Prošel jste sedmi ligovými kluby, na které angažmá vzpomínáte nejraději?
Určitě na postup se Zlínem do první ligy v roce 1993, také na první rok v Brně, kdy jsme skončili třetí, i na Plzeň. Po podzimu v sedmadevadesátém jsme měli jen jedenáct bodů, stejně jako teď Olomouc, ale na jaře jsme jich získali jedenadvacet a zachránili se.
Nyní se vracíte do Olomouce. Berete tohle angažmá jako vrchol své kariéry?
Tak se to nedá říct. Je to pro mě další štace, i když hodně spojená srdíčkem, protože tady žiju už pětadvacet let. Je ale pravdou, že by mě mrzelo, kdybych tuhle nabídku nikdy nedostal. Ale pokud nastane doba, kdy budu muset Olomouc opustit, tak půjdu a budu se dál snažit využívat své bohaté zkušenosti. Mým trenérským vzorem je Karel Brückner, dnešní česká trenérská špička, takže mám motivaci vydržet trénovat tak dlouho jako on a také dosáhnout jeho úspěchů.
Jak váš návrat domů vnímá rodina?
Je to úplně něco jiného. Manželku a dva syny jsem čtrnáct let vídával jen jednou týdně. Kdo to nezažil, nepochopí. Teď už jsme si na sebe přes Vánoce zase zvykli. I z tohoto důvodu beru angažmá v Olomouci jako pozitivní.
Proč vám to s návratem do Olomouce trvalo tak dlouho?
Nejspíš proto, že jsem pořád dostával nabídky z jiných klubů. Mám za sebou krásné roky ve Zlíně, v Brně i v Ostravě. V Opavě se mi to sice moc nepovedlo, což mě dodnes mrzí, ale pak mi podal ruku Hradec, se kterým jsme se vrátili do ligy a hráli pohledný fotbal.
V čem jste podle vás udělal ve své trenérské kariéře největší chyby?
Kromě hrubého chování vůči jednomu ostravskému hráči, což se už nesmí opakovat, nebylo také dobré chodit k týmům v rozehrané soutěži. Tím ovšem nemyslím Olomouc, kam přicházím v zimní přestávce. Ale třeba do Plzně jsem přišel v rozehrané lize a první rok byl úžasný – po bídném podzimu jsme se zachránili. V další sezoně ale stačí tři čtyři prohry v řadě a vyženou vás. Manažeři tím chtějí zastavit krizi týmu.
Říká se o vás, že jste typ tvrdého trenéra, kterého Olomouc potřebuje jako sůl.
Je to nejspíš tím, že si u hráčů umím zjednat respekt, což je u trenéra nejdůležitější. Je to jak zkušenostmi ze sedmi ligových klubů, tak i věkem. Jsem typ trenéra, který umí být velice ostrý a tvrdý, až mají možná hráči strach. Ale na druhé straně umím ocenit, když mi udělají radost. Někdy na ty mladé musíte být přísnější, ale výchovným prostředkem může být i takové pohlazení nebo povzbuzení.
Do Olomouce jste se vrátil díky tomu, že váš předchůdce Kotrba neodolal nabídce Sparty. Měl by podle vás trénovat tým kouč, který je z téhož města?
Myslím, že v tom není problém. Já se ale spíš řadím k takzvaným provinčním trenérům, kteří vedou týmy, jež nemají ambice na Ligu mistrů. Tím pádem máme nevýhodu, protože nemáme takové jméno, abychom se dostali do Sparty, Slavie, nebo jiných velkoklubů. Na druhou stranu těmto trenérům taky není co závidět. Jsou na ně tlaky, aby byli pořád první, takže si nevyberete.
Koho byste si ze svých předešlých působení vzal do olomouckého týmu?
Já už trénoval hráčů! Teď mě tak napadá třeba Dostálek, bratři Doškové, Zelenka, Čížek, Bolf, Slončík, Sionko, Pacanda, Kolomazník, Piták, Skácel a další. Kdybych postavil tým z hráčů, které jsem v lize vedl, tak vyhrajeme ligu o pět bodů před Spartou! Anebo ještě jinak: Porazili bychom i výběr Karla Brücknera, mého trenérského idolu.
