"Jihlava má postupové ambice. Tak to zkusíme," usmívá se třiadvacetiletá zimní posila, která svého krajana, jenž oblékal dres Dukly, příliš nezná. "Slyšel jsem, že tady byl. Ale já jsem ho viděl maximálně v televizi," dodává Uvarenko k reprezentačnímu gólmanovi.
Do Jihlavy jste přestoupil letos v zimě, v České republice už ale působíte čtyři roky. Jak se vám zde zatím líbí?
Je to tu fajn. Poznal jsem zde nové lidi, mám tady nové pracovnímožnosti...
Když se v lednu 2006 ozval Liberec, nabídka od tehdy úřadujícího českého mistra musela znít zajímavě...
Samozřejmě. Já jsem v té době chtěl odejít někam do ciziny, zkusit svoje síly. Ozval se Liberec, přišel jsem na dva týdny na test a ono to vyšlo. Byl jsem rád, že můžu zkusit něco nového.
Maxims UvarenkoFC Vysočina Jihlava Třiadvacetiletý brankář s lotyšským pasem přišel do Čech v lednu 2006, kdy si ho vybral tehdejší úřadující mistr z Liberce. Na severu Čech však Uvarenko nastupoval především v třetiligové rezervě, první ligu si vyzkoušel pouze v jediném případě. V minulém ročníku působil formou hostování ve Vítkovicích, letos v zimě pak přestoupil do Jihlavy. |
Pod Ještědem jste ale příliš šancí nedostal. Proč?
V tu dobu byl v Liberci moc dobrý mančaft, Marek Čech chytal výborně. Navíc já jsem byl hodně mladý, a tak jsem neměl šanci. Spíš jsem sbíral zkušenosti. Bylo dobře, že jsem mohl alespoň trénovat s takovými brankáři jako jsou Marek Čech, Zbyněk Hauzr, Petr Bolek nebo Zdeněk Zlámal, který přišel později.
Takže se dá říct, že konkurence byla opravdu velká?
To jo. Navíc si myslím, že mi kvůli mému věku moc nevěřili. Většinou jsem pouze trénoval a chytal za béčko. Pořádnou šanci jsem tam nedostal. A protože jsem už potřeboval chytat, z Liberce jsem odešel.
Jednou se na vás štěstí ale přeci jen usmálo. V květnu 2008 jste si připsal premiérový start proti Českým Budějovicím. Jak na to vzpomínáte?
Docela dobře. (usmívá se) Protože první zápas je vždy těžký. Chtěl jsem chytat co nejlépe, abych se ukázal. Ale moc práce jsem neměl. Bohužel jsme nevyhráli, stačilo to jen na remízu. Ale jinak byly pocity dobré.
Vy jste si navíc při prvním startu v české lize připsal první vychytanou nulu. O to příjemnější to asi bylo, ne?
Máte pravdu, v tom zápase jsem gól nedostal. Potěšilo mě to, ale musím přiznat, že mi hodně pomohli kluci.
Z čekání, kdy se znovu dostanete mezi tři tyče, vás v minulé sezoně vysvobodilo až hostování ve druholigových Vítkovicích...
Byl jsem rád, že jsem měl konečně možnost chytat. Kdyžmi to nabídli, rozhodl jsem se během pár vteřin. Hned jsem souhlasil. A to angažmá bylo správným krokem. Ze začátku se nám sice nedařilo, pak ale přišel nový trenér Vlastimil Palička a všechno začalo fungovat. Začali jsme sbírat body.
Další druholigovou štací se pro vás stala Jihlava. Jak k vašemu přestupu došlo?
Ozvali semi někdy v listopadu, během prosince jsem se rozhodoval. Čekal jsem ještě na nějaké možnosti, nabídky. Pak jsem si řekl, že do Jihlavy půjdu.
Před jarní částí trenér Urban uvedl, že nemá brankářskou jedničku. V dosavadních pěti zápasech jste ale vždy chytal vy. Takže zatím asi hodnotíte působení v Jihlavě kladně, že?
No, zatím jsem spokojený. (usmívá se. Jen potřebujeme sbírat body. Chceme se totiž dotáhnout na čtvrté místo. První tři mančafty už jsou bohužel daleko.
Na podzim za Jihlavu pravidelně chytal Václav Winter. Jak současnou ztrátu svého neohroženého postu vnímá?
To se musíme zeptat asi Vaška Wintera. Já nevím. Pro něj je to asi těžké, protože je zkušený gólman. Rozdíl mezi námi je jedenáct let. Takže možná z toho má trošku nepříjemný pocit.
Ale vám svou případnou nelibost najevo nedává, ne?
Určitě ne. Jsme kamarádi, bavíme se spolu, všechno v pohodě. Navíc i já vím, že může se stát jakákoliv situace a do branky půjde zase on. To je život.
A co mimofotbalový život? Jak to máte v Jihlavě s bydlením?
Přestěhoval se jsem se do Jihlavy a zařídil jsem se tady. Pronajímám si byt, docela blízko stadionu, tak jsem spokojený. Není to velké město, což mám rád, protože jsem taky z menšího města. A jsem tady spokojený. Pořád jsem buď doma, nebo na stadionu.
Vy údajně máte českou manželku...
(vstoupí do otázky) Já nemám vůbec manželku. Ani českou. (směje se) Mám přítelkyni z Lotyšska. Ale ta je teď u sestry v Anglii.
Tak to se omlouvám, jde zřejmě o nějaký šum. To jste ani s žádnou Češkou nechodil? Přeci jen, máme tu hezké holky...
Ne, vůbec. (směje se) Jsem tady čtyři roky sám. (na oko lítostivě)
Podle údajů na oficiálních klubových stránkách FC Vysočina máte za sebou nějaké starty za lotyšskou reprezentaci do 21 let. Sledují vás nyní i z reprezentačního A-týmu?
No, já jsem toho v jednadvacítce moc neodchytal. Tam bylo moc hráčů ze Skonto Riga. A měli jsme i trenéra z toho mančaftu. Takže dával spíš možnost svým svěřenců. A jestli mě teď sledují? Nevím. Víte, já ani nejsem občan Lotyšska, mám jen lotyšský pas.
To je překvapivá informace, všude vás uvádí jako Lotyše. Občan kterého státu tedy jste?
Žádného. (směje se) Budete se divit, mám sice lotyšský pas, ale jen takový, jaký máte tady v Čechách. Ten zelený. A v tom pase mám malinkými písmeny, že jsem Rus.
Lotyšští fanoušci, zejména hokejoví a basketbaloví, jsou známí po celé Evropě jako úžasné a věrné publikum, které všude cestuje se svým týmem. Jak ale v Lotyšsku sledují fotbal?
Musím říct, že fotbal moc nevnímají. Myslím, že návštěvnost na stadionech je strašně malá. Možná menší, než tady ve druhé lize. On ani fotbal v Lotyšsku není nic moc. Je tam osm nebo devět mančaftů, ale jen tři čtyři z nich jsou schopné konkurovat mezi sebou. Pořád se tabulka dělí na dvě půlky.
Nelitujete tedy z tohoto pohledu, že jste si v mládí nevybral spíš hokej? Třeba byste byl národním hrdinou?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Na hokej musíte mít bohaté rodiče, aby vám kupovali vybavení. Ale já jsem z obyčejné, skromné rodiny. A co na fotbal potřebuješ? Jenom kopačky, a to je všechno.
