"Míče, s nimiž by mohl něco udělat, Milan nedostával," uznal sebekriticky Jaroslav Plašil, jeden z těch, který měl Baroše finálními přihrávkami ze zálohy zásobovat.
Nezásoboval ho nikdo. Je velkou kuriozitou prohraného utkání v Polsku, že nejlepší pas, po němž se Baroš řítil do brejku, mu poslal dlouhým výhozem brankář Čech.
Gólman hodil míč po vzoru nezapomenutelného Ivo Viktora až za půlku, kde ho ještě nešťastně, zato pro Baroše ideálně prodloužil hlavou polský obránce.
A český útočník naznačil svou největší sílu: tělem si míč pokryl před dotírajícím soupeřem, takže s ním doběhl až do pokutového území, z mírného úhlu však brankáře neprostřelil. K jiné příležitosti se nedostal a vlastní koncentraci rozbíjel hloupými spory se sudím.
"Baroš dobře začal, ale brzy přišel se svým známým nešvarem," řekl pro iDNES.cz internacionál Jan Fiala. "Začal se v jednom kuse divit výrokům rozhodčího, to ho rozhodilo a bylo po Barošovi."
Teatrální gesta však mohla být aspoň zčásti výrazem frustrace z toho, že se nedostával do šancí, protože ho do nich nikdo neposlal.
Rozdíl mezi Barošem v Galatasarayi a Barošem v národním týmu totiž není ani tak v Barošovi samotném, jako spíš ve spoluhráčích, jež má za sebou. Ti jsou v tureckém klubu kvalitnější: Lincoln, Kewell či Arda Turan předčí kreativitou středovou řadu Česka.
Baroš dokonce Lincolna přirovnal ke zraněnému Rosickému: "Dá mi míč tam, kam přesně potřebuju. To je k nezaplacení."
