Tak začalo velké fotbalové trápení staroměstského střelce Jiřího Kowalíka, který se před dvěma týdny vrátil ze soustředění u Luhačovické přehrady s problémovým zánětem kolenního kloubu.
„Zesláblá šlacha pod čéškou, tak se jmenuje moje zranění, má v lékařské hantýrce označení "skokanský syndrom". Asi kvůli tomu, že je postižena odrazová noha. Záhadou je, jak se zánět do nohy mohl dostat,“ říká pětadvacetiletý Kowalík. Potíže měly ve svých začátcích ošklivou podobu. Fotbalista první týden sotva sešel schody. „Naštěstí bolesti rychle ustupovaly. Na cestu na kyperské soustředění to ale nebylo...“
Zranění se vám zatím vyhýbala. Jak snášíte bolesti?
S kolenem jsem nelaboroval nikdy. Vlastně jednou jsem si natáhl vazy v koleně. Ale to jsem byl ještě žák, žádný fotbalista. Utěšuju se, že jsou horší úrazy.
Jak vypadá léčba?
Dopoledne jezdím do Hradiště na laserovou terapii a elektroléčbu. Pak posiluju horní partie, trochu plavu. Tím všechno končí. Nakonec si jdu půjčit pár kazet a zasednu k videu. Nemůžu nic dělat. Beru snad třicet prášků denně.
Tolik?
No, vlastně možná jen polovinu. Polykám hlavně enzymy a protizánětlivé preparáty.
Uhýbáte zranění?
Už ne. V Brně jsem dostal na koleno ortézu. Fixace od bolesti hned pomohla.
Opravdu jste nemohl zatnout zuby a odcestovat s týmem na Kypr?
Hned v pondělí, chvíli po začátku výklusu, bylo jasno. Trvalo to možná dvě minuty. Uběhl jsem tři čtvrtě kola a pak pomalu nemohl dojít do kabiny.
Ale vlídné počasí a moře často dělají divy.
Těžko říct. Nevím. Možná, že kdyby bylo na Kypru skutečně horko, mohl bych plavat v moři, což by na každý pád tělu pomohlo. Na ostrově ale není bůhvíjak hezky. Jen něco kolem sedmnácti stupňů.
Jste ve spojení se spoluhráči?
Jen přes SMS zprávy. Třeba s Tomášem Vajdou jsem ve středu probíral, jak se užívají enzymové prášky.
Odcestování Vajdy také viselo na vlásku. Nakonec ve výpravě zůstal. Jak se mu daří?
Pokud vím, po půlhodině zátěže ho koleno začalo znovu pobolívat. Podrobnosti ale nevím. Snad jen, že má na noze znovu tejp. Petr Slončík, který měl také svalové potíže, už jede údajně naplno. Stejně tak Abrhám.
Kdy se zapojíte do hry?
V pondělí odjíždí B tým na soutředění do Blšan. Já den nato ještě musím na sonografii. Pokud všechno půjde podle plánu, rád se připojím. Je lepší trénovat s týmem než sám. Ostatně, už je to tak domluveno.
Je tedy možné, že za tři týdny nestihnete ligový start?
Lékaři jsou velmi opatrní. Osobně si však myslím, že příští týden začnu běhat i s ortézou. Pro první utkání s Jabloncem chci být připraven.
Před dvěma roky jste podzimní titul krále střelců neobhájil. K jedenácti zásahům jste na jaře přidal už jen jeden. Pokusíte se o triumf letos?
Je to šance a výzva zároveň. Nejsem ale žádný zelenáč. Už jsem ve fotbalu něco zažil, takže žádné tlaky si odnikud k tělu nebudu připouštět. Fotbal, to je kolektivní záležitost. Nezáleží na jedinci. Bude záležet na formě celého týmu. A pokud si střelecký titul vykopu? Tak to bude paráda. Na druhou stranu neříkám, že musím zrovna vyhrát. Určitě se chci zlepšit. Před dvěma sezonami se mi v dohrávkách nedařilo. To bych chtěl letos změnit.
Co vám klub slíbil za první místo? Král střelců. To by byla pro Staré Město perfektní reklama.
Zatím o tom nepadlo slovo.
Předloni vám pomáhali k úspěchu Blaha s Malárem. Váš tříčlenný útok byl ozdobou ligy. Vzpomenete si ještě na společné tažení premiérovou sezonou Starého Města?
To víte že ano. Ale s žádnou nostalgií. Dařilo se všem, doplňovali jsme se. Teď jde každý sám vlastní cestou. Mně se podařilo vytvořit tandem s Michalem Medunou.
Ale bývalí spolubojovníci ze slávy ustoupili. Malár má za sebou po návratu ze Sparty nevýrazný podzim. Blaha, který vysedával v Liberci na lavičce, bojoval v týdnu na druhém konci planety o místo v Soulu. Jak na vás zapůsobil jejich osud? Asi není co závidět.
Těžká odpověď. Původně přestoupili oba do Sparty, kde pobyli jen půl roku. Za tak krátkou dobu se v tak špičkovém klubu těžko prosadíte. Pokud samozřejmě nepřijdete jako velká posila do základní sestavy, což nebyl jejich případ. Kdyby ve Spartě zůstali celý rok, mohlo být všechno jinak. Třeba Luboš Blaha se dostal dvakrát do těžké pozice. Ze Sparty šel rovnou do mistrovského Liberce. Prosadit se v tak krátkém čase v těch nejlepších klubech, to je také hodně o štěstí. V podstatě jde o to zapadnout do týmu, hrát tři čtyři kola za sebou stabilně a mít za zády důvěřivého trenéra. Nastoupit pouze jedenkrát nebo jen střídat, to ve fotbalu nestačí.
A co vaše snaha přestoupit do Liberce?
Já jsem se o nic nesnažil. O libereckém zájmu jsem se dozvěděl už před Vánocemi. Hovořilo se dost nejasně, Slovan se prý chystal uvolnit některého z útočníků, kterých bylo snad nadbytek. Nakonec se ukázalo, že místo se uvolnilo pro Kolouška. Mimochodem - to se dalo čekat.
Tři sezony v nejvyšší soutěži vás proměnily ve známou ligovou osobnost. Jak vás změnil úspěch?
Když jste nahoře, přemýšlíte většinou jedním směrem. Dostat se do ještě lepšího klubu, vylepšit si podmínky. Osobně nic zvláštního na sobě nepozoruju. Jsem stejný.
Felicií už ale nejezdíte. Nebo sna dano?
No to ne. Mám passata. (smích)
Takže se vám v Synotu daří. Jeden čas to ale nevypadalo slavně.
A vidíte. Letos už hraju ve stejném klubu pátou sezonu. Zatím všechno vypadá tak, že vydržím ještě půldruhého roku. Tak dlouho mi ještě poběží smlouva.
A co ty podzimní experimenty s účesem? To je přece velká životní změna. Napřed jste byl téměř dohola. Než jste se vrátil k přirozené tmavé barvě vlasů, odehrál jste několik utkání jako blondýn. Proč to všechno?
Za holou hlavou stála sázka. To odbarvení vlasů už byl momentální nápad. Spíš hec sám pro sebe.
V Synotu hrajete už pod čtvrtým trenérem. Komňackého vystřídal Radolský. Po něm přišli Bokša a Rabušic. Jak jste vnímal poslední obměnu?
S panem Bokšou to bylo... Nevím, jak to říct. Působil, alespoň na mě, jako vzdělaný a inteligentní člověk. Synot ale potřebuje mít jiného trenéra. Toho, kdo umí zvýšit hlas a rychle sjednat pořádek. Impulzivní typ. Po nástupu Radka Rabušice se všechno změnilo. Nový trenér si k vlastnímu stylu přidal to nejlepší z Radolského i Bokši. Mužstvu to jedině prospělo. Pohoda okamžitě zapůsobila.
První polovina sezony se vám vydařila. Dokončil jste ji jako uznávaná a sdělovacími prostředky často citovaná osobnost. Kolik podob má vaše popularita?
Třeba reakce malých dětí, které si mě zapamatovaly, mě vždycky potěší. Nad negativní reakce se snažím povznést.
Uvedete příklad?
Zrovna nedávno jsem si šel večer zaběhat. Když jsem se vracel a byl už skoro před domem, ozvalo se od nedaleko stojící trojice: „Ty blbečku, neběhej, stejně ti to nepomůže.“ Ale že bych se pídil po tom, kdo na mě křičel, to zase ne. Nejsem ten typ, co musí mít na hřišti poslední slovo.
A co když jste na hřišti? Nemáte někdy chuť oplatit divákům jejich pokřiky? Často se nerozpakují vykřičet na adresu celého týmu dost peprné soudy.
Nejsme hluší. Je těžké neslyšet. Člověk se ale za ty roky naučí neposlouchat. Ovšem někdy je to vážně hrozné, to musím přiznat. Často si říkám, proč ti lidi na fotbal vůbec chodí. Jistě, koupí si lístek, tak si také pořádně zařvou. Některé urážky jsou dost sprosté a nechutné. Jenomže - kdyby to bylo na cizím hřišti, tak to snad pochopím. Ale proč na nás řvou doma i venku? Já to prostě nechápu. Nevyberete si asi nikde.
