Kdy jste se poprvé dozvěděl o zájmu Rapidu?
Před zápasem v Opavě. Můj manažer Vengloš mi řekl, že se tam na mě přijedou podívat. Pak mě pozorovatelé Rapidu sledovali ještě ve slovenské reprezentaci a ve dvou zápasech Liberce.
Byl jste proto nervózní?
Ne, protože prý měli v hledáčku ještě dva tři jiné hráče, tak jsem tomu až takovou pozornost nevěnoval. Plně jsem se soustředil na výkony v dresu Liberce. No, a nakonec si vybrali mě.
Konkrétní jednání s rakouským týmem pak proběhly v pohodě?
Naprosto. Ve hře byla ještě i jiná mužstva, ale Rapid jednal nejrychleji a korektně. Nebyl žádný problém.
Taková nabídka určitě potěší...
Kdyby to nebyl Rapid, ale nějaký jinýmenší rakouský klub, určitě bych z Liberce neodcházel!
Hrál roli ve vašem odchodu i fakt, že v Rapidu působí početná československá kolonie?
Na to jsem při prvních jednáních ani nemyslel, staral jsem se sám o sebe. Šlo o to, že je to velký klub s velkými ambicemi, vždyť vede ligu. Doufám, že Rapidu pomůžu v boji o titul. Ale určitě je lepší, že když začnu v novém prostředí, tak tam jsou hráči, se kterými si budu v začátcích rozumět. Věřím, že mi pomůžou.
Mluvil jste už s někým z nich?
S Láďou Maierem, se kterým jsem se znal už dřív, protože do Liberce jezdí. Rapid mi doporučil, že to nebude určitě žádný krok zpět. A že klub funguje na nejvyšší úrovni.
Po příchodu do Liberce jste nastupoval v základní sestavě, ale pak jste často laboroval se zraněními. Za čtyři roky jste za Liberec odehrál jen 46 zápasů...
Za to musím libereckému managementu jen poděkovat. V klubu mě hodně podrželi. Bylo to, pokud se týká zranění, nejhorší období mé kariéry. Předtím jsem se zdravím žádné problémy neměl.
Co vás nejvíc trápilo?
Po půl roce v Liberci jsem si zranil pravé koleno, a to se se mnou vleklo.
V mistrovské sezoně Slovanu 2001/2002 jste odehrál jen dva ligové zápasy. Užil jste si vůbec ten titul?
Medaili i prsten mám. Ale nebylo to pro mě takové pěkné, jako pro spoluhráče, kteří hráli pořád. Neměl jsem na tom takovou zásluhu. Ale samozřejmě jsem hrozně rád, že jsem byl členem toho kolektivu. Nakonec..., vlastně jsem k tomu titulu také možná dost pomohl, protože ty dva zápasy, které jsem v té sezoně za Liberec odehrál, byly vítězné, tedy za šest bodů. Kdyby to byly dva prohrané, bylo by to jiné. Užil jsem si dva zápasy v tažení Slovanu Pohárem UEFA. Hrál jsem doma proti Lyonu a proti Dortmundu.
Na začátku letošního roku vás zlobila i achilovka...
Paradoxně mě vyléčil lékař Austrie Vídeň. Teď to bude můj konkurent.
V probíhajícím ročníku jste vytvořili s Lukášem stabilní stoperskou dvojici. Odehrál jste patnáct zápasů ze šestnácti, Liberec dostal nejméně gólů. Zdraví tedy už drží?
Cítím se naprosto v pořádku. Ve Vídni si mě proklepli pořádně, protože věděli o mých předchozích zdravotních peripetiích. Prošel jsem testy úplně v pohodě. To mě moc potěšilo, můžu se věnovat naplno fotbalu.
Jak vidíte šance Liberce v této sezoně?
Je tady výborný tým, hraje se o přední příčky. Proto je mi velmi líto, že v období, kdy se mi začalo v Liberci dařit herně i zdravotně, došlo k mému odchodu. Opakuji, že klub si tady se mnou hodně vytrpěl a byl velmi shovívavý. Teď jsem se mu mohl konečně odvděčit výkony na hřišti...
Máte dvě děti, co říkala rodina na přesun z Liberce do Vídně?
Děti se musí přizpůsobit, rozhodl jsem o tom já smanželkou. A opravdu to nebylo lehké. Žilo se nám tady super. Nemůžu říct křivé slovo, jak na klub, tak na město a okolí..., upřímně říkám, že je to pro mě stále těžké odejít odsud. Ale je to velká fotbalová šance.
Ale z Vídně to máte na rodné Slovensko určitě blíž.
To ano. Já i manželka pocházíme z Bratislavy, to je od Vídně 60 kilometrů. Ale to nehrálo žádnou roli. V Liberci jsme žili jedenáct měsíců v roce. Zvykli jsme si tu. Syn začal chodit do školy, dcera do školky. Už se z nás stali Liberečáci. Kdykoli bude příležitost, do Liberce se budeme vracet.
