Letošní mistrovství se původně mělo uskutečnit už na jaře, ale kvůli válce v Iráku byl start odložen.
Největším favoritem na zlato jsou obhájci titulu z Argentiny, hodně se také sází na mladé Brazilce, kteří jsou ve skupině společně s Českem, Kanadou a Austrálií.
Argentina na minulém šampionátu roli největšího favorita splnila. Její famózní útočník Saviola nastřílel jedenáct branek a o gól tak překonal čtyři roky starý rekord brazilského fotbalisty Adailtona. Kouč Pekerman dovedl Argentince ke třetímu titulu z posledních čtyř mistrovství a celkově čtvrtým triumfem se argentinští fotbalisté osamostatnili v čele nejúspěšnějších zemí před Brazílií.
Zatímco jihoameričtí fotbalisté se radovali celkem sedmkrát, Evropa nasbírala o jeden primát méně. Dvakrát zvítězili Portugalci, po jednom prvenství mají na kontě Sovětský svaz, NSR a Jugoslávie, naposled byli ze starého kontinentu úspěšní Španělé v roce 1999.
Na posledním šampionátu však na Evropany poprvé v historii žádná medaile nezbyla, dva cenné kovy putovaly zásluhou Ghany a Egypta do Afriky. Už předtím se mezi poslední tři dostaly i další celky z Afriky či Asie, největším překvapením bylo stříbro Kataru v
roce 1987 a bronz Mali o dvanáct let později.
Fotbalové MS hráčů do 20 let se hraje od roku 1977 v pravidelných dvouletých intervalech. První dva turnaje byly organizovány pod názvem Mládežnický turnaj FIFA, v roce 1981
získala soutěž statut oficiálního mistrovství světa juniorů.
Zpočátku se závěrečného turnaje účastnilo šestnáct celků, v roce 1997 byl počet zvýšen na současných dvacet čtyři.
Premiéru v Tunisku před šestadvaceti lety ovládla strojová hra Sovětského svazu, o dva roky později dovedl Argentince ke zlatu nejlepší hráč turnaje Maradona. A řada vycházejících světových hvězd se představila v roce 1983 v Mexiku. Například Dunga a Bebeto z Brazílie, či nizozemský kanonýr van Basten.
Po dvou triumfech Brazílie se o slovo přihlásila evropská mužstva: v roce 1987 vyhrála Jugoslávie v čele s Prosinečkim, Bobanem a Šukerem, v letech 1989 a 1991 hrálo prim Portugalsko, v jehož dresu zářili Couto, Figo, nebo Rui Costa.
Několik osobností měl ve svém středu i celek Československa, který se na tento šampionát kvalifikoval v letech 1983 a 1989. Při první účasti sice bezpečně postoupil ze skupiny, avšak ve čtvrtfinále smetli tým s Ivanem Haškem, Kubíkem, či s Karlem Kulou pozdější mistři světa z Brazílie.
Také o šest let později Jiřímu Novotnému, Látalovi, Nečasovi a dalším los nepřál, když jim už ve skupině postavil do cesty Portugalsko a Nigérii. Zatímco Československo tehdy nakonec smolně vypadlo, oba jeho soupeři se probojovali až do finále.
V posledních deseti letech měly převahu jihoamerické celky, jejichž panování dokázalo přerušit jen Španělsko v roce 1999. To však byla jediná evropská finálová účast od roku 1993, přestože se na šampionátech představili takoví hráči jako například Raúl, Owen, Henry a mnoho dalších pozdějších hvězd.
Historický přehled medailistů
1977 - 1. Sovětský svaz, 2. Mexiko, 3. Brazílie,
1979 - 1. Argentina, 2. Sovětský svaz, 3. Uruguay,
1981 - 1. NSR, 2. Katar, 3. Rumunsko,
1983 - 1. Brazílie, 2. Argentina, 3. Polsko,
1985 - 1. Brazílie, 2. Španělsko, 3. Nigérie,
1987 - 1. Jugoslávie, 2. NSR, 3. NDR,
1989 - 1. Portugalsko, 2. Nigérie, 3. Brazílie,
1991 - 1. Portugalsko, 2. Brazílie, 3. Sovětský svaz,
1993 - 1. Brazílie, 2. Ghana, 3. Anglie,
1995 - 1. Argentina, 2. Brazílie, 3. Portugalsko,
1997 - 1. Argentina, 2. Uruguay, 3. Irsko,
1999 - 1. Španělsko, 2. Japonsko, 3. Mali,
2001 - 1. Argentina, 2. Ghana, 3. Egypt.
