Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


V Dubaji se mi stýskalo po Lipencích, přiznává šéf českého fotbalu Hašek

19 2009
Nový šéf fotbalového svazu a trenér reprezentace Ivan Hašek měl v Dubaji volný vstup do nejluxusnějšího hotelu světa. Miloval japonské sushi bary. A přece se vrátil domů. Proč?

S dubajským týmem Al Ahlí vyhrál kouč Ivan Hašek ve Spojených arabských emirátech ligu. Mohl ho vést na mistrovství světa klubů. Chtěli ho udržet skoro za každou cenu. Nepodařilo se.

"To mistrovství mě lákalo, žádný český trenér se tam nedostal, a kdo ví, jestli se tam nějaký podívá," říká. "V Dubaji je krásně, ale ta práce mě vyšťavila. Chtěl jsem domů."

Doma ho ovšem nečeká žádné povalování. Ve své vile v Lipencích za Prahou jen přespává. Coby nový šéf fotbalového svazu a kouč reprezentace má hromadu úkolů.

Vymýtit korupci, zkusit dotáhnout zbědovaný národní tým na světový šampionát. Vrátit fotbalu dobrou pověst. Hned po návratu mu začala perná šichta.

Ještě jste nezačal litovat, že jste se vrátil do Česka?
Vůbec! Jsem Čech a jsem na to pyšný. Máme svoje problémy, ale jinde je mají taky.

Kdo je Ivan Hašek

Narodil se 6. září 1963 v Městci Králové


Od 14 let hrál fotbal za Spartu, osmkrát s ní vyhrál ligu


Vystudoval Právnickou fakultu UK


V listopadu 1989 promluvil z balkonu k davům na Václavském náměstí


Čtyři roky působil ve francouzském Štrasburku, dva roky pak v japonských klubech


Trénoval ve Spartě, Štrasburku, St. Etienne, japonském Kóbe a naposled v Dubaji v SAE


Letos se stal šéfem fotbalového svazu a reprezentačním trenérem


Je ženatý, má dva dospělé syny

Takže jsou pro vás Lipence nad Dubaj?
Do Dubaje se rád budu vracet, ale natrvalo bych tam žít nechtěl. Potřebuju být obklopený lidmi se stejným smyslem pro humor, s kterými si rozumím. Pořád se mi stýskalo po Praze a po Lipencích. Po rodině. Často jsem byl v cizině sám.

Domů jste nemohl ani na Vánoce, protože se v Emirátech hrála liga. Jak nese manželka vaši náhlou přítomnost?
Víte, já doma skoro nejsem. Odcházím, když ještě spí, vracím se kolem osmé, moc se neužijeme. Nad mým vytížením nejásá, ale snad se to zlepší.

Co je pro vás teď největší pohoda?
Být doma. To je nádhera. Co jsem se vrátil z Dubaje, měl jsem dva dny volna. Seděl jsem na terase, u televize. Povídali jsme si s klukama, s manželkou.

Přesto: stýská se vám po něčem ze světa?
Tak moře je moře. Přesunout se sem nedá, stejně jako to počasí. Anebo japonské jídlo a sushi bary, na to se nedá zapomenout.

Vy rád jíte, že?
Chutná mi... Vy vidíte, že jsem silnější, co?

Tak drze ta otázka vyznít neměla.
Je fakt, že jsem přibral. A rád si vychutnám dobré jídlo.

To jste si vybral vhodné štace. Třeba Francie je vyhlášenými restauracemi proslulá.
Vyzkoušel jsem i ty špičkové podniky s načinčanými chody. Ale radši mám klasickou francouzskou hospodu, kde se může drobit, kde lítají bagety, kde je lidovější prostředí.

Jak se vám tedy líbilo v sedmihvězdičkovém dubajském hotelu Burj Al Arab?
Měl jsem od nejvyššího šejka auto, které mohlo kdykoliv vjet dovnitř. Snad každá návštěva z Česka se tam chtěla jet podívat. Ale mně to nevadilo. Pokaždé mě ta stavba něčím zaujala. Jezdili jsme však i na druhou stranu Emirátů, kde se zastavil čas, kde lidi žijí v poušti a v horách. V Kataru nás šejk pozval na farmu, kde jsme ochutnali velbloudí maso.

V Dubaji mají krytou sjezdovku. Byl jste si zalyžovat?
Zkusil jsem to. Změna teploty je drsná, vevnitř je pod nulou. Ten umělý sníh tolik neklouže. Na hodinu je to dobrá zábava.

Jak se vůbec žije v Dubaji?
V arabském světě existují místa, kde se dají vydělat větší peníze. Říkali mi: V Saúdské Arábii nebo v Kataru ti dají víc, ale nebudeš žít v Dubaji. Díky stavebnímu boomu tam jeden týden otevřou hotel s ohromným akváriem, kde plave žralok nebo delfíni. Druhý týden zase otvírá největší obchodní dům s ledovou plochou. Večer jsem po tréninku rád chodil k fontáně, kde hrála hudba. Byla to největší fontána na světě, protože tam musí být všechno největší na světě.

Ivan Hašek

Jak šejkové odměňují fotbalisty?
Třeba když reprezentace Emirátů vyhrála mistrovství Perského zálivu, její nejlepší hráč dostal dva velbloudy. A nebyla to žádná druhotřídní zvířata.

Plat prý dostávají i děti. Je to tak?
Klub přiveze každé dítě ze školy na trénink a z tréninku domů. Děti dostanou najíst a napít, vyfasují oblečení, výbavu a koncem měsíce ještě nějakou výslužku. Plat mají od nějakých dvanácti let. Kluby tak přinutí děti sportovat.

Jak se vám s takovými hráči pracovalo?
Výborně. Nejsou zvyklí na dril, musíte je zabavit, chtějí si hrát. Na nich hodně závisí, jestli klub trenéra vyhodí. Za dvě porážky za sebou už se končí. Letos letělo asi patnáct trenérů ve 12 klubech.

Takže je zázrak, že jste v Al Ahlí vydržel dvě sezony?
Rok a půl. My jsme naštěstí v posledním ročníku prohráli jen jednou. Taky jsem měl českého asistenta, fungoval realizační tým. Proto jsme vyhráli ligu, i když jsme neměli nejlepší mužstvo.

Ovlivňovalo vaši práci muslimské náboženství?
Ani ne. Podle časů na modlení jsem plánoval tréninky i přípravu na zápas. Dřív se kvůli nim poločasy zkracovaly třeba jen na půl hodiny, občas proto přišli na hřiště později rozhodčí. Ale teď už je v Emirátech liga zorganizovaná na profesionální úrovni, hrají v ní Brazilci, Egypťani, Senegalci a další cizinci.

Jak se na fotbale chovají fanoušci?
Sedí na tribuně v tradičních oblecích. Když se prohrává, je to chyba trenéra. Křičí na něj, koho by měl vystřídat, leccos lítá vzduchem. Jsou horkokrevní, kolikrát nad sebou ztrácejí kontrolu.

To v Japonsku asi vládla jiná atmosféra, ne?
Šedesát procent fanoušků jsou ženy. Při trénincích stály u hřiště dívky ve školních uniformách, fotbalisti jsou pro ně bohové. Na fotbal vůbec chodí celé rodiny. Část lidí asi ani neznala pravidla, přišli se prostě podívat na hvězdy.

Ivan Hašek

Nepíská se? Nenadává?
Výjimečně. My jsme jednou doma prohráli s Hirošimou 0:5. V Evropě bych se rovnou utíkal schovat do tunelu a týden bych radši nechodil ven. Tam jsme šli pozdravit diváky, oni stáli a tleskali.

A co japonští hráči? Poslouchají na slovo?
Jsou disciplinovaní, nikdy se nezpozdili ani o vteřinu. Ale naším nejlepším hráčem byl léčící se alkoholik. Všichni ostatní na tréninku stáli v pozoru, ale nejlepším hráčem sezony vyhlásili tohohle vejlupka.

Jak jste ho krotil?
Denně jsme mu vyhrožovali, že je pod kontrolou. Použili jsme pokuty, hlídali jsme ho. Párkrát jsme ho nechali načapat, abychom ho mohli potrestat. Ale ve finále to přineslo užitek.

Čím byla specifická práce ve Francii?
Francouzům sice nevadí dril, jenže v klubech bývají hráči deseti až patnácti národností a každý měl své vnímání světa. Ale mě to bavilo.

Vy jste takový fotbalový učitel národů. Odhadnete, kolik národností jste už měl v mužstvu?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Tak třicet? Padesát? Pro mě je důležitější, že mám všude, kde jsem hrál a trénoval, řadu přátel. Kdykoliv je rád uvidím a oni rádi uvidí mě.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze