Tenkrát 7. června 1995 hrálo Česko v Lucemburku kvalifikaci, domácí bránili bezbrankový výsledek jak pominutí a Uhrinovo mužstvo ne a ne dostat míč do jejich sítě.
"Tak trenér dvacet minut před koncem ukázal na mě a šel jsem na plac místo Skuhráče," vzpomíná internacionál v kabině svého vozu, jak tehdy střídal Tomáše Skuhravého. "Říkal jsem si, musíš ten gól dát, musíš. Jenže minutu před koncem padla branka na druhé straně a obrovská ostuda byla na světě."
Právě proto Drulák, někdejší reprezentační útočník a Fotbalista roku 1995, zrovna tohle místo činu - kde jsme dostali na prdel, jak říká - vidět nemusí.
Když koncem minulého století přestal hrát fotbal na nejvyšší úrovni, přestoupil do FK Holice. A ještě dnes se svým synem Radkem nastupuje i v pětačtyřiceti v krajském přeboru za Kyjov.
Fotbal ho už neživí
"Před lety mě oslovil majitel manažerské agentury, která úspěšně zastupuje hokejisty. Že prý chtějí i do fotbalu. Tak jsem se do toho pustil, složil jsem zkoušky a dostal od fotbalového svazu licenci. Sehnal jsem si dva spolupracovníky, rozjeli jsme to a zanedlouho jsme měli smlouvy asi se sto padesáti fotbalisty."
Jenže ten šéf chtěl, aby mu fotbalisti vydělávali hned. Běh na dlouhou trať se mu nepozdával.
"No jo, my pod sebou měli spoustu žáků a dorostenců, ale hodně slibných. Jenže majitel firmy čekat nechtěl, srovnával to se zajetou a vydělávající hokejovou sekcí. Tak jsme se nakonec rozešli. Tu manažerskou licenci mám pořád, ale hráče žádného. Přitom jsem měl podepsaného například útočníka Marka Kuliče, brankáře Martina Rašku, obránce Františka Ševinského."
Když se Drulák dozví, že právě tu středu, kdy se vracel z Lucemburska, prodala Olomouc do moskevského FK stopera Romana Hubníka, vytřeští oči a pak jen poznamená: "Vidíte, toho jsem měl smluvně zavázaného taky."
Když skončil coby hráčský agent, pomáhal manželce v jednom z olomouckých barů, který má paní Pavlína pronajatý.
"Střídali jsem se, ale bylo to od rána skoro až zase do rána, hrozná rasovina. Pak jsem taky u Audi prodával auta, to mě bavilo. Jenže jsem tam byl na tříměsíční zkušební dobu a když během ní přišel do firmy rodinný příslušník, práci dostal on a Drulák se musel pakovat."
Nakonec prý chodil od ničeho k ničemu, musel sahat do úspor.
"Až mi manželka jednoho dne dala nůž na krk. Tak jsem si nakonec sehnal tuhle chlapskou práci za volantem."
Od kandidatury na předsedu za volant
Drulák říká, že lidi od fotbalu se od něj odvrátili.
"To kvůli té mojí puse, protože každému říkám do očí, co si myslím. Ale jsem tak vychovaný a jiný už nebudu," pokračuje muž, který před dvěma lety dokonce zvažoval kandidaturu na předsedu Českomoravského fotbalového svazu.
"To mi na české fotbalové scéně taky nepřidalo. Šel jsem do toho hlavně proto, aby měl kandidát Košťál nějakou opozici. Ale pak jsem se domluvil s Ivanem Haškem, že budu podporovat jeho, a svou kandidaturu jsem ani nepodal. Jenže nakonec to Ivan kvůli zákulisnímu pletichaření stejně projel a na současného předsedu Mokrého přesně sedí to, co před lety řekl Tomáš Řepka o tehdejším předsedovi Obstovi. Totiž, že je to figurka."
Právě už v tom volebním roce 2005, kdy byl nynější první muž českého fotbalu Pavel Mokrý zvolen až na třetí valné hromadě, začal Drulák vypomáhat v jedné dopravní firmě z Mariánského Údolí nedaleko jeho Olomouce.
"Můj Radek tam dělá dispečera a když potřebovali, zavolal mi a já s Mercedesem Sprinter vyrážel různě po Evropě. Tohle ježdění se mi začalo líbit a já se vždycky nemohl dočkat, až se kluk zase ozve," líčí Drulák, jak ho šoférování chytlo.
"A zalíbilo se mi to tak, že jsem si dokonce udělal řidičské oprávnění C na větší vozy, abych v té firmě mohl nastoupit jako řádný zaměstnanec," dodává a ukazuje řidičák, kde je v kolonce C datum 22. 8. 2005.
Z velkého náklaďáku měl strach
Na první opravdovou štreku se scanií ale vyrazil až loni v říjnu.
"Já najednou začal mít k těmhle velkým mašinám obrovský respekt. Klidně přiznám, že jsem měl i strach. Z toho, jestli takový kolos vůbec zvládnu. Přitom na ty největší náklaďáky bych musel mít oprávnění ještě vyšší. Takhle nemůžu jezdit s přívěsem a s návěsem, ale ono to i tak stačí."
A tak pořád tu a tam jezdil s oblíbeným skříňovým mercedesem a přesedlání na mohutný náklaďák odkládal.
|
"Ale loni v říjnu mi takhle zrána zase volá kluk, já se těšil na další cestu, jenže on, abych rychle přijel na firmu, že tam má zkušeného řidiče, který mě proškolí na scanii a odpoledne že mažu do Lucemburska. Úplně jsem se z toho zpotil, ale do toho Lucemburska jsem ten den odpoledne opravdu vyrazil."
Jen se ještě musel stavit doma pro proviant, deky a další nezbytné věci, protože ta kabina náklaďáku je vlastně nejen řidičovou pracovnou, ale zároveň i kuchyní a ložnicí.
Nejvíc ho děsily všechny ty možné páčky a tlačítka na obrovské palubní desce.
"A pak ty rozměry. Třeba s tou malou mercedeskou jsem se otočil na pětníku, kdežto tady při otáčení nebo couvání nevíte, co si hlídat dřív. Rychlosti, to je taky lahůdka. Malá a velká zpátečka, jednička, dvojka a trojka jsou malé rychlosti, přičemž každá má ještě půlku. Čtyřka, pětka a šestka jsou zase velké rychlosti, které se ale taky dělí na půlky."
Toutou páčkou se zvedá zadní náprava, z dvaceti dalších má každá jinou funkci, podobné je to s mnoha tlačítky. "Přitom já to céčko dělal na starý liazce, kdežto tohle už je skoro věda. A samozřejmě, že mi nechybí ani navigační systém."
Vozí všechno možné, počítače, plechy, nejrůznější přístroje.
"Taky jsem už domů do Česka jel s nákladem beajolais. Příští týden mám vézt do francouzského Nice dokonce traktor. To jsem na to zvědavý, ale už si věřím, zvládnu to. Hlavně jsem rád, že nemusím vozit živá zvířata, protože to je většinou jejich cesta na porážku. A já mám zvířata strašně rád."
Když se zeptáte na nekonečné kolony na hraničních přechodech, dozvíte se, že ty už jsou minulostí.
"Kdepak, teď už to není jako před časem, kdy jste si před hranicemi mohli dát šlofíka. Mnohem horší jsou obyčejné zácpy. Mě zatím potkala jen jedna, koncem roku někde za Norimberkem jsem popojížděl v padesátikilometrovém štrůdlu. Ale na opačnou stranu do Čech prý ta fronta měla dokonce osmdesát kilometrů."
V kabině se samozřejmě i spí, řidič má za zády solidní lůžko, samostatné topení je k dispozici.
"Jenže mně se někdy v lednu, zrovna co šly teploty na pár dní hodně pod nulu, to topení rozbilo. Tak jsem v Německu dvě noci musel spát v patnáctistupňovém mrazu. Bezdomovec hadr."
Vidí a pozná toho víc než s fotbalem
Po světě se podíval už s fotbalem, ale tohle je něco jiného.
"Fotbal, to byl hotel, trénink na stadionu, hotel, zápas a domů. Kdežto teď si člověk čas na něco zajímavého najít může. Nedávno se manželka chtěla podívat do Lucemburska, tak jsem ji tam při jedné cestě na pár dní vzal. Prohlédli jsme si krásné město Lucemburk, podíval jsem se s ní do míst, na která jsem jako fotbalista neměl šanci. Byla z toho unešená a já vlastně taky."
Nezapomene ani na první noční jízdu Paříží.
"Do jedné automobilky na předměstí jsem vezl nějaké komponenty z Mladé Boleslavi. Vykládka byly stanovená na druhou hodinu po půlnoci, takže jsem tu Paříž projížděl vlastně za minimálního provozu. Ale nedovedu si představit, jak by to dopadlo, kdybych se tam měl motat ve dne," říká.
Jednou uvízl v zácpě, to když v Dortmundu čekali na zásilku ocelových výlisků.
"V tom přijímacím skladu měli otevřeno jen do dvou odpoledne, jenže já tam dorazil ve čtrnáct patnáct. Tak jsem se mohl jen dívat na zavřenou bránu. Čekat jsem musel do druhého dne. I tohle se občas stane. Ale nezpozdil jsem se vlastní vinou, tak jsem z toho žádný malér neměl. Ale hrůzu mám z toho, kdybych někdy píchnul. Musím to rychle zaklepat. Měnit to metrákové kolo, toho bych se fakt dočkat nechtěl."
Práce dálkového řidiče ho náramně baví.
"Kdyby to člověka nebavilo, tak by to dělat nemohl. Ale netvrdím, že tohle zaměstnání mám napořád."
S fotbalem je zatím spojený jen přes už zmíněné mužstvo v Kyjově.
"Majitel naší firmy souhlasil, aby mi syn při fotbalové sezoně plánoval cesty tak, abych byl na víkend doma a mohl hrát ten přebor. Ale teď, když je zapotřebí, jezdím i ty soboty a neděle. Zrovna nedávno jsem byl ve Francii a Německu skoro čtrnáct dní."
V pětačtyřiceti si starý nepřipadá
"Třeba se jednou poměry v našem fotbale změní a já se do něj vrátím," řekne.
Vzápětí přidá vzpomínku, jak nakonec Lucembursku tu porážku z pětadevadesátého o pět měsíců později oplatil.
"Na Spartě jsem hrál za nároďák poslední kvalifikační zápas o Euro v Anglii a zrovna to bylo proti Lucembursku. Přejeli jsme je tři nula a já dal první dva góly. Tahle a pak ještě dvoubranková kvalifikační výhra taky na Spartě nad Norskem, kdy jsem výsledek jistil gólem čtyři minuty před koncem, to jsou moje nejpovedenější zápasy za národní mužstvo."
Všechna sláva polní tráva - tohle rčení si Drulák moc dobře uvědomuje.
"Když jste na vrcholu, tak by se pro vás každý přetrhnul. Ale když už vás nikdo nepotřebuje, tak známý i kamarád přejde na ulici radši na druhou stranu, než aby vás musel potkat."
Vzápětí bez jakékoli hořkosti dodává:
"Já uměl hrát fotbal a postavil jsem si za to dům, přestože venku jsem hrál jen druhou ligu v Oldenburgu. Teď umím řídit náklaďák, ten mě teď živí a já si nestěžuju. Beru to jako něco, co prostě mělo přijít. Ale přece jen, jak už jsem říkal, třeba se časy změní."
