Prvoligová éra Vítkovic od roku 1981 trvala třináct sezon. Dnes už tehdejší klub, který vznikl v roce 1919 jako SK Slavoj Vítkovice, neexistuje. V roce 2011 ho zničil nedostatek peněz.
„Pořád je však na co vzpomínat,“ shodují se bývalí vítkovičtí fotbalisté. A to je důvod akce, kterou připravili na tuto sobotu na Městském stadionu v Ostravě.
Program začne v 10 hodin soutěží žáků O pohár Milana Lišaníka. Vrcholem bude od 16.00 turnaj starých gard Vítkovic, Baníku Ostrava a Spartaku Trnava. Vstup je zdarma.
Postupová euforie
Zdeněk Svatonský byl ve Vítkovicích u postupu i u titulu. „Vše začalo v roce 1977, kdy do Vítkovic přišli hráči z Baníku Ostrava i dalších ligových celků,“ řekl někdejší obránce a záložník. „Utvořil se tu silný kádr, který měl během dvou tří let postoupit mezi elitu.“
K tomu byl blízko už v roce 1980. „To jsme potřebovali vyhrát poslední utkání v Hradci Králové 4:0,“ připomněl Svatonský. „Vedli jsme dva nula, Pepík Mydlo přidal třetí gól, ale trochu nás zařízli sudí. Nevyšlo to, tak jsme si řekli, že to zkusíme příští rok.“
Do Vítkovic přišly další posily z Baníku Ostrava, Rostislav Sionko a Jozef Marchevský. „Byl tady opravdu dobrý kádr,“ upozornil Svatonský.
Vítkovičtí se o postup střetli s Teplicemi. „První zápas jsme hráli doma, hustě pršelo,“ podotkl Zdeněk Svatonský. „Vyhráli jsme gólem Kokeše 1:0. Do Teplic jsme jeli s tím, že bude zázrak, když uhrajeme remízu. Ale vyšlo to.“ Zápas skončil 0:0. „Soupeř však měl asi šest vyložených šancí,“ ulevil si Svatonský i po těch letech.
Dodal, že o tehdejší síle mužstva svědčil také výsledek z Českého poháru, v němž coby druholigoví vyřadili Spartu Praha 4:0. „A to měla snad osm deset reprezentantů. V semifinále jsme prohráli s Bohemkou 2:3 v prodloužení. Ale i to byl odrazový můstek pro ten náš postup.“
Titul všechny překvapil
Vítkovičtí před prvoligovou sezonou vsadili na mladé. Jedním z nich byl pozdější reprezentant Lubomír Vlk, který přišel z vojny v Žatci.
„Bylo nás víc, kteří jsme přišli z výkonnostního fotbalu,“ připomněl Vlk. „Nevěřili jsme, že budeme hrát, ale vybojovali jsme titul. Pro mě to byl obrovský zážitek. Poprvé jsem se dostal i do výběru Česka a poprvé jsem letěl letadlem. Bylo to do Malajsie.“
Svatonský připomněl, že v sezoně, kdy získali titul, často trénovali na škvárovém hřišti. Lubomír Vlk to potvrdil: „Po dvou týdnech letní přípravy jsem chtěl pryč. A nejen já, i Bartl, Keler, Průša, kteří přišli se mnou. Bylo přes třicet stupňů a my trénovali na škváře, byli jsme úplně černí.“
Pro Vlka to však byl fantastický vstup do profesionálního fotbalu. „Mohl bych z té mistrovské sezony jmenovat všechny zápasy, je to zážitek na celý život. Při každé příležitosti se s klukama o tom bavíme, zanechalo to v nás silnou stopu.“
Přesto na vítkovickém triumfu našel i kaz. „Nemohli jsme slavit s pohárem. Dostali jsme medaile, diplomy, ale pohár ne. Přitom Spartě rok nato, když ligu vyhrála, ho funkcionáři předávali. To je taková perlička, ale ten dojem mi pokazila.“
Mistři z Vítkovic pohár nakonec přece jen viděli. „Za nějakou dobu jsme se s ním mohli vyfotit,“ řekl Vlk. „Proč jsme ho ale nedostali hned, nevím. Asi pro tehdejší fotbalové giganty bylo velké zklamání, když vyhrály zrovna Vítkovice.“
Co dovedlo vítkovické mužstvo k titulu? „Hlavní bylo, že přišli mladí, zůstali dva tři starší a byla tu i střední generace. To mužstvo bylo optimálně poskládané, chemie fungovala,“ odpověděl Lubomír Vlk. „Ale moc místních hráčů v týmu nebylo. Byli jsme posbíraní z celého Československa, od Stropkova po Teplice.“
Svatonský dodal, že zástupci klubu dokázali hráče vytipovat tak, že do mužstva hned zapadli a hráli.
„Mladí na nás někdy byli naštvaní, jak jsme je sekýrovali, ale to tak bývá,“ usmál se Zdeněk Svatonský, jenž patřil mezi starší hráče.
„Fungovala hierarchie,“ dodal Alois Grussmann, který do Vítkovic přišel po zisku titulu. „Ke starším klukům jsme měli úctu, dříve ti starší měli privilegia, což nám dali pocítit. Ale brali jsme to, i to nás do budoucna zocelilo.“
Tažení evropskými poháry
Vítkovice v Poháru mistrů evropských zemí vyřadily Paris Saint-Germain a poté vypadli s Portem.
„Byli jsme však jediní, kteří Porto v té pohárové sezoně porazili,“ připomněl Alois Grussmann, který - ač odchovanec Baníku - přestoupil do Vítkovic z Frýdku-Místku. „Přišel jsem do euforie, která v klubu po titulu byla. Moc mě mrzelo, že jsem s klukama nebyl mistrem, protože vždycky, když se potkáme, tak se k tomu všichni vracejí.“
Další rok Vítkovičtí v Poháru UEFA prošli až do čtvrtfinále, když vyřadili AIK Stockholm, Dundee United a Vitórii Guimaraes. Vypadli s Espaňolem Barcelona po výsledcích 0:0 a 0:2. Doma tehdy hráli kvůli rekonstrukci svého stadionu na Bazalech. A v hledišti bylo 25 tisíc diváků.
„Později jsem měl v Betisu Sevilla spoluhráče, který tehdy za Espaňol hrál,“ připomněl Grussmann. „Říkal, že jejich trenér z nás tehdy měl obrovský strach. Také proti nám nastoupili s osmi defenzivními hráči. A přes ten jejich val jsme se neprosadili, i když jsme nastřelili tyč a břevno.“
Vítkovičtí si sobota chtějí připomenout i úspěšné tažení evropskými poháry. „A chceme poděkovat lidem, že nám v té době drželi palce. Ta euforie byla neskutečná,“ dodal Grussmann.
