Vytáhlý obránce, který nahlédl i do reprezentace, v každé ligové přestávce slýchával své jméno v souvislosti se zájmem pražských „S“. Nakonec zakotvil u západních sousedů, jako předtím další blšanští hráči Drsek a Šimák. "Ani druhá německá liga se s naší první nedá vůbec srovnávat. Návštěvnost je úplně o něčem jiném, lidé tam fotbalem mnohem víc žijí," zjistil Velkoborský.
Ahlen sledovalo v průměru asi šest sedm tisíc fanoušků, ovšem na některých stadionech se lidé počítali na desetitisíce. "Soutěž je kvalitní. Je tam spousta fotbalistů ze všech koutů světa, hodně se bojuje a běhá, padá dost gólů, fotbal není tolik svázaný taktikou."
Ahlen si ho vytáhl jako žolíka, který měl přispět k záchraně v soutěži. Povedlo se, mužstvo v červeno-bílých barvách obsadilo dvanácté místo v osmnáctičlenné tabulce. "Klub je se sezonou spokojen, svůj cíl splnil," přibližuje brzy osmadvacetiletý hráč. V úvodu nového angažmá si zvykal těžko, až v březnu za ním dorazila rodina. "Každý začátek v novém prostředí je těžký, zvlášť v zahraničí," připomíná.
Zprávy o Blšanech hltal po mobilním telefonu od bývalého spoluhráče Tichoty. A byl rád, že se i jeho mateřský klub udržel. "Můžu být dvojnásob spokojený," usmál se muž, který v uplynulé sezoně nastoupil za Blšany dvanáctkrát.
V Německu se mu dařilo, stal se pevným článkem zadních řad Ahlenu. "Zvládl jsem to, myslím, že jsem ostudu neudělal. Celkem se mi dařilo. Nehrál jsem jen dva zápasy, jednou mě trenér nepostavil, podruhé jsem stál za pět žlutých karet," prozradil zkušený Velkoborský svou bilanci. Jen gól nedal, ale od toho na hřišti byli jiní.