kluci nedovolili, všichni jsme větší profesionálové. Tenkrát jim to valilo, hráli fantasticky, byli k nezastavení. Já seděl na tribuně jako fanoušek a záviděl jim, že dokázali porazit i Barcelonu. Říkal jsem si: kéž bys hrál jednou podobně.

Říkáte, že dnes jsou všichni jiní. Ale čím víc je úspěchů, tím víc důvodů ke slavení.
To jde jenom chvilku, tělo to dlouho nevydrží, zákonitě se za čas objeví útlum. S Laziem jsme obrovsky oslavili titul, všichni se namazali, ale druhý den bylo po všem. Skoro všichni se chystali na nároďák, blížilo se Euro. Sport se nedá spojit s alkoholem napořád, to by byla cesta ke zničení.

Co si myslíte o sportu a jeho vlivu na zdraví? Babičky přece říkávají sportem k trvalé invaliditě.
Zranění může člověka odepsat, ale to je nešťastná náhoda. Já určitě preferuju dělat sport a budu k němu vést i moje děti. Je to pořád lepší, než kdyby chodily do hospod nebo braly drogy. To je nebezpečí dnešní doby a sport je proti tomu obrovská zbraň. Je mi jedno, jestli moje děti budou dělat sport vrcholově nebo na nejnižší úrovni pro zábavu, ale dělat ho musí.

Chcete navždy zůstat u sportu?
Určitě. Možná zůstanu u velkého fotbalu, ale spíš mě táhne ještě jiná věc: postavit sportovní školu a učit v ní děti. Je to můj sen, hodně o něm přemýšlím. Děti mám moc rád, peníze budu mít vydělané, takže až se vrátím, chci se do takového projektu vrhnout. Koupit pozemky, s někým se spojit a rozjet to. Chtěl bych učit děti fotbal, tenis a ještě nějaký sport, ne aby to byla jen fotbalová škola.

Je nutné takhle plánovat?
Člověk musí mít budoucnost trochu nalajnovanou.

Takže jste představil Nedvědův život ve čtyřiceti letech. Ale jak bude vypadat šedesátiletý nebo osmdesátiletý?
Hlavně se musím dožít aspoň té šedesátky. To už máme s manželkou taky vymyšlené. Bude to život na vesnici, v bačkorách, budu mít jen televizi, chodit si do stánku pro noviny a odpoledne do cukrárny na kafíčko. A někdy vyrazíme na dovolenou do ciziny.

A co až vám budou novináři telefonovat?
To nepůjde, já žádný telefon mít nebudu. Jen nějaký domácí, abych nemusel chodit otvírat k vrátkům.

Jaký okamžik na vás udělal poslední dobou velký dojem?
Setkání s papežem na Olympijském stadionu v Římě. Měl tam mši a my seděli na tribuně vedle něj. Pak byl benefiční zápas Itálie proti výběru italské ligy. Pak jsme papežovi podali ruku a mohli mu ji i políbit. Pro mě jako věřícího člověka obrovský zážitek. Teď mám i možnost pokřtít své děti u samého papeže a co nejdřív to udělám. Papež to nabídl všem hráčům Lazia. Holt trochu profituju z toho, že jsem fotbalista.

Rozumí papež fotbalu?
Vůbec mu nerozumí. Ale při fotbale mu jde o jiné věci: že se lidi sblíží a mají zábavu. Je to ohromně vzdělaný člověk, mluví několika jazyky. Obrovsky si ho vážím, je svatý.

Co vás v životě nebaví?
Rozhovory. Ale chápu, že je to součást mé práce. Na první rozhovor jsem se třásl a připadal si strašně důležitý. Ale to jsem byl ještě kluk a netušil jsem, jaká lavina rozhovorů na mě padne.

Z čeho jste měl největší radost?
Možná z toho, že jsem rodičům nechal postavit barák. Nikdy ho neměli, bydlel jsem s nimi v bytovce a na domek nebyly peníze. Rodiče o něm snili celý život a tenhle rok se přestěhovali. Mají obrovskou radost.

Koho poslechnete, ani neremcáte?
Nikoho, ani rodiče. Rád vyslechnu jejich názor, ale pak se rozhoduju sám. Člověk musí mít svou hlavu a třeba si ji i nabít.

Takže jste hodně paličatý?
To tedy ano. Něco si umanu a nepovolím.

Spálil jste se hodněkrát v paličatosti?
Ani ne. Co jsem si přál, to jsem si vydřel. Nebo vykřičel. Za paličatostí nevidím slabinu, tu mám jinou. Po tátovi jsem výbušnej a prudkej.

Máte rád v životě absolutní jistotu, nebo riskujete?
Určitě mám rád svou jistotu. Na risk se v životě nedá hrát.

Dokážete si představit, že zajdete do kasina a vsadíte si větší peníze?
Ani náhodou. Nemám strach prohrát, ale neláká mě to hrát. Byl jsem v kasinu jen jednou očumovat, nikdy mě podobné hry nebavily. Nikdy jsem nehrál ani karty.

Vůbec? Vždyť karty hrají snad všichni v národním týmu.
Ale já ne. Nejsem na karty ani automaty, neumím mariáš, šachy, prostě nic. Akorát Prší a Vole, lehni. Ještě bez dětí jsme to s manželkou občas hráli a ona mě oškubala o peníze.

Dokážete se vžít do role vaší manželky? Vydržel byste být ženou Pavla Nedvěda?
Takového lenocha, který se doma ani nehne, bych si nevzal.

A proč se tedy nezlepšíte?
Víte, jak to s námi chlapy je. Každý má svou práci, já na hřišti, přijdeme domu umlácený a ve dveřích je nastoupená žena, která má vymyšlenou další práci. Já padnu na kanape a odpočívám. Manželka má se mnou svatou trpělivost.

A seřve vás?
To ne. Na všem se dohodneme. Mě seřvou jinačí lidi.

Kdo třeba?
Je jich hodně a většinou mají pravdu. Třeba na Jirku Němce si vzpomínám, jak mě jednou sjel v nároďáku, když jsem kecal. Pak už jsem hubu neotevřel. Jirka byl vždycky můj vzor, všechno jsem se snažil dělat jako on.

Ale Němec býval vždy dělník na hřišti, kdežto vy jste evropská hvězda.
Taky nejsem žádná hvězda.

Jak by ne. Už počtvrté jste v nominaci na Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy.
Tak jo, asi mě všichni berou jako hvězdu, ale já chci být hráčem, který je ceněný za práci pro mužstvo. Bez Lazia a jeho úspěchů bych byl nula. Chci být, teď nevím, jak to říct, prostě taková dělnická hvězda.

Každý řekne, že Nedvěd bez fotbalu nevydrží. A bez čeho ještě ne?
Rozhodně kafe, za den si jich dám asi pět. Zvykl jsem si na silné, pravé italské. Kafem začíná můj den. Když se probudím, první si dám kafe.

PAVEL NEDVĚD
Narodil se 30. srpna 1972, žil ve Skalné u Chebu, přezdívá se mu Méďa.
Je ženatý, manželka Ivana, dcera Ivana a syn Pavel.
Klub: Lazio Řím, přestoupil tam v létě 1996 za 132 milionů korun.
Bývalé kluby: Cheb, Plzeň, Dukla Praha, Sparta.
Reprezentace: poprvé 5. června 1994 tři minuty v Irsku, v současnosti 49 zápasů a 11 gólů, kapitán národního týmu.
Největší úspěchy: vicemistr Evropy 1996, vítěz Poháru vítězů 1999, ve finále vstřelil gól Mallorce, získal tři tituly se Spartou a jeden s Laziem, v roce 1998 byl fotbalistou roku, už počtvrté se dostal mezi 50 nejlepších fotbalistů Evropy v anketě Zlatý míč France Footballu.
Přednosti: fyzická kondice, vůle, zarputilost, průbojnost, střelba z delší vzdálenosti, odolnost.
Nedostatky: vznětlivost, přílišná horlivost, horší bránění, hra hlavou.

Autor:


Tabulka ligy

Mužstvo Z V R P S B
1. FC Viktoria Plzeň 3 3 0 0 6:0 9
2. SK Slavia Praha 3 2 1 0 3:0 7
3. SK Sigma Olomouc 3 2 0 1 4:3 6
4. 1. FC Slovácko 3 1 2 0 6:3 5
5. Bohemians Praha 1905 3 1 2 0 3:2 5
AC Sparta Praha 3 1 2 0 3:2 5
7. MFK Karviná 3 1 1 1 4:3 4
FK Teplice 3 1 1 1 4:3 4
9. FC Slovan Liberec 3 1 1 1 3:3 4
10. FC Baník Ostrava 3 1 1 1 5:6 4
11. Fastav Zlín 3 1 0 2 2:3 3
12. Dukla Praha 3 1 0 2 2:7 3
13. FK Jablonec 3 0 2 1 2:3 2
14. FK Mladá Boleslav 3 0 1 2 2:4 1
15. Zbrojovka Brno 3 0 1 2 2:5 1
16. FC Vysočina Jihlava 3 0 1 2 0:4 1

Známky

1,5

Uroš Radakovič

Olomouc

1,5

Jan Laštůvka

Slavia

1,5

Jonathan Biabiany

Sparta

Góly

2

Ondřej Mihálik

Jablonec

2

Šimon Falta

Olomouc

2

Milan Baroš

Ostrava

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze