Perspektivní možná ne, ale pro Arsenal i českou reprezentaci je nesmírně důležitý. I proto se s Arsenalem dohodl na nové smlouvě. I proto za ním před několika týdny vyrazil nový trenér národního mužstva Pavel Vrba do Londýna.
"Taktiku a vyloženě fotbalové záležitosti jsme neřešili. Bavili jsme se o mně, o mé budoucnosti v reprezentaci," poznamenal Rosický.
Řekl jste ano. Bylo to snadné rozhodnutí?
Právě že jednoduché nebylo. Nevěděl jsem, jak to se mnou bude v Arsenalu. To jsem potřeboval vyřešit. A pak můj věk. Až na podzim začneme kvalifikaci, bude mi čtyřiatřicet. Na konci kvalifikace ještě o dva roky víc. Nikdy nevíš, jak na tom budeš. A pak jestli trenérovi nebude vadit ten můj věk.
Jak kouč Vrba reagoval?
Říkal, že s tím nemá problém. Že měl v Plzni jednoho záložníka ještě staršího a těžšího. Takže v pohodě.
I trenér Arsenalu oznámil, že chce, abyste zůstal další rok, v klubu už váš devátý.
Já pokračovat chtěl, Arsene Wenger taky. Zdraví drží, fotbalově tomu snad mám co dát. Arsenalu bych se nevzdal.
A reprezentace? Bylo pro vás důležité, že se novým trenérem stal právě Vrba?
Nemůžu říct, že to bylo rozhodující. Ale samozřejmě láká mě pod ním pracovat. Je to úspěšný trenér. Ale i kdyby byl trenérem někdo jiný, můj přístup k reprezentaci by se neměnil.
Láká vás Vrbův ofenzivní fotbal?
Vnímám to jako nový začátek, který vždycky přináší velké očekávání. Teď je ještě větší, když trenéra všichni berou velmi pozitivně.
Jak berete soupeře v kvalifikační skupině? Nizozemsko, Turecko, Lotyšsko, Island a Kazachstán.
Mohlo to být lepší, co si budeme povídat. Nic lehkého nás nečeká. Bylo jasné, že dostaneme jednu z velmocí. Pak tu máme nepříjemné Turky, ale naposled jsme u nich vyhráli. Uvidíme.
Dokážete si představit, že budete hrát i kvalifikaci o mistrovství světa 2018?
Já bych si to představit dokázal, ale nevím, co na to moje tělo.
Na kolik se cítíte?
Když jsem byl tenkrát dlouho zraněný, tak jsem doufal, že se mi to v budoucnu nějak pozitivně vrátí. Doufám pořád. Sice do dvaačtyřiceti jako Jarda Jágr hrát nebudu, ale třeba se mi o těch osmnáct měsíců kariéra prodlouží.
Jak dlouho ještě chcete hrát na nejvyšší úrovni?
Všechno záleží na tom, jak mi to půjde na hřišti. Když dobře, tak věk roli nehraje. Když na tom i za dva roky budu stejně, proč bych nepokračoval.
Na hřišti to vypadá, že z fotbalu máte radost, jako když vám bylo pětadvacet. Souhlasíte?
Necítím, že by se něco měnilo. Vždycky nejvíc záleží na tom, jak ti to jde, jestli dokážeš splnit to, co trenér potřebuje. Jediná pravda je na hřišti, ať ti je dvacet, nebo pětatřicet. Já hraju pro radost vždycky, fotbal mě pořád baví.
Když jste naposled v Arsenalu podepisoval smlouvu, byla na dva roky. Jak to bude nyní?
Arsenal vždycky dával starším hráčům kratší smlouvy. Propad výkonnosti pak může být velký. I u mě to jednou přijde, to je bez debat. Ale jestli to půjde pomalu, nebo rychle, to nevím. Proto radši mluvím opatrně. Ale strach nemám.
Když vás kouč v Arsenalu zařadí do základní sestavy, fanoušci reagují nadšeně. To musí potěšit, ne?
Abych se přiznal, tak to moc nesleduju. Twitter, facebook to jde tak trochu mimo mě. Pro mě byla vždycky nejdůležitější zodpovědnost vůči týmu a trenérovi. Co zahraju, jaký výkon odevzdám. Ale samozřejmě mě těší, když mě lidi mají rádi. Pro některé fotbalisty je dneska důležitá image, popularita. Pro mě tým.
Jenže v Arsenalu na týmový úspěch pořád čekáte. Klub je osm let bez trofeje a po sobotní porážce na hřišti Stoke na první příčku Premier League ztrácíte čtyři body. Vypadá to, že letos zase nic nevyhrajete...
Byli jsme strašně zklamaní, ta prohra je velkou ztrátou. Ale pořád zbývá deset zápasů, liga je strašně vyrovnaná. Pamatuju si, že když jsem byl v Dortmundu, pár kol před koncem jsme prohráli v Kaiserslauternu a v kabině si už říkali, že titul je ztracený. Jenže pak jsme poslední zápasy vyhráli a byli mistři. Takže z vlastní zkušenosti vím, že ani teď není konec. Moc bych si titul přál. Mám ho se Spartou i v Německu.
