Tohle se může výrazně projevit na úspěších reprezentace. Tým potřebuje elitního kanonýra. Šmicer je zraněn, Sionko protančí mezi obránci, ale moc gólů nedává, Wagner si neužívá velké důvěry u trenéra, problémy mají Lokvenc, Kuka, Verbíř i další.
Vše tedy leží hlavně na Kollerovi. Probudí se? Když mluví, vypadá naprosto vyrovnaně, žádné starosti si nepřipouští. Je od přírody kliďas. Vzácný dar pro střelce. "Kdybyste mi to, vy novináři, nepřipomínali, tak ani nevím, kolikrát mi to nevyšlo," tvrdí útočník Anderlechtu Brusel. "V klubu góly dávám, to mě ujišťuje, že nic vážného se neděje." Pořád kolem sebe ale slyší: musíš, na tebe spoléháme. Tlak, pod nímž dvoumetrový obr žije, ho drtí a unavuje.
Hodně si dělá sám svou dobráckou povahou. Poctivě jezdí na každý zápas, nevynechal ani ostudný "pouťák" se Slovinskem, z nějž se plejáda reprezentantů omluvila. Koller patří mezi nejvytíženější hráče. Tohle ale fanoušci moc nevidí.
Donedávna byl jejich bohem, teď mu připisují první hříchy. Zvláště před měsícem v rozjezdovém utkání kvalifikace proti Bulharsku, kdy "zavraždil" dvě tutovky. "Tehdy mě zachránil Karel Poborský, že proměnil penaltu a vyhrálo se. Jinak by mě všichni asi pěkně natřeli." Mohl se dostat do role Pavla Kuky, který na podzim 1996 zahozenými šancemi pokazil nesmírně důležitou bitvu v Jugoslávii.
Koller prý neví, proč v reprezentaci najednou nedává góly. "Nemám štěstí," jen tak prohodí. Někdy v tom byl i herní styl. Zvláště na Euru se z Kollera stala jen odrazová stěna na dlouhé pasy z hloubi hřiště. Hrál většinou zády k bráně. Vypadal z toho otráveně.
Svůj pověstný klid a nadhled však neztratil. "Vždycky jsem říkal, že nejsem automat na góly. Bylo až nepřirozené, jak mi to vycházelo. Třeba loni v Holandsku. Nechal jsem si gólmana padnout na jednu stranu, já cuknul na druhou a střílel jsem do prázdné." Teď si všichni v národním týmu přejí, aby se mu něco podobného povedlo i zítra. Kollerovy góly budou potřeba. "On to prolomí a bude nejlepším střelcem kvalifikace," předpovídá kapitán Pavel Nedvěd.
Vše tedy leží hlavně na Kollerovi. Probudí se? Když mluví, vypadá naprosto vyrovnaně, žádné starosti si nepřipouští. Je od přírody kliďas. Vzácný dar pro střelce. "Kdybyste mi to, vy novináři, nepřipomínali, tak ani nevím, kolikrát mi to nevyšlo," tvrdí útočník Anderlechtu Brusel. "V klubu góly dávám, to mě ujišťuje, že nic vážného se neděje." Pořád kolem sebe ale slyší: musíš, na tebe spoléháme. Tlak, pod nímž dvoumetrový obr žije, ho drtí a unavuje.
Hodně si dělá sám svou dobráckou povahou. Poctivě jezdí na každý zápas, nevynechal ani ostudný "pouťák" se Slovinskem, z nějž se plejáda reprezentantů omluvila. Koller patří mezi nejvytíženější hráče. Tohle ale fanoušci moc nevidí.
Donedávna byl jejich bohem, teď mu připisují první hříchy. Zvláště před měsícem v rozjezdovém utkání kvalifikace proti Bulharsku, kdy "zavraždil" dvě tutovky. "Tehdy mě zachránil Karel Poborský, že proměnil penaltu a vyhrálo se. Jinak by mě všichni asi pěkně natřeli." Mohl se dostat do role Pavla Kuky, který na podzim 1996 zahozenými šancemi pokazil nesmírně důležitou bitvu v Jugoslávii.
Koller prý neví, proč v reprezentaci najednou nedává góly. "Nemám štěstí," jen tak prohodí. Někdy v tom byl i herní styl. Zvláště na Euru se z Kollera stala jen odrazová stěna na dlouhé pasy z hloubi hřiště. Hrál většinou zády k bráně. Vypadal z toho otráveně.
Svůj pověstný klid a nadhled však neztratil. "Vždycky jsem říkal, že nejsem automat na góly. Bylo až nepřirozené, jak mi to vycházelo. Třeba loni v Holandsku. Nechal jsem si gólmana padnout na jednu stranu, já cuknul na druhou a střílel jsem do prázdné." Teď si všichni v národním týmu přejí, aby se mu něco podobného povedlo i zítra. Kollerovy góly budou potřeba. "On to prolomí a bude nejlepším střelcem kvalifikace," předpovídá kapitán Pavel Nedvěd.
