Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Tátovi, vlastně trenérovi jsem se hodil, smál se slovenský fotbalista Weiss

Slovensko - Česko: Vladimír Weiss ml. (vlevo) a David Jarolím v tvrdém souboji | foto: ČTK

7 2009
Bratislava (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Dědeček Vladimír musel zůstat doma v Limbachu u televize. Kvůli silné cukrovce mu amputovali pravou nohu nad kotníkem a s novou protézou zatím zůstává na invalidním vozíku. Táta Vladimír poskakoval na Tehelném poli před lavičkou, nervózně si upravoval vlasy a křičel, až málem přišel o hlasivky. A Vladimír nejmladší? Ten zářil.

Jako by snad ani nemyslel na to, že hraje nejdůležitější zápas kariéry. Takoví byli Weissovi v sobotu. Tři generace fotbalistů, kteří se všichni vypracovali až do reprezentace. "A malý Vladko to z nás dotáhne nejdál," shodují se ti dva starší.

Podle výkonu proti Česku rozhodně. Devatenáctiletý ofenzivní záložník Vladimír Weiss III., hráč Manchesteru City a obdivovatel Tomáše Rosického, byl k nezastavení. Vzal míč, rozkmital nohy a frnk. Přesně tak rozjel akci před gólem na 1:0.

Zatím jste hrál v reprezentaci jen 28 minut. Nedivil jste se trenérovi, že vás proti Česku dal do základu?
Nečekal jsem to. Otec... vlastně náš trenér uvažoval tak, že bych mohl překvapit, když mě Češi neznají. Jsem rád, že jsem se mu hodil.

I on musel mít dilema, jestli syna poslat do hry. Jste mladý, nevyzkoušený a navíc syn trenéra. Kdekdo by si mohl myslet, že jde o protekci.
Oba jsme pod tlakem. Kdybych zahrál o hodně hůř, nebo kdybychom prohráli, určitě by příště nastal ještě větší tlak. Ale my máme bod a můžeme být spokojení.

Jak se s tím tlakem srovnáváte?
Nechci si ho připouštět, nesmím mít trému. Já si nevybral, že je táta trenér. A on si nevybral, že já jsem taky fotbalista a hraju za Manchester... Je to realita, s níž musíme žít.

Když vás táta v 74. minutě střídal, dojemně vás objal u laviček. Jak jste se v tu chvíli cítil?
Pro oba to byla krásná chvíle. Vyhrávali jsme 2:1 a oba jsme věřili, že to dotáhneme. V tu chvíli byla Afrika strašně blízko.

Táta na MS 1990 hrál, dědeček zase na OH 1964. Dotáhnete to dál?
Pokud se mi vyhnou zranění a přidá se štěstí, snad ano.

A pokud budete tátu poslouchat, že? Pořád vám opakuje: Dávej míč dřív od nohy, pak budeš ještě lepší.
Já vím, má pravdu. Jsem mladý a učím se. Otec je přísný, ale výborný trenér. Poslechnu ho.

I v tom, že skončíte s tetováním na těle? Byl na vás pořádně naštvaný, když jste si nechal udělat první?
A teď mi říká: Ještě jedno a vyhodím tě z domu. Ale on hrozí s takovým srandovně přivřeným očkem.

Zatímco táta je váš kritik, jak je na tom dědeček?
Spíš rádce. Když spolu mluvíme, snaží se do mě nalévat sebedůvěru.

Zrovna tady na Tehelném poli před 43 lety neproměnil proti Portugalsku penaltu a Československo kvůli tomu nepostoupilo na šampionát do Anglie. Nechtěl jste to proti Česku napravit za něj?
A víte, že mi to prolétlo hlavou, když rozhodčí pískl penaltu? Ale určený byl Marek Hamšík, tak šel on. Kdyby to nechal mně, věřil bych si.

Po kom jste vy vlastně zdědil tu dynamiku a rychlost s míčem? Děda byl obránce, táta chytrý záložník.
No, po tátovi to určitě nemám... Kdo ví, asi jsem se s tím narodil a teď to zdokonaluju. Může to být moje velká zbraň.

Stejnou má Tomáš Rosický, váš životní vzor.
Moc jsem si přál proti němu nastoupit. Ale bohužel. Šel jsem za ním po zápase, abych poprosil o dres, ale neměl ho. Možná to vyjde za týden, Manchester City hraje proti Arsenalu. Snad už bude fit.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze