Nyní je mu už osmatřicet let a svou dlouhou kariéru natahuje v dalším londýnském týmu Queen´s Park Rangers. Střelci z něj vždy měli respekt. Svou mohutnou postavou budí pocit, že prostor mezi třemi tyčemi je příliš malý. Je zajímavé s ním dělat rozhovor. Než cokoliv řekne, vždy pečlivě uvažuje. Má ale jasné názory, nekličkuje. Opravdová osobnost, která ve velkém fotbale odchytala kolem 700 soutěžních utkání. Neobvyklá je jeho reprezentační dráha. S přestávkami byl v týmu patnáct let, prožil sedm kvalifikací o světová a evropská mistrovství, ale postoupil jedinkrát na mistrovství světa 1990 v Itálii, kde nakonec dělal jen náhradníka Janu Stejskalovi. S manželkou Ivanou má sedmnáctiletého syna Martina, který dává přednost studiu před fotbalem.
V rodinném domku u Miklošků, v městečku Buckhurst Hill čtyřicet kilometrů východně od Londýna, bude dnešní večeře patrně trochu slavnostnější než jindy. Přesně před deseti lety se Luděk Mikloško vydal stovky kilometrů daleko od domova za fotbalovým živobytím. Žádný puding ani jinou anglickou specialitu paní domu nejspíš nechystá, český gólman si zamiloval italskou stravu. Jinak ale nedá na Anglii dopustit. On ani nikdo z nejbližších netušil, jak výrazně tato země změní život celé rodiny. Nikdo ze špičkových krajánků nevydržel v jedné zemi déle než Mikloško.
Vzpomenete si ještě na okolnosti, jak jste se do Anglie dostal?
Tehdy to bylo hodně komplikované. V prosinci mě klub důkladně testoval, co umím. Pak začaly problémy s pracovním povolením. Anglické úřady vyžadovaly u hráčů mimo Evropskou unii patnáct reprezentačních startů za první mužstvo, já jich měl v té době asi třicet, jenže mi nevěřili. Poslali mě domů, já musel všechny zápasy vypsat na papír a předat jim ho. Ještě si to nechávali ověřit u UEFA. Přes dva měsíce se všechno vyřizovalo. Nakonec si pro mě přiletěl do Prahy sám trenér Lou McCarry, podepsali jsme smlouvu na Pragosportu a letěli spolu do Londýna.
Takže jste měli dost času si popovídat, co od vás ve West Hamu očekávají.
Ani moc ne, anglicky jsem vůbec neuměl. Dnes bych se styděl, ale tenkrát v devadesátém roce byla jiná situace. Vletěl jsem do všeho rovnýma nohama a musel plavat. Jiný cizinec v mužstvu tehdy nebyl, věnovali se mi proto hodně. Spoluhráči mi pomáhali, jako první tři slova mě naučili kostel, holka a pivo a řekli, že tímhle mám základy a můžu v Anglii zůstat.
West Ham si vás pořádně proklepl, než vás koupil za tři sta tisíc liber. Přitom na testy jezdí většinou jen málo známí hráči, kteří nejsou stoprocentní zárukou kvality. Je to jistý druh ponížení. Jak vám tehdy bylo?
Normálně. Taková byla pozice československého fotbalu, žili jsme v izolaci. Dnes se na náš fotbal všichni dívají úplně jinak, hráči už mají dveře do světa otevřené a je k nim důvěra.
Jak jste se cítil první měsíce v Anglii?
Hodně těžko. Hlavně mi bylo líto syna. Byl zvyklý, že přijde ze školy a hraje si s klukama. Najednou neměl nikoho. Půl roku vůbec nechodil do školy, potom k nám docházel jeden přítel, který ho doučoval angličtinu a matematiku. Mnohokrát jsme v začátcích uvažovali, že se vrátíme. Ale překonali jsme to. Ohromně mě chytla fotbalová atmosféra.
Čím?
Hráli jsme druhou ligu a chodilo na nás dvacet tisíc lidí. Viděl jsem, že tohle je úplně jiný svět. Odcházel jsem jako fotbalista, který byl po osmi ligových zápasech otrávený a unavený. V Anglii jsem nejsmutnější, když hrajeme poslední zápas sezony. Vlastně ve mně zanechává nejhezčí dojem z celé sezony. Závěrečný zápas má zvláštní aranžmá. Když skončí, diváci vběhnou na hřiště, my zase na tribunu a děkujeme jim. Prostě si prohodíme místa. Mám štěstí, protože loučení se sezonou jsem zažíval snad pokaždé doma.
Řekněte co nejvýstižněji váš dojem po prvním roce v Anglii.
Ten jediný rok mi vrátil dřinu, kterou jsem fotbalu celý život obětoval. Dostal jsem novou chuť chytat.
Co nového jste na fotbale viděl?
Ohromnou jednoduchost. Z fotbalu se tady nedělá věda. U všech mužstev stačí útočný fotbal a bojovnost od první minuty do posledního hvizdu rozhodčího.
V české lize je cítit napětí, boj o body je kolikrát za každou cenu. Kluby tvrdí, že bez bodů sestoupí, ztratí sponzory a zahynou. Že je fotbal i zábavou pro lidi, nikoho nezajímá. Je v Anglii jiný přístup?
Naprosto. Ve West Hamu jsem hrál devět let na hraně první a druhé ligy, ale žádný tlak na nás nikdo nevyvíjel. Je to až k nevíře, jak klidně se funkcionáři chovají, ani trenérům nevyhrožují vyhazovem. Když jsme jednou sestoupili, seděl jsem zlomený v kabině. Oni se kolem mě točili a ptali se: Ludo, co se ti stalo, máš nějaké osobní problémy nebo co? Nechápali, že mě tak vzal sestup. Myšlení Angličanů je jiné.
V čem především?
Bezmezně důvěřují, že hrajete naplno. Nikdy by neodpustili, kdyby mužstvo dřelo na jednoho hráče. Žádají po hráčích stoprocentní nasazení a hráči to berou za samozřejmost. A když se něco nepovede, výčitek se nikdo nedočká. V klubu si řeknou, že víc se už pro úspěch udělat nedalo. Myslím si, že zvyknout si na anglické způsoby je něco jiného než jít třeba do Německa, kde zase mají jiné podmínky, které se spíše blíží českým. Angličané jsou víc nad věcí, a to i přesto, že sportovní a ekonomické rozdíly mezi Premier League a nižšími soutěžemi se zvýrazňují a měly by tedy teoreticky víc doléhat na motivaci klubů. Ale znají hranice.
Myslíte tím, že nefér způsoby nepoužijí děj se co děj?
Také tak nějak. Ctí se tu čestnost.
Zkuste uvést příklad.
V roce 1995 jsme připravili Manchester o titul. Byli jsme jasně sestupující, on potřeboval u nás vyhrát. Zápas skončil remízou a radoval se Blackburn. Tehdy mi to vyšlo, chytalo se mi dobře, v novinách mě vyhlásili za nejlepšího hráče. Později jsem se doslechl, že se Honza Stejskal vzdal reprezentace kvůli nečestným praktikám v českém fotbale. Asi k tomu měl důvod. I on si prožil Anglii, chytal shodou okolností za Queen´s Park Rangers a není na křivé jednání zvyklý.
Pod typickým Angličanem si lze představit důstojného, důvěřivého a konzervativního muže, který se chová elegantně. Na druhé straně je vyhlášené řádění fotbalových fanoušků. Chápete tu rozporuplnost?
Na to, kolik tady chodí lidí na fotbal, a že je mezi hledištěm a hřištěm jen metrová zídka, kterou by každý hravě překročil, se tady neděje nic. Bezpečnost je mnohem větší než v Česku, kde přijde pět tisíc diváků a člověk musí mít strach, jestli na něj někdo nehodí flašku nebo ho nepíchne nožem. Problémy v Anglii jsou, když fanoušci vyjedou ven. Myslím si, že to mají v krvi. Anglie vždy byla dobyvatelská země a získávala kolonie. Fanoušci vyrazí za hranice, posílí se alkoholem a myslí si, že můžou všechno. Jde z nich opravdu strach. V anglické lize se ale něco zlého děje jen výjimečně.
Gólmani mají fanoušky za zády. Opravdu vám nikdy nic neprovedli?
Nevzpomínám si. Diváci začínají být v projevech čím dál klidnější. Přispívá k tomu přestavování stadionů, dnes se nikde nesmí stát. Když jsem přišel do Anglie, byla za brankami ještě povolená místa na stání. To bývala fantastická atmosféra, vřelo to. Když se nám nedařilo, tak se diváci rozjeli a vybičovali nás. Teď spíš ztichnou. Typická anglická atmosféra se trochu vytratila.
Ale když to srovnáte s českou ligou...
Nesrovnávejme nesrovnatelné.
Chtěl byste si ještě zachytat v české lize?
To se nestane, kariéru skončím v Anglii.
Neláká vás česká liga?
Bál bych se jí.
Proč?
Mám obavy z chování lidí, z jejich závisti a nepřejícnosti. Za fotbalistou vidí kolikrát jen hlupáka, který umí čutat do mičudy. Na jedné straně je to klam, na druhé straně si za to můžou hráči sami. V Anglii má fotbalista nesrovnatelně vyšší postavení, někteří jsou váženější lidé než předseda vlády. Veřejnost si fotbalistů váží, přeje jim úspěch i peníze, nevídaně se fandí mužstvům. Když se narodí mimino, oblečou ho do dupaček klubových barev a dají křestní jméno po oblíbeném fotbalistovi. To je běžný obrázek.
Mají stejně velkou úctu i cizinci? Nedávají vám někde najevo, že berete domácím hráčům práci?
S tím jsem se nesetkal. V Premier League je asi polovina hráčů z ciziny. Pokud hrají dobře, mají je rádi. Angličané jsou tolerantní. V mnoha mužstvech jsou největšími idoly zahraniční hráči. Vezměte si, jak milovali Francouze Cantonu, teď obdivují třeba Nizozemce Bergkampa.
Dokážete si představit, co vás čeká na Moravě, až se vrátíte? Nebude to pro vás podobný skok, jako když jste přišel do Anglie?
Sleduju tady českou televizi a není mi příjemně, když vidím, jací lidé v Česku vládnou. Nevědí, o čem je opravdový svět. Budu si muset zvyknout na jiný život. Stačí mi, jakmile tady zavolám na naši ambasádu. Hned poznám, že nehovořím s Angličany. Zvednou telefon, nepředstaví se pořádně a otráveným hlasem dají najevo, že je obtěžujete. Skutečný Angličan se představí celým jménem a zeptá se, co pro vás může udělat. Všude mi pomohou, jsou strašně obětaví a úslužní. Vítají mě úsměvem a ne výrazem, že mají blbou náladu. Také jednání s úřady je úplně jiné. Ze začátku mi to přišlo jako puntičkářství, desítky potvrzení a razítek. Ale člověk si postupně zvykne na důslednost i přesnost a zjistí, že obojí má přednosti. Navíc teď téměř všechny věci vyřídím telefonicky nebo internetem. Převádím tak peníze z konta na konto, platím účty za telefon, plyn, různým firmám a tak dále. Nepronajali jsme si barák, ale koupili ho. Využíváme ho už devět let a znamená spoustu starostí. Nemáme ale s ničím problémy, nestojíme žádné fronty, nemusíme si hlídat daňové přiznání a jiné věci. Všechno obstarají úřady, samy pošlou formuláře a já je jen vyplním.
Neuvažujete náhodou, že se v Anglii natrvalo usadíte?
Já s manželkou ne, jednou se chceme vrátit.
A syn?
Záleží na něm, ale myslím si, že nebude mít chuť vracet se. Nepohrdá rodnou zemí, ale přišel do Anglie v sedmi letech, kdy člověk začíná naplno vnímat, objevil tady nový domov, studuje tady a má kamarády. Umí sice česky, ale kdyby chtěl na českou univerzitu, musel by si udělat maturitu z češtiny a to by znamenalo vzít si rok na přípravu.
A kdy se vrátíte vy?
Uvidíme. Teď dělám v Rangers náhradníka, v létě mi končí smloua, ale naznačili mi, že ji se mnou chtějí o rok prodloužit.
V osmatřiceti dělat náhradníka, to je asi pohodový život na závěr kariéry, že?
Jak co. Psychicky si sice odpočinu víc, ale po fyzické stránce musím makat jako nikdy předtím. Jsem hrající trenér, školím brankáře, a když mají volno, jdu chytat za rezervu. V áčku nás vede Garry Francis, který mívá až tříhodinové tréninky. To se jen tak nevidí. Na kluky to doléhá, samé natržené a natažené svaly. Minulý zápas jsme měli všech jedenáct hráčů, co stabilně hrají, zraněných. Nastoupila jedenáctka náhradníků. Francis je ale úspěšný trenér a férový chlap, který říká věci přímo do očí. Loni jsme byli na sestup, on přišel v rozehrané sezoně a zachránil nás v posledním kole. Se stejným mužstvem jsme to letos táhli v první půlce tabulky, až ta zranění nás trochu srazila do středu, ale problémy se záchranou mít nebudeme. Je to tady fajn.
Pořád vás baví chytat, nejste už unavený?
Do Anglie jsem šel v osmadvaceti. Krátce předtím jsem byl tak otrávený z fotbalu, že jsem s ním chtěl možná i skončit. V Anglii jsem najednou chytal padesát šedesát soutěžních zápasů za sezonu, o dost víc než doma, ale chuť byla větší. Může za to klima. Chceme fotbalem bavit lidi a oni si toho považují, i když se nám zápas vždycky nepovede. Nenadávají, neponižují. Kde mají fotbal lidé rádi, tam se gólman prosadí i po čtyřicítce. A v Anglii je takových případů hned několik.
