Jenže najednou jsem za bránou upraveného komplexu nad rakouským Bad Waltersdorfem, pak na recepci a za chvíli už mi usměvavý číšník Georg servíruje kávu v hotelové restauraci s nádherným výhledem. Upíjím obezřetně; něco tady nehraje.
Po minulých zkušenostech z návštěv přípravných kempů se mi zdá nemožné, abych byl tak blízko fotbalistům londýnského Arsenalu, tedy i české hvězdě Tomáši Rosickému.
Čekal jsem hermeticky uzavřený tým jako pokaždé, místo toho mě kývnutím hlavy zdraví gólman Almunia jdoucí rovněž na kávičku a později sedím v místnosti s internetem vedle útočníka Van Persieho. V tom musí být nějaký háček.
Tuček není Turek
Kontrast s ostatními soustředěními fotbalových týmů je vážně obrovský. A není třeba chodit daleko. Ani dobyvatelé Bastily by nejspíš neprolomili obranu, za níž byla pravidelně po dobu různých soustředění schována česká reprezentace.
Vyjma řídkých mediálních dnů se žurnalisté nemohli dostat k hotelu bezmála ani na dostřel. Novináři včetně mě nadávali i na komunikaci s hráči. Třeba během loňského mistrovství Evropy: v rakouském Seefeldu, což byl během Eura český tábor, nešlo dělat samostatné rozhovory, ale každý den byli do tiskového střediska přivedeni tři hráči.
Ty ostatní bylo možné před tréninkem na minutku zastavit v takzvané mixzóně před hřištěm, jíž museli všichni projít. Fotbalisté byli většinou ochotní, přesto se reptalo, s odstupem roku si vůbec nevybavuji proč. I proto to zpětně aspoň částečně přičítám českému sklonu ke kverulantství.
A nejen proto. Pár dní nato jsem byl ve švýcarském Nyonu na reportáži u fotbalové výpravy Turků, posledního českého soupeře ve skupině a – jak se později po drastickém průběhu utkání ukázalo – i posledního na celém turnaji.
Tři "nej" kempy očima autoraNejrozjásanější Nejtajemnější Nejparadoxnější |
Tu reportáž šlo tehdy napsat jediným způsobem: Jak se stal budoucí protivník neviditelným. V Nyonu to totiž vypadalo, že turecký tam není ani med.
Nejenže jste se nedostali k hotelu, ale přes opětovné přísliby nepřišel za celý den mezi novináře žádný fotbalista. Jedinými reportéry, které to rozladilo, jsem byl já a můj český kolega; turečtí novináři apaticky pokuřovali, zjevně jsou na tuhle situaci zvyklí. Když jsem vše po návratu líčil v Seefeldu, kde by podobný přístup vyvolal revoluci, dostal jsem doporučení: "Hlavně to neříkej Tučkovi!"
Lukáš Tuček coby tiskový mluvčí reprezentace čelil častým výtkám, jak nic nefunguje. Prozradit mu, jak to "funguje" u Turků, by nebylo z taktického hlediska vhodné. Takže, Lukáši, aspoň se zpožděním vzkaz pro tebe: Tuček je lepší než Turek.
Hrozba hubeného muže
No dobře, Turka člověk nezahlédl, s Čechy mohl mluvit. Ale dostat se tak snadno až do hotelu jako v případě Arsenalu? K tomu mužstvu asi opravdu sedí znak, který nosí na dresu.
Arsenal: Robin van Persie
Vážně to jsou kanoni! K prozření dojde v okamžiku, kdy koketuji s myšlenkou, že oslovím Van Persieho s jednoduchou otázkou, co si myslí o návratu Tomáše Rosického po zranění, a kdy doufám, že by sem za ním mohl přijít sám český záložník, neboť především kvůli němu jsem za Arsenalem přijel.
Místo Rosického se zjeví v místnosti hubený muž. Také on má kanon na triku, střílí však přísným pohledem. Až později se dozvím, že je to šéf klubové ochranky, avšak i bez toho je mi jasné, že jde o kráčející varování: Zkus si něco a končíš! Dojde mi, že je v podstatě jedno, zda stojíte kilometr od hotelu, nebo popíjíte kafe takřka s Almuniou.
Mluvit s hráči je stejně možné jen tehdy, máte-li svolení druhé strany. Později mi to potvrdí sám Rosický. "Rozhovor? Nebyl bych proti, ale Amanda nařídila, že to v tuto chvíli není možné," říká mi.
Amanda je Tuček v Arsenalu: řídí komunikaci, tedy nyní vlastně nekomunikaci s médii. Reportérům je v tu chvíli málo platné, že k vlastnímu překvapení zevlují v hotelové hale.
Fotbalové soustředění, to může být i zpěv pro MandeluPan Karel, fanoušek Arsenalu z Prahy, si na soustředění mužstva v rakouském Bad Waltersdorfu liboval: "Arsenal není jako Manchester nebo Chelsea. Je nám fanouškům blíž, nelétá před sezonou do Asie nebo Ameriky." Jenže velkokluby nemají příznivce pouze v Evropě. A marketingový potenciál v zemích jiných kontinentů je tak obrovský, že se jim vyplatí harcovat se přes půl světa a hrát zápasy s exotickými mužstvy. Přesněji, zda se jim to vyplatí po sportovní stránce, toť otázka. O ekonomickém hledisku, jež je – marná sláva – tím nejdůležitějším, však není třeba pochybovat. Jeho obchodní ředitel Andy Anson už před časem prozradil: "Podle statistik máme po světě 94 milionů příznivců, z toho jich je 40 milionů v Asii. Tak obrovskou sílu si nemůžeme dovolit ignorovat. Fanoušci jsou náš největší majetek." Majetek, jenž slušně vynáší. Jen z prodeje dresů a dalších věcí spojených s klubem United velmi dobře prosperuje. Netajil to ani další ze šéfů klubu David Gill: "Chceme být nejsilnějším klubem i v obchodní sféře a nezakrýváme, že také k tomu nám asijské tour slouží." Letos to měl Manchester se svým "výletem" přece jen komplikované. Jeden z plánovaných zápasů zrušil, neboť hotel v indonéské Jakartě, kde měl tým bydlet, se stal terčem teroristického útoku, při němž zahynulo devět lidí. "Když jsme se tu zprávu dozvěděli, byli jsme v šoku," prohlásil kouč Alex Ferguson. "Prvořadá je bezpečnost hráčů, takže zrušení utkání bylo správné rozhodnutí." Existují i příjemnější zážitky z toulek po různých koutech světa. Kupříkladu hráči druhého klubu z Manchesteru jménem City se během pobytu v Jižní Africe setkali s politikem a symbolem boje proti rasismu Nelsonem Mandelou. "Happy Birthday!" zpívali fotbalisté nadšeně Mandelovi k jeho 91. narozeninám a útočník Robinho mu podle ČTK předal dres s číslem odpovídajícím jeho věku. "Co je to tady za dítě? Co tu dělá?" žertoval bývalý jihoafrický prezident v narážce na mladickou vizáž Robinha. K pikantnímu duelu došlo v sobotu v americkém Baltimoru. Trenér Carlo Ancelotti tam vedl Chelsea proti AC Milán, který koučoval až do minulé sezony celkem devět let a dvakrát s ním vyhrál Ligu mistrů. Chelsea vyhrála 2:1, ale co se týká marketingu, bodovaly oba kluby. |
