"Když mě trenér Rada odvolal těsně před koncem ze hřiště, ani jsem v první chvíli nechápal, co se děje. Vůbec nebyl čas o tom nějak přemýšlet. Když jsem viděl reakci fanoušků, byly tam obrovské emoce," přiznal 36letý Jozef Weber po své poslední ligové bitvě proti Slovácku.
Jste na sebe hrdý?
To je asi silné slovo. Jako malý kluk jsem prostě chtěl hrát první ligu, ale nikdy bych nevěřil, že dokážu tohle. Takže radost samozřejmě mám.
Vedl jste si kroniku vašich zápasů?
Manželka mi uchovává výstřižky z novin od 19 let, co se známe. Ale ne všechny, spíš jen, když se povedl zápas nebo když jsem byl v sestavě kola. Vždycky po sezoně si ovšem kupuju ligovou ročenku, takže mám přehled. A občas se podívám na nějakou letitou kazetu ze zápasu...
Máte za ta léta nějaký ligový zápas, na který budete vzpomínat nejvíc?
Kromě toho prvního za Spartu je to určitě derby s Libercem z podzimu 2002. Po dvaceti minutách jsme prohrávali 0:3, ale skončilo to 3:3. Já jsem dal dva góly a ten vyrovnávající v nastaveném čase.
|
Jozef Weber |
A ten nejhorší?
To vím přesně. V předposledním kole na jaře 2002 na Žižkově. Domácí bojovali o titul a porazili nás gólem v nastaveném čase. Co tam s námi rozhodčí předvedli..., prostě jsem to neunesl, panu Pučkovi jsem něco řekl a dostal jsem červenou.
Tehdy kvůli tomu přišel Jablonec o účast v Poháru UEFA, protože vedl v soutěži fair play...
...no, dostali jsme za to nějaké trestné body a šla tam Olomouc. Ale nakonec mi může Jablonec děkovat, protože Olomouc vypadla v předkole s neatraktivním Sarajevem. Mohli jsme dopadnout stejně, takže jsem možná zachránil klubu pár milionů (smích).
Kromě počtu zápasů v lize budete asi známý čtyřmi neúspěšnými účastmi ve finále Českého poháru...
Přesně tak. Být čtyřikrát ve finále a čtyřikrát být druhý, to je opravdu rarita. Takových fotbalistů asi ve světě moc není. Když to přeženu, tak je to asi jako u slavného tenisty Lendla. O něm se bude vědět, že nikdy nevyhrál Wimbledon...
Pro Slováky Čech, pro Čechy zase Slovák
Neštve vás, že jste neodešel do ciziny, abyste se finančně zabezpečil?
Trochu ano. V roce 1997 jsem měl velmi dobrou formu v Drnovicích, byl jsem v ideálním fotbalovém věku a dostal jsem konkrétní nabídku z Austrie Vídeň. Ale klub mě nepustil. I když byly Drnovice v té době absolutně finančně zabezpečené, chtěly za mě dvanáct milionů, a o té částce Rakušané ani neuvažovali.
Hrál jste stabilně léta první ligu, ale reprezentace vás míjela. Čím to podle vás bylo?
Za Slovensko jsem hrát nemohl, protože jsem měl od roku 1993 po rozpadu republiky české občanství. V Čechách jsem trvale žil, hrál jsem za SKP Cheb a patřil jsem pod ministerstvo vnitra. Takže jsem měl výjimku a dostal jsem ho hned. Pak jsem sice měl nabídku do týmu Slovenska od trenéra Jurkemika, ale tehdy ještě nebyl institut dvojího občanství.
Takže jste ale mohl hrát za Českou republiku...
Když jsem měl ty dobré roky v Drnovicích, tak jsem byl v širší nominaci Pepy Chovance. Ale musím upřímně uznat, že ta moje generace byla nesmírně silná. Poborský, Nedvěd, samí páni fotbalisti. Když to však vezmu zpětně, tak ta cizina mě až tak nemrzí. Ale že jsem nehrál za žádný národní tým, to je mi líto. Já jsem byl, bohužel, vždycky spíš něco mezi. Na Slovensku mě brali už jako Čecha a tady zase pořád za Slováka...
Sparta byla velká škola
Jako mladý v 19 letech jste přišel ze Žiliny do Sparty. Jak jste se do českého velkoklubu vlastně dostal?
Byla to fantastická náhoda. Hráli jsme proti Michalovcům a jako pozorovatel Sparty tam byl pan Ježek. Byl se sice dívat na úplně jiného hráče, ale mně se to utkání povedlo. Pak se byl podívat ještě dvakrát, ale už jen na mě, a najednou jsem byl ve Spartě.
To musel být pořádně velký skok, je to tak?
Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Byli tam samí reprezentanti, samé osobnosti. A do toho já, mladý, neznámý ze Slovenska..., takové akce jako třeba různé zápisné nebo povinnosti mladých, to bylo pro mě trošku trauma. Nechci si stěžovat, ale dostal jsem prostě za uši. Ovšem nelituju, byla to obrovská škola. Teď už to takové není. Je to dané jinou dobou, ti mladí hráči jsou masírovaní manažery a šance hrát první českou ligu si vůbec neváží. Kluk ještě neumí ani pořádně kopat a už se vidí v cizině...
Za tu řadu let v lize jste zažil ve Spartě, Chebu, Drnovicích a Jablonci velkou spoustu trenérů. Dokážete je vyjmenovat?
No, tak to bude pěkný telefonní seznam (smích). Zkusím to vzít postupně od konce, byli to pánové Rada, Palička, Hřebík, Dejmal, Bielik, Klucký, Kocian, Bokša, Jarábek, Dejmal, Šmarda, Radolský, Bokša, Kotrba, Ježek a Jarabinský. Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Na koho vzpomínáte nejvíc?
Nechci nikoho urazit, ale nejvíc na trenéra Václava Ježka. Za prvé mě dostal do české ligy, do základní sestavy Sparty a pak jsem měl ulehčenou cestu na vojnu do ligového Chebu. A pomohl mi, když jsem měl v těch začátcích určitou krizi. Byl jsem v Praze sám, na ubytovně, nebylo to lehké. Ale díky němu jsem to zvládl. A nebýt jeho, tak nemám ani řidičák..., měl známé policajty (smích).
Mimochodem, když jsme u trenérů, trenér Hřebík nedávno prohlásil, že díky němu jste si protáhl kariéru o několik let. Co tomu říkáte?
Když byl v Jablonci, měl jsem s ním problémy celoročně. Jako hráče mě prostě neuznával a vyvrcholilo to tím, že mě v závěru sezony vyřadil z kádru. Moje manželka se tomu výroku pak smála a souhlasila s ním. Pan Hřebík mi totiž zachránil kariéru tím, že z Jablonce odešel, protože kdyby tady zůstal, tak bych už fotbal asi nehrál.
Nyní dokončujete dvouleté studium trenérské profilicence. Jak jste na tom?
Za tři jsem teď naštěstí udělal nejtěžší zkoušku - fyziologii, čtrnáct kluků z ní na první termín vylili. Z toho mají všichni vítr. Mně pomohlo, že jsem znal biologii z gymnázia. Teď už bude půl roku vlastně jen fotbal, takže na podzim by mělo být hotovo. Teď na jaře to už bylo hodně náročné skloubit studium s první ligou. Měl jsem tréninkové výpadky, a proto už jsem nehrál tolik, kolik bych si představoval.
V týdnu se rozhodlo, že v příští sezoně budete v Jablonci asistentem nového kouče Luboše Kozla. Jaký bude přechod z kabiny na lavičku?
Moc se těším (hlásí z dovolené v Chorvatsku - poz. red.). Jsem rád, že to tak dopadlo. Upřímně řeknu, že nestuduju profilicenci pro to, abych pak šel třeba k žáčkům. Chtěl jsem začít hned u dospělých a těší mě, že jsme se s Lubošem domluvili. A také jsem rád, že můžu po dohodě s klubem dál pracovat v Jablonci, kde jsem strávil své nejdelší hráčské angažmá. A z toho posunu na trenéra obavy nemám. Myslím, že určitou autoritu jsem měl v kabině už jako hráč. Odstup asi bude muset být větší, ale určitě z toho nebudu dělat žádné melodrama a vyžadovat najednou vykání. A pevně věřím, že mi zkušení kluci jako třeba Míra Baranek nebo Milan Fukal pomůžou.
 Jozef Weber se před duelem Jablonec - Slovácko oficiálně rozloučil s kariérou. |
