Čtveřice Bosák, Čapek, Vrba a Svěcený (nic na tom nemění zjištění, že první byl nejlepší a druhý nejhorší) opakovaně dokazovala, že už se stačila mnohými novinářskými nectnostmi dokonale vzájemně nakazit. Příčina je ovšem jinde: zřejmě jakýsi nesmyslný příkaz za žádnou cenu nepřestat mluvit. I kdyby měli popisovat všechno to, co všichni vidí, třeba jenom donekonečna vyjmenovávat všechny hráče, mezi nimiž běhá míč.
Osm klišé - a dost!
Přitom nejsou v pravém slova smyslu ani reportéry (některá jejich podání i navýsost dramatických momentů lze bez rizika ordinovat proti nespavosti), ani odbornými komentátory, neboť jim chybí odvaha riskovat vyjevením vlastního názoru. Mají problémy snad se vším, především s odborností (znalost pravidel) a s mateřským jazykem.
Jejich slovní zásoba je chabá, na utkání jim stačí několik desítek slov a pár osvědčených obratů. Ani v tom se téměř neliší: samá šeď mnohdy zcela zbytečného tlachání. Ale konkrétně. Svým způsobem je ovšem obdivuhodné, s jak minimální slovní výbavou dokážou přežít celé většinou dramatické představení. Už od samého začátku: když za nerozhodného stavu padne gól, nepopíší tento leckdy klíčový okamžik nikdy jinak, než že "někdo někoho dostal do vedení".
Pokud gól nepadne, tak buď "útočník spálil šanci", nebo "brankář byl proti". (To se stává často, neboť brankáři jsou ze všech nejchytřejší, nejvzdělanější, jelikož "umějí číst hru".) Zajímavé slovní nesmyslnosti krášlí také situace kolem faulů. Opěvovaná bohatost naší mateřštiny i v tomto případě dostává na frak, její interpreti si i zde vystačí s několika prostými výrazy.
Například všemi až zneužívaný obrat "zatáhnout za záchrannou brzdu" oznamuje vždy některou z mnoha možností zastavit útočícího protivníka. Přitom zpravidla nekárají provinilce (natož aby na základě pravidel samotný zákrok klasifikovali a osvětlili), spíše ocení oběť za to, jak si mazaně "šla pro faul".
Co ji k tomu vedlo, místo jistě přirozenější snahy ohrozit soupeřovu branku, už však nevysvětlí. Někdy je však ta snaha marná: "Hráč si šel pro faul, ale rozhodčí na to nereflektoval" (Kamerun - Německo). Chtějí-li češtině přece jenom vzdát jistý hold, občas zaimprovizují oznámením, že útočící hráč si sice pro faul původně nešel, ale když už tam tedy byl, tak si ho "vykoledoval", či dokonce přímo "vymodlil". (Zvláště cenění borci dokážou totéž i v případě pokutového kopu.)
Zkuste si otestovat vlastní smysl pro logiku na postřehu: "Korejec si došel pro faul, a Ital si tím vykoledoval žlutou kartu." Mnohé takové "obohacení" komentáře bývá pohříchu většinou nevhodné. Tak se třeba dozvíme, že při kopané se nejen hodně vyskakuje, ale i "naskakuje": do přípravy, z lavičky, do posledních minut.
Leckam se lze rovněž "prokousat": z kvalifikace do hlavního turnaje, na polovinu soupeře (Senegal - Švédsko), do základní sestavy Leverkusenu (Německo - USA). Sotva originální je také přirovnání "Itálie má lavičku vydlážděnou prvotřídními fotbalisty" (Itálie - Mexiko). A kde by snad domácí výraz nezabral, pomůže si komentátor nějakým zparchantělým převzatým; rusismus "promáchnutí" patří k nejužívanějším.
Slova ze slovníků
Cizí výrazy mají komentáři zřejmě dodat punc světovosti, ale spíš odhalují českou nedovzdělanou. Neúnavným hledačem nových cest je především Čapek. Postřehem "Bylo to sice efektivní, ale žádný efekt to nepřineslo" (Kamerun S.Arábie) úplně převrátil smysl svého sdělení. Správně nám měl prozradit "Bylo to sice působivé (efektní), ale ne účinné (efektivní)".
Laskavý divák by jistě přijal i prostonárodní "Hezké na pohled, ale jinak na nic". V nespoutané snaze po originalitě často přeceňuje vzdělání diváků postřehy a la "Hráč umně kroutil parabolu, příp. narýsoval diagonálu" (Kamerun - Německo). Méně vzdělaný zvídavý fanoušek, jenž si zmíněné termíny okamžitě nalistuje v encyklopedii, zjistí toto: Parabola je množina všech bodů, které mají od ohniska i řídící přímky stejnou vzdálenost, např. jedna z kuželoseček také básnické přirovnání.
Diagonála pak úhlopříčka nebo příčná chodba v dole. A divák má na rozdíl od komentátora jasno. Pozadu v testování našich znalostí významu cizích termínů však nezůstal žádný, ani šéf Bosák: "Hráč na to margo odmítl s novináři komunikovat" (Dánsko - Francie), "Turek zvolil v souboji poněkud rustikální prostředky" (Turecko - Senegal).
Nedostatky komentátorů lze zaznamenat i ve výslovnosti cizích jmen. Anglická či francouzská si zřejmě pod přísným dohledem Evropské unie - sice ohlídají, zato například polská už zřejmě leží za hranicemi jejich znalostí. Za rozbor by stálo i užívání vztažných zájmen, přechodníků nebo stupňování: Italové jsou čím dále tím víc nervóznější (Itálie - Mexiko).
Taky skloňování jmen. Když se třeba dozvíme, že americký kouč se stane "trenérem španělské Osasuny Pamplony" (Mexiko - USA), napadne nás, proč ne třeba novým trenérem Sparty Prahy, Viktorie Žižkova či Slovanu Liberce...
Termíny z pravidel
Rovněž se vkrádá podezření, že žádný z nich si pravděpodobně dosud neprolistoval pravidla této hry. Pokud by tak totiž učinili, jistě by místo odpovídajících termínů nepoužívali výrazy z hospodských debat a řadu přestupků by dokázali identifikovat a pojmenovat. Pravděpodobně nejfrekventovanějším výrazem je "vápno"; materiál, původně používaný na označení také dvou území před brankou, se tak stal poněkud nesmyslným synonymem pro území samotná.
Aniž je mnohdy rozlišeno, zda jde o "vápno velké, či malé", což je mj. zcela rozhodující při atakování brankáře. Místo toho, aby pokud možno používali jediný správný termín "pokutové či brankové území", leckdy nasadí ještě nesmyslnější variaci "velký a malý čtverec".
Umím si představit nelíčený údiv komentátora, jehož ratolest přinese pětku z geometrie poté, kdy na tabuli nakreslený obrazec o rozměrech 18,5 na 5,5 metru, případně 40,5 na 16,5 metru (takto pravidla určují rozměry obou zmíněných území) dle jeho dispozic označila za čtverec.
Výraznou slabinou je i neznalost přesného výkladu některých paragrafů, zvláště posuzování postavení mimo hru, souboje tělem, ale i docela obyčejného vhazování. Že lze například - v souladu s pravidly - soupeře i tvrdě poslat na trávník, s "plným uplatněním tělesné síly", a to i v pokutovém území, možná ani netuší. Příliš nerozlišují mezi přímým a nepřímým volným kopem, zato zavádějí nové termíny (útočný faul).
V záchvatech své fantazie
Vrba a Svěcený, druhdy nadějná nová krev sportovní redakce, už také podlehli této "infekci" a víc, než je při fotbalovém přenosu zdrávo a únosno, jenom chrlí slova. Námět k rozličným, leckdy až nevhodným úvahám nabízí třeba verdikty rozhodčích. Faul posouzený jinak, než to chápal komentátor, nebyl rozhodčího případný omyl, ale "politické rozhodnutí" (Argentina - Švédsko).
Další ze série napomínání v utkání Kamerun - Německo bylo doprovozeno postřehem "Karta je oblíbená hračka rozhodčího" s přihlouplým dodatkem, že jejich početným udělováním zřejmě "chce vstoupit do historie". Oblíbeným námětem úvah také je, zda hráč upadl ochotně, či ne, zda filmuje, či jenom hraje, a jak silně ho vlastně taková srážka může bolet. V záchvatu planého rozumování pak snadno přehlédnou dění na trávníku, dokonce i opakování problematické situace.
V utkání Argentina - Švédsko se komentátor tak zapletl do nesmyslné úvahy ("Červená hráčské lavičce třeba na mistrovství Evropy ano, ale na úplně nejvyšší úrovni...?"), že nepostřehl nejen argentinský pokus vyhandlovat vyloučeného hráče jiným, ale ani potupný odchod původně potrestaného. Nebyl jím nikdo jiný než jinak celému fotbalovému světu známý veterán Caniggia, vicemistr světa již z roku 1990.
Tuto novinku se komentátor dozvěděl zřejmě až o přestávce.
Při oblíbeném rituálu střelce gólu s prstem před obličejem je nám naopak prozrazováno, že "Vieri jasným gestem utišuje tribuny" (Itálie - Korea). Proč by šťastný střelec něco takového vůbec dělal, proč by desetitisícům upíral projevy nadšení, však už neodhalí. Hlavně mluvit, na obsahu a smyslu nezáleží. Někdy ovšem ani fantazie nestačí, a komentátor sám sebe chytí do též bohatě frekventované "ofsajdové pasti".
Pak se z povinnosti mít vlastní zasvěcený názor snaží vykroutit, jak se dá, například vybídnutím diváků "Obrázek si udělejte sami" (Kamerun - S. Arábie), případně "Jak byste asi vy posoudili tento souboj?" vyšperkovaným moudrem z arzenálu politiků "Rozhodčí souboj posoudil, tak jak posoudil" (Španělsko - Irsko).
Čapek, mistr slova
To platí pochopitelně pro spisovatele Karla. Jeho televizní jmenovec, "pohrobek" normalizované sportovní redakce, je na tom podstatně hůře, ačkoli se fotbalu věnuje nejdéle. Je extraktem všech nedostatků, mnohé byly již vzpomenuty. Sledovat jeho komentář je skutečně náročné na značnou tolerantnost. Především na něj platí: slovní zásoba slabá, zato iniciativa ve vymýšlení nového bezkonkurenční. Problémy má nejen s termíny cizími, ale i českými.
Pomineme-li oblíbenou legrační zkomoleninku "samořejmě", nelze přehlédnout například nelogické užívání termínu "zmatečný", v němž vycítil blízkou příbuznost se slovem zmatek. Kdyby se podíval do Slovníku spisovné češtiny (nebo kdyby mu to někdo doporučil), zjistil by, že zmatečný znamená totéž jako nesprávný, neplatný.
Zkuste toto odhalení dosadit třeba do konstatování "Hra Italů působí zmatečně" (Itálie - Mexiko). Dělá mnoho chyb; za ty při vypočítávání jmen se vždy ochotně omluví, ostatní skromně přechází. Rád však upozorňuje na své znalosti, k čemuž si bere za svědka diváka.
Třeba připomínkou "Jistě si pamatujete..." (za jiné např. Brazílie - Belgie). Ne, skutečně nepamatujeme, řadový občan nemá v mozkových závitech místo jenom pro fotbal. Nemluvě o tom, že stále platí klasické Werichovo: "Vědí blbí, ti mají čas si pamatovat. Chytří musejí vymejšlet."
MF DNES přednedávnem (v Zápisníku Josefa Chuchmy) ocejchovala doyena televizních reportérů jako "typicky českého žvanila". Je to hodnocení tvrdé, ale co naplat, Čapek si tento image pracně vybudoval sám. S takovou odbornou vybaveností tedy jeli redaktoři ČT až na druhý konec světa komentovat vrcholný fotbalový turnaj. I za peníze fotbalových fanoušků, z nich ti náročnější za ně však nic nedostali, protože při podobných slovních výronech měli mnoho důvodů vypínat zvuk.
Článek vyšel v deníku MF DNES v rubrice Média
