Během rozhovoru v zahradní restauraci hotelu Seehof v rakouském Kranzachu, kde národní tým bydlí během soustředění, mu zazvonil telefon. „Marečku, podejte mi pero,“ přijal hovor od záložníka Lukáše Marečka a cosi spolu řešili.
Dudla, který u národního mužstva pracuje jako technický vedoucí, čeká sedmý velký šampionát. On a lékař Petr Krejčí, nikdo jiný v současné reprezentaci není služebně starší.
Zažil už první šampionát samostatné české reprezentace v Anglii v roce 1996. Byl na následujících Eurech v Belgii a Nizozemsku (2000), v Portugalsku (2004), v Rakousku a Švýcarsku (2008), v Polsku a na Ukrajině (2012) i na mistrovství světa v Německu (2006).
„Nejhezčí zážitek? Asi Anglie. Nejen že to bylo moje první mistrovství, ale bylo taky nejúspěšnější,“ poznamenal muž, jenž mluví několika světovými jazyky včetně japonštiny.
Jak se od té doby změnily požadavky trenérů v národním týmu? Jak se změnily vaše povinnosti?
Každý trenér má vlastní metody, ale organizace je zhruba stejná. Samozřejmě, ekonomické možnosti svazu se nedají srovnat. Můžeme si dovolit víc.
Dřív byli fotbalisté skromnější?
To je těžké takhle říct, je jiná doba, ale skromnější jsme byli všichni. Tenkrát do Anglie jel hlavní trenér, jeden asistent a trenér brankářů. Pak dva lékaři, dva maséři, dva kustodi, tiskový mluvčí, vedoucí mužstva, kuchař a já.
A dnes má realizační tým stejně členů jako je počet hráčů v kádru, takže přes dvacet.
Třeba požadavky na regeneraci jsou mnohem větší, sauna, vířivka. Nebo pomůcky na trénink. Dřív stačila jedna dvě bedny, dnes potřebujeme dvě dodávky.
Dřív se ani nikdo nestaral o to, co dělají hráči mimo tréninky, že?
V Anglii kluci mohli chodit kdykoli na procházky do města, bezpečnost u hotelu nebyla žádná. V lobby byla pípa, čepovalo se pivo, i když se to tenkrát trenéru Uhrinovi nelíbilo. To si dnes neumím představit. Nebo že se Vláďa Šmicer během turnaje letěl do Prahy oženit.
Zažil jste několik trenérů, jací byli?
Dušan Uhrin byl solidní pán, navenek velmi klidný, nepůsobil emotivním dojmem. Podobný byl i Pepa Chovanec, který měl blíž k hráčům, protože s některými ještě nastupoval.
Karel Brückner.
Kapitola sama pro sebe, legenda. Měl své metody, které nebyly v souladu s tzv. moderními, jak píšete. Ale vynahrazoval to obrovskými zkušenostmi. On ty moderní vymoženosti ani nepotřeboval. Stačilo, aby se na hřišti díval deset minut a poznal, kdo jak na tom je.
Co Petr Rada?
Asi i díky jeho působení v Dukle si zachovával smysl pro pořádek a disciplínu. Mně osobně, i proto, že nejsem hráč, to vyhovovalo.
A předchozí trenér Bílek?
Jo Míša. Velmi klidný trenér. Zdálo se, že působí až měkkým dojmem, ale své požadavky vyžadoval tvrdě. Myslím si, že svůj úkol u reprezentace splnil. Čtvrtfinále mistrovství Evropy pro zemi, jako jsme my, přece není nic špatného.
Současný kouč Vrba?
Disciplína, někdy ji vyžaduje až razantně.
Kdo byl největší vtipálek?
Asi Míša Bílek. Ale i Pavel Vrba je humorista a do placu hází vtipy.
Vzpomenete z poslední doby na něco úsměvného?
Jo, ale v tu chvíli mi do smíchu nebylo. Předloni na podzim při kvalifikaci v Istanbulu odevzdám rozhodčímu vyplněnou soupisku, podepsanou mým jménem, a jdu si zakouřit. Za chvíli volá jeden z novinářů, co v sestavě dělá s číslem devatenáct Jiráček. Vždyť s námi ani neletěl. V tom mě shání bezpečnostní manažer Synecký, že se mnou chce mluvit trenér. No, říkám si, to bude legrace před kvalifikací. Přijdu do šatny a na soupisce, kterou dostali novináři, je opravdu Jiráček a ne Krejčí. Přitom já dobře věděl, že jsem napsal Krejčího. Rychle jdu za delegátem, tam to naštěstí bylo správně.
Jak k chybě došlo?
Pátral jsem po tom. Tím, že dělám delegáta v Lize mistrů i Evropské lize, tak vím, že je na stadionu člověk, který soupisky přepisuje. Tam se stala chyba.
Pak už se to nestalo?
Za pár dní jsem dělal delegáta na Chelsea, se soupiskou jsem šel za tím člověkem, který ji přepisuje. Byl nervózní, že prý novináři už na sestavy čekají. Říkám mu: Buď v klidu, nepospíchej, novináři pět minut počkají. On mi na to odpověděl, že od UEFA přišel příkaz, že se má věnovat zvýšená pozornost při přepisování soupisek, že se prý něco stalo v Istanbulu. Povídám, jo, u toho jsem byl já.
Řešíte například i výběr hotelů pro národní mužstvo. Vybavíte si nějakou neobvyklou situaci?
Třeba teď pro Francii bylo v nabídce 69 hotelů. Ale co si vzpomínám, tak třeba v Portugalsku jsme bydleli v hotelu, který v nabídce vůbec nebyl.
Jak se stalo?
Před šampionátem jsme objeli asi dvacet hotelů, výběr zúžili na pět a pak do nich vzali i trenéra Brücknera, aby nám jeden posvětil. Ale jemu se nic nelíbilo.
Co jste dělali?
Byla s námi i jedna paní z cestovky, tak jsme si jí ptali, jestli nezná něco v okolí Lisabonu. Říká: Znám, ale je to dražší.
Penha Longa.
Přijeli jsme tam večer, otevřela se brána do areálu. Jeli jsme ještě asi kilometr kolem golfového hřiště a zastavili před hotelem. V recepci mramor, vodotrysky. Ubytovali jsme se s tím, že druhý den máme slíbenou schůzku s ředitelem. Po ní nám říkal, ať počkáme, že to nerozhodne hned, protože během mistrovství Evropy tady budou bydlet manželky anglických fotbalistů. Ale hotel má dvě křídla, takže jsme se nakonec domluvili. Když jsme to nahlásili, UEFA nebyla nadšená, že jsme si vybrali hotel, který neměla v nabídce. Ale vzala to.
