"To je moje náčiní, na které si nenechám sáhnout," říká Patrik Berger. Včera si dal záležet, vždyť hrál vůbec poprvé na turnaji. Kustodi pomůžou s čímkoliv, i s kopačkami. Mají po ruce indulonu, kterou si někteří fotbalisté potírají vnitřek kopaček. Okamžitě přiskočí, jakmile někdo potřebuje utáhnout nebo vyměnit kolíky na podrážce. Ale mýt a leštit zaprášenou nebo od bahna umazanou kopačku? To se doma nenosí.
Ne ovšem ve světě. "Čistit kopačky. A co to je? Tohle už neznám," diví se Pavel Nedvěd. Život v Laziu Řím ho zhýčkal. Odvykl si, co musel dělat odmalička a naposledy ještě ve Spartě. "Kopačky pohodím v kabině a ráno je mám perfektně nachystané. V Laziu na to máme speciálně jednoho chlápka." Jakmile ale Nedvěd vstoupí do národního mužstva, musí se starat sám. Celé Euro byl bez práce, vždyť poprvé pršelo až před včerejším zápasem v Lutychu. Stačilo boty jen oprášit.
Cizina a velkokluby, to je opravdu jiný svět. Točí se miliony marek, liber a dalších měn, hráči mají bezchybný servis a peníze zbývají i na specialistu přes kopačky. Ale i přesto si na ně někteří hráči nenechají sáhnout. Jejich bota jim připadá jako něco posvátného. Třeba Patrik Berger a Vladimír Šmicer, kamarádi z Liverpoolu. "Vím, že by to nikdo neodfláknul, jen tak neošmrdlal, ale stejně se do kopaček pustím radši sám. Je potom z toho lepší pocit," tvrdí Šmicer.
Každý má jiné metody. Někdo kopačky jen omyje vodou, jiný si je mastí, aby byly pěkně měkké. "To nedělám, protože se pak roztáhnou. Mám je rád na těsno, aby mi noha v nich neklochtala," popisuje svůj způsob Tomáš Rosický. Žádnou vodu, ani indulonu na promaštění: tohle je rozkaz Pavla Nedvěda.
Na zápasy si hráči berou dvoje kopačky: s kolíky a lisovanou podrážkou. Záleží na počasí, v jakých potom nastoupí. "Kdy kopačky potom čistím? Podle nálady. Buď hned po zápase, nebo později," vypráví Petr Vlček. Tak to chodívá u většiny fotbalistů. Záleží jim, jestli se vyhrálo či ne, jak pospíchají domů a podobně. Tři čtyři minuty práce mohou někdy chybět.
Kopačky jsou výbavou, která fotbalistům často vydrží přes celou sezonu. "Svoje kolíkovky mám od loňského listopadu, kdy jsme hráli s Holanďany. Teď jsem s nimi hrál celé Euro," říká Jan Koller. Jeho "lodě" číslo čtrnáct jsou těžko dosažitelnou atrakcí, nechává si je dělat od firmy na míru. A pečlivě o ně pečuje. "Z domova si vozím indulonu, nic lepšího neexistuje," tvrdí Koller.
