Za pomoci klišé lze napsat, že zápas, který se konal v rámci probíhajícího Poháru FIFA v Brazílii, byl hrou kočky s myší. Je to ovšem nepřesná charakteristika. Byl to spíš souboj fotbalového tygra s fotbalovým mravenečkem, vždyť mistři světa se utkali s týmem, jenž ve světovém žebříčku figuruje na 137. místě.
"Nemáme žádnou zbraň, jak Španěly zastavit," přiznávali outsideři ještě před zápasem a na trávníku byla jejich slova stvrzena.
Ano, byla to beznadějná partie. O jejím osudu bylo předem rozhodnuto, takže nešlo o to, zda prohrát, ale jakým způsobem. A právě za přístup k utkání a za projev na trávníku sklidili Tahiťané ovace od diváků a chválu od nezměrně silnějšího soupeře.
"Tahiťané byli vznešení protivníci," říkal trenér vítězů Vicente del Bosque po zápase novinářům. "Samozřejmě, rozdíl mezi profesionálním a amatérským fotbalem je obrovský, ale my se jim snažili dát najevo respekt. A oni hráli velmi poctivě: bojovali a pokaždé, když měli možnost získat míč, snažili se o to. Nebyla v tom žádná zbabělost. Myslím, že tímto zápasem byl fotbal posílen, nikoli oslaben."
Španělský stát má problémy s nezaměstnaností, avšak to se rozhodně netýká těch, kteří v jeho dresu vyběhli na trávník. Nezaměstnanost se naopak dotýká jejich čtvrtečních oponentů: proti luxusně placeným hvězdám hrálo hned několik mužů bez práce, také poslíček, řidič či účetní.
Brankář Mikael Roche je tělocvikář. Byl to on, kdo musel strpět deset gólů za svými zády, přesto zvedal nadšeně ruce nahoru. A to v okamžiku, kdy mu Fernando Torres nedal penaltu, protože ledabyle trefil břevno. S gólmanem v tu chvíli jásal celý stadion.
Torres i tak v utkání skóroval čtyřikrát a výrazně se podílel na překonání rekordu, který dosud drželo Maďarsko, jež na mistrovství světa 1982 rozcupovalo 10:1 Salvador.
"Byla radost takové utkání hrát a zdaleka nejen proto, že jsme v něm došli snadno k vítězství," prohlásil útočník Chelsea. "Všichni jsme teď fanoušci tohoto týmu, protože může být velkým příkladem pro ostatní. Hráli férově a snažili se hrát fotbal. A hlavně: od první do poslední minuty měli úsměv na tváři. Ukázali, že výsledek není vždy to nejdůležitější."
Stejné ocenili i fanoušci na stadionu v Riu. Fotbaloví trpaslíci měli automaticky už předem jejich sympatie a náklonnost jakoby se postupem času ještě prohlubovala. "Máme víc příznivců v Brazílii než ve vlasti," říkal kouč Eddy Etaeta. "Skutečnost, že jsme si získali srdce brazilských fanoušků, je pro nás velké vítězství."
Někdejší trenér české reprezentace Karel Brückner tvrdil, že by týmy, které se kvalitou blíží spíš Tahiti než vyspělému fotbalovému světu, měly hrát jakousi předkvalifikaci, aby se s nimi "velká mužstva" příliš nepotkávala. Logiku to má, kupříkladu vzhledem k riziku zranění a svým způsobem i ztráty času.
Tahiti však předvedlo, že fotbal má ještě jiný rozměr. A nadšení fanoušci jsou důkazem, že i ten může mít velké kouzlo.
