Bitvy českých týmů se Slovanem Bratislava nebo Trnavou měly vskutku tříštivý náboj. Mužstva byla napěchovaná lepšími hráči, dnes všichni utečou kvůli fotbalu za kopečky. Ale jsou momenty, jež navrátilce těší. O třídu lepší vybavení mužstev než dřív, rostou nádherné stadiony jako v Liberci či v Drnovicích, nahoru vyskočily i platy.
Hráči už nemají pocit, že padají do chudoby. Ale přesto je to obrovský skok dolů. "Nejtěžší na návratu je to rozhodnutí. Přehoupnout se přes něj," tvrdí Pavel Hapal, další hvězda devadesátých let, jež se vrátila letos v zimě. Ani tak nejde o peníze, i když najednou spadnou hráčům na desetinu jejich příjmu v cizině, někdy ještě víc. Za léta si už vydělali dost, nestavějí dobrý plat na první místo.
Obtížněji se zvyká na kulisu kolem fotbalu. Najít motivaci, když se hraje fotbal pro pět tisícovek diváků a ne padesát tisíc. "Doma vás ještě lidi podrží, ale horší je to při zápasech venku," porovnává Miroslav Kadlec. Po osmi letech v Kaiserslauternu a německém titulu vpadl do Drnovic, moravské vesničky. "Přijeli jsme třeba do Hradce Králové a hodinu před zápasem všude na stadionu pusto. V první chvíli mě napadlo: hraje se tady vůbec dneska?" Po půl roce měl Kadlec chuť s fotbalem praštit, pak to překonal.
Poznával, co každý hráč mířící ze zahraničí: chyběl mu stres, napětí, čili věci, jež ho dříve pohlcovaly. "To je jeden z důvodů, proč skončím s kariérou v Anglii," vypráví brankář Luděk Mikloško. "Nechci zažívat ten pocit prázdnoty stadionů i lidských duší, riskovat, že mi lidé budou nadávat."
Každý je jiný. Luhový nebo Daněk se již nikdy nevrátili domů na prvoligový trávník. Jiní to zkoušejí. Chtějí v klidu dohrát blízko rodiště, kde je jim nejlíp. Přinést zkušenosti, dar za výchovu v mládí. Chovanec, Bílek, Kubík, Kadlec, a hlavně Drulák svůj návrat proměnili jako slovutní kanonýři gólovou šanci.
Jiní tápali. Z Frýdka je náhradník v Teplicích, nedávno Hapala vypískali na Spartě a dává si repete v Olomouci. Závěr kariéry bývá těžký a každý ho vnímá jinak. Mluví se o důchodu. "Já si nic takového nepřipouštím," říká Kuka. "Chci hrát co nejdéle to půjde, jen na hřišti se může fotbalista cítit sťastný. Mám do fotbalu pořád obrovskou chuť."
