Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Všude jsem byl vůdčí osobnost, těší Ujfalušiho. Láká ho dráha manažera

Tomáš Ujfaluši se v rodném Rýmařově rozloučil s kariérou. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

16 2014
Lítost, slzy nebo dojetí? Kdepak, Tomáš Ujfaluši měl téměř dva roky čas na to, aby se vyrovnal s koncem fotbalové kariéry. Během té doby podstoupil dvě operace zraněného kolene a pokusil se o návrat v dresu Sparty. Nevyšel, a tak svolal do Rýmařova své největší fotbalové přátele a společně s úsměvem a legráckami oslavili benefičním zápasem konec kariéry bývalého kapitána reprezentace a zřejmě nejlepšího českého obránce uplynulých dvou dekád.

"Ve všech svých angažmá jsem pravidelně hrával a byl jsem vůdčí osobnost v týmu i na hřišti, což se nepodaří každému. Počítal jsem to a s pohárovými zápasy a reprezentaci to bylo přes 620 zápasů. S kariérou jsem spokojenej," bilancoval šestatřicetiletý hráč, kterého pro velký fotbal vychovala Sigma Olomouc.

Tomáši, už víte, co budete dělat dál?
Teď mám dovolenou, budu odpočívat a mám čas na to, se rozmyslet. V Istanbulu už smlouvu nemám, ale je těžké říkat, co bude. V momentě, kdy tam byl trenér Mancini, tak jsem měl v Galatasarayi zůstat ještě na další rok, protože mě chtěl i sám prezident. Mancini rezignoval na funkci, přijde nový trenér a pak se uvidí. Ale ani já jsem se ještě nerozhodl.

Do Galatasaraye jste se vrátil v zimě jako funkcionář, co bylo náplní vaší práce?
Byl jsem vedoucí týmu, koordinátor mezi mužstvem, prezidentem a Mancinim, dokud tam byl. V momentě, kdy tam není, se spekuluje o tom, kdo přijde, jestli to bude Lucescu, nebo někdo jiný. Jmen je moc a obzvlášť v Turecku se objeví každý den někdo nový. Ale abych se přiznal, spíš mám nutkání vrátit se zpátky do Česka a věnovat se dceři. Protože přece jenom čas letí, bude mít devět roků a spoustu času jsem trávil bez ní. Když už člověk nehraje fotbal, tak je nejvyšší čas se vrátit a být pořádnej táta.

Naplňovalo vás to?
Bavilo mě to v momentě, když byly přestupy a člověk řešil různé věci, komunikoval s trenérem a prezidentem. Ale abych se přiznal, celkově to nebylo až tak naplňující. Samozřejmě byl to začátek, a teď se to mělo změnit. Ale situace je zase jiná, uvidíme.

Tomáš Ujfaluši

Narodil se 24. března 1978 v Rýmařově. Ve třinácti letech přišel do Olomouce, kde vystudoval střední školu a postupně se prosadil do prvního týmu.

V roce 2004 odešel do zahraničí, kde působil v Hamburku, Fiorentině, Atléticu Madrid, s nímž vyhrál Evropskou ligu a získal Superpohár, a v Galatasarayi.

S reprezentací získal bronz na Euru 2004 v Portugalsku. V roce 2009, po aféře s oslavou po prohrané kvalifikaci se Slovenskem, ukončil reprezentační kariéru.

Co byste chtěl dělat po návratu do Čech?
Uvidíme. Láká mě manažerská práce, kde bych určitě zúročil jazyky a kontakty. Spolupracuju s Daliborem Lacinou od svých šestnácti let a náš vztah není manažerský, ale spíš jsme velcí kamarádi. Tam je jedna možnost, ale to jsou myšlenky, na které je ještě čas, to se uvidí. Trenéřina to ale opravdu nebude.

Představoval jste si konec kariéry jinak? Návrat na trávník v dresu Sparty nevyšel.
To určitě, ale na druhou stranu jsem rád, že mi to umožnili. Po roce a půl, kdy jsem měl zranění a dvě operace během půlroku, to člověk chtěl vyzkoušet. Někdy to bylo dobrý, pak zase špatný. Přece jenom už nejsem nejmladší, a kdyby mi bylo dvaatřicet, tak bych zvolil operaci a opravdu bych si nechal takzvaně vyrobit novou chrupavku, ale v mém věku už to nebylo ono. Člověk je zvyklý na standard, jak hraje, pak jsem zkusil dva zápasy, ale už to nebylo ono. Navíc Sparta šlapala, takže jsem spíš mluvil s mladýma. Nebyl jsem trenérem, ale bavilo mě to, protože mám spoustu zkušeností. Člověk může v šatně na tréninku povzbudit, poradit, co by měl změnit. To mě bavilo, i když jsem paradoxně vůbec nehrál.

Na Spartu tedy budete vzpomínat v dobrém?
Určitě. Dala mi šanci, jestli je koleno ještě schopné zátěž snést. A ten vztah tam mám pořád. I když jsem tam byl jen tři čtyři měsíce, tak se na Spartu rád vracím za klukama i vedením. Moc se mi tam líbilo a doufám, že aspoň malinkým kouskem jsem pomohl aspoň v té šatně. Na hřišti už ne.

Na které ze svých čtyř zahraničních angažmá budete vzpomínat nejraději?
Fotbalově určitě Atlético Madrid. Za tři roky v Madridu jsme získali dvě trofeje (Evropská liga a Superpohár UEFA), fotbalově jsem na tom byl asi nejlépe. Florencie - našel jsem si spoustu známých, jezdím tam hodně a rád. Když jsme se bavili iks roků zpátky, tak by to byla Florencie, kde bych si dokázal představit žít. A možná to tak i jednou skončí.

Před Fiorentinou jste hrál čtyři roky v Hamburger SV...
Hamburk byla první štace velkého fotbalu, kam jsem přišel z Olomouce. Trenér si mě vybral, a to je hodně důležité, protože pak člověk ví, že mu bude dávat šanci. Neměl jsem moc zranění, a to je výhoda, že se nemusíte dostávat zpátky. Hamburk byl výborná štace, měl jsem možnost hrát jak středního záložníka šestku, takového hlídače, proti Effenbergovi, Möllerovi, takže dobrej test. V Itálii už to bylo samozřejmě jiný, ale každá štace mi něco dala. Naučil jsem se německy, italsky, španělsky, anglicky.

A v Galatasarayi i turecky?
Turecky už jsem se nenaučil, nepotřeboval jsem to, protože Turci hodně používají němčinu. Do Turecka jsem odcházel kvůli titulu, chtěl jsem za kariéru nějaký mít a získal jsem ho i s pohárem.

Co si vybavíte z reprezentační éry?
S nároďákem to bylo taky hodně úspěšný, EURO 2004 bylo vynikající a hrál jsem s jedním z nejlepších týmů v historii České republiky, ať to byl Méďa (Pavel Nedvěd) a celá ta naše banda od roku 2002 do 2006, kdy se nám bohužel nepovedlo mistrovství světa. Kdybych se měl vracet zpátky a zpátky, tak jsem spokojenej. Člověka konec zamrzí, ale zase jsem v hlavě měl, že jednou přijde, a už jsem nad tím přemýšlel. Člověk už pak není tak rychlej jak býval, mladí kluci jsou o krok dopředu, takže musí hrát trošičku jinak. Užil jsem si to na maximum, poznal jsem spoustu zajímavých lidí, kamarádů, takže vše beru pozitivně.

Jak vzpomínáte na začátky v olomoucké Sigmě?
Tam jsem měl taky krásnou éru, byl tam Olda Machala, jeden z nejlepších stoperů, se kterým jsem mohl hrát. Míra Baranek, Kerbr, Jirka Barbořík, krásnej mančaft. Tam jsem začal a nechtěl jsem nikam jít, dokud si neodehraju nějaké zápasy v lize. V tom si myslím, že někteří kluci momentálně trochu chybují, když v sedmnácti osmnácti odcházejí do větších klubů, aniž by měli nějakou zkušenost v naší lize. Já ji chtěl mít, odehrál jsem sto zápasů a taky na Sigmu vzpomínám, samozřejmě.

Co říkáte na to, že letos spadla z ligy?
Je to špatný. Nečekal jsem to, jako nikdo jinej. Mrzí mě to, ale doufám, že Leoš (Kalvoda, nový trenér) to zvedne. Udělal výbornou práci ve Znojmě s týmem, který neměl žádná velká jména. Jsem rád, že v Sigmě dali trénování zrovna jemu, a byl bych ještě raději, kdyby poslal Sigmu zpátky do ligy.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze