Rasismus a vulgarity jsou koloritem tuzemského fotbalu. Povšimli si toho i hráči národního týmu, kteří se v Teplicích chystají k zápasu s Tureckem: ač většina z nich působí v cizině, nad poměry v Česku vyjádřili pohoršení.
"Něco jsem zaznamenal a nelíbí se mi to," říká Marek Jankulovski, záložník italského Udine. "Je to ta nejodpornější věc," prohlašuje Jan Koller, útočník Dortmundu.
Redaktoři MF DNES uplynulý víkend sledovali projevy diváků na ligovém fotbale. Kromě jiného zaslechli urážky Židů či skandování jména Josefa Mengeleho, nacistického vraha z druhé světové války. A nejen Čech přiznává, že se za takové ohavnosti stydí. "Na to se snad ani nemusíte ptát," krčí Jankulovski rameny.
Právě on má s rasismem zkušenosti i z Itálie: třeba mezi fanoušky Lazia Řím nebo Chieva jsou také neonacistické skupiny. Itálie je ale mezi vyspělými fotbalovými zeměmi výjimkou. Reprezentanti, kteří na sraz přijeli z Anglie, Německa nebo Francie, potvrzují: S ničím takovým jsme se nesetkali.
"Rasistické pokřiky jsem naposledy slyšel v době, kdy jsem hrál za Spartu," vzpomíná Čech. "V zápase jsem je kolikrát ani nevnímal, protože jsem byl soustředěný, ale zpětně se mi někdy vybavily a nebylo mi z nich dobře." Reprezentační brankář si myslí, že špína, která se valí z úst některých fanoušků, nevypovídá pouze o nich.
"Svědčí to svým způsobem o vyspělosti celého národa, právě proto o tom v kabině Rennes mlčím." Nedávno se Čecha v klubu ptali, kolik lidí chodí v jeho zemi na fotbal. "Na Spartu je to dobré, v průměru tak šest tisíc," odpověděl jim. Dobré? Nezbláznil ses? A kolik tedy chodí na Slavii? "Řekl bych, že zhruba dva tisíce," odhadl gólman a ostatní se na sebe udiveně podívali.
"Nevysvětloval jsem jim, že i rasismus je jedním z důvodů slabých návštěv. Pro někoho to může být třeba i záminka, že na fotbal nejde." Byli by ale fotbalisté ochotni angažovat se v protirasistické kampani, kdyby byli požádáni? "Jasně," neváhá Jankulovski. "Svět, v němž je rasismus, není normální."
