Celou dobu se směje, žádnému tématu se nevyhne a ještě ochotně ukáže video z mobilu, na kterém se z legrace pere s kamarádem, účastníkem mistrovství Evropy v boxu.
„Moc dobře to se mnou nedopadlo. Podívejte: tady už skoro jdu na zem, tady mě chytá,“ chechtá se. „Je to mistr republiky do 75 kilo. Řekli jsme, že házet se nebudem, jen mě zvedal do vzduchu.“
Simič, stoper fotbalové jedenadvacítky, kterou v sobotu čeká na Euru klíčový zápas s Dánskem, je příjemný společník a hlavně profík se vším všudy - to vám o něm řekne každý, kdo ho aspoň trochu poznal. I proto v něm dost možná roste obránce pro reprezentační áčko.
Stefane, fakt nikdy nic neodfláknete?
Bojím se, že kdybych to udělal, doplatil bych na to. Možná se na tréninku stane, že místo deseti metrů udělám devět, ale životosprávu opravdu dodržuju. Víte, fotbalová kariéra je hrozně krátká. A já bych ji chtěl mít o něco delší než ostatní. Chci, abych mohl někde hrát i v době, kdy mi bude čtyřicet.
Ani nepijete alkohol, viďte?
Nikdy jsem k tomu netíhnul. Když moji parťáci chodili v patnácti šestnácti někam ven, přišlo mi to jako vyhazování peněz. Já měl 200 korun, abych z toho dva dny jedl - a už tak se to nedalo. A ještě abych utrácel další peníze za pití? Přišlo mi i blbé se ptát táty, jestli můžu jít ven... Nikdy jsem nezačal a doufám, že nikdy nezačnu. Ani jsem to neochutnal.
Co jiné neřesti?
Třeba na jídlo hodně dbám. I když tady jím co nejvíc, protože energie je potřeba. To, co spotřebujete v jednom zápase, pak musíte tři dny dostávat zpátky do těla. Takže se úplně cpu, láduju, abych neztratil hmotnost a měl energii.
A ta neřest?
Mám hodně rád ženské pohlaví, to je asi jediná (smích). Vážně, neřesti se snažím eliminovat. Možná nějakou mám, ale nevím o ní, což mě vlastně mrzí. Kdybyste o nějaké věděli, tak mi to, prosím, řekněte.
Pomáhá vám v disciplíně i víra? Viděl jsem, že se před zápasy modlíte.
Jsem pravoslavný a modlím se i každý večer. Za zdraví nás všech, naší rodiny. Jestli jsem kvůli tomu lepší fotbalista? Asi ne, ale je to takové uklidnění. Můj nejlepší kamarád je Ukrajinec, který má stejnou víru jako já, teď byl v Praze, tak jsme chodili spolu do kostela. Jste tam hodinu, na nic nemyslíte, soustředíte se, uklidníte. A víte, že jste udělal dobrou věc.
Před zápasem zpíváte hymnu. Jak silný máte vztah k Česku?
Hodně silný. Narodil jsem se tam, do sedmnácti jsem tam žil, moji nejlepší kamarádi jsou Češi. Slavia mě vychovala pro mou profesi... To všechno je krásné a já se cítím být Čech.
Stefan Simičprofil Fotbalový obránce se narodil 20. ledna 1995 v Praze. Od šesti let hrál za Slavii, v patnácti podepsal první smlouvu, ale už v sedmnácti odešel do FC Janov. Po roce přestoupil do AC Milán, odkud poté hostoval ve Varese a v minulé sezoně v belgickém Mouscronu. Na začátku nové sezony se bude znovu hlásit v Miláně. Reprezentuje Česko, prošel všemi kategoriemi od U16. Nyní patří do jedenadvacítky, se kterou bojuje na Euru v Polsku o postup. |
Ale původ máte jinde.
Rodiče mám Bosňany. Máma se sice narodila v Chorvatsku, ale žili v Bosně a táta je přímo odtamtud. Když začali studovat, přešli do Chorvatska a když pak začala válka, tak bohužel utekli do Česka. Teda jinak: bohužel utekli. Museli, nic jiného jim nezbývalo.
Válka vaši rodinu hodně zasáhla?
Ze strany mámy trochu méně, i když i její otec byl ve válce. Ale tátovu větev víc: měl dost bratrů, kteří museli narukovat. Sám utekl, ale jednoho bráchu bohužel ztratil. Muselo to být dost těžké, je to něco, co máte hluboko v sobě.
Utekl, aby nenarukoval?
Ano. Myslím, že jsem z normální rodiny - můj táta prostě odmítl střílet. Měl kamarády jak Chorvaty, tak Srby i Bosňany. A střílet na ně nechtěl. Nikdy nevíte, kdo je na druhé straně. Vyprávěl mi o tom dost, ale vím, že je to pro něj citlivé téma. Snaží se zapomenout.
Nepřemlouval vás, abyste hrál za Bosnu?
Ne (okamžitě). Naopak, vždycky si přál, abych reprezentoval Česko. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, usiloval o to, abych dostal české občanství, protože jsem měl jen chorvatské a bosenské. Dvakrát mi to zamítli, až když do toho pak vstoupil fotbalový svaz a Slavia, povedlo se.
Měl jste radost?
Tehdy jsem si to ještě tolik neuvědomoval. Chorvatsko mělo super tým, fanatické fanoušky, šel jsem za tím, viděl jsem, jak jsou pobláznění, bralo mě to. Ty kostičkované dresy, něco nádherného. Navíc v Česku máme hokej a fotbal, ale tam je i vodní pólo, házená, basket, víc individualit. Byl jsem bláznivý fanoušek. Ale když jsem si pak uvědomil politickou situaci a začal chápat věci kolem sebe, došlo mi, že Česko je ta nejlepší cesta. Jak jsem dorůstal, čím dál víc jsem se cítil být Čechem.
Ale mohl byste reprezentovat Chorvatsko, Bosnu i Srbsko, ne?
Jo, mohl. Srbsko mě lákalo dva roky zpátky na mistrovství světa dvacítek. Mám pas Bosny, ale patřím do dílu Republiky srbské, kde jsme pravoslavní Srbové. Získat pas by bylo snadné.
A Srbové před dvěma lety ten šampionát vyhráli...
Jasně, byl bych mistr světa. Ale víte, já nemám nic, co by mě se Srbskem spojovalo. Těm klukům jsem to přál, ale nijak se mě to nedotklo, nelitoval jsem. Kdybych se měl mezi něčím rozhodovat, je to jen Česko a Bosna. Ale jsem rád, že teď hraju za Česko a doufám, že to ještě dlouho vydrží.
Takže šance, že ještě změníte dres, je nulová?
Nikdy neříkejte nikdy... Zažil jsem i problémy, kdy se ke mně v české reprezentaci někdo nezachoval fér. Ale teď jsem velice spokojený, mám tady hodně kamarádů a kvalita českého fotbalu jde nahoru.
O osobnostech z AC MilánHvězdy očima Stefana Simiče Alex. Brazilský stoper, od kterého jsem se nejvíc naučil. Takový pozitivní člověk, má rodinu, prošel si top kluby. Měl jasnou vizi, jak se chovat i mimo hřiště. Massimiliano Allegri. Já ho zažil jen chvíli, pár tréninků. Ale přišel mi v pohodě. A hlavně to byl první trenér, který mě povolal do áčka, dal mi šanci. Kdybychom spolupracovali déle, bůh ví, třeba bych pod ním začal hrát, protože on mladým věří. Filippo Inzaghi. Můj asi nejoblíbenější klubový trenér. Pro něj bych udělal cokoli. Kdyby mě někdy potřeboval v Serii A, věřím, že bych se mu odvděčil. Každý zápas bral jako mistrovství světa. Hráli jsme s posledními, říkali jsme si: O.K., jdeme jim dát bůra. Ale on nás pořád stresoval, pořád chtěl víc a víc. Já měl třeba problémy s kolenem, netrénoval jsem a on povídá: přijď v pátek na trénink, podívat se. A pak jsem hrál zápas! Sázel na mě, dal mi šanci vyniknout, udělal ze mě lídra obrany. Napíšeme si na Vánoce nebo když teď postoupil s Benátkami do druhé ligy. Ale že bychom si pravidelně volali, to ne, na to má moc velký respekt. Clarence Seedorf. Za něj jsem taky byl na pár trénincích. Můj bratranec má v Miláně posilovnu a Seedorf ji navštěvoval, takže tam jsme se seznámili blíž. Je to fantastický chlap, takový trochu byznysmen, ví, co chce, má jasnou představu. Juraj Kucka. Byli jsme spolu už v Janově, pak v AC Milán. Je to normální kluk, ale na hřišti stroj. Má predispozice, že by mohl hrát kdekoli. Když se na vás rozběhne, nejradši byste mu jen uhnuli. Kolik toho naběhá, kolik sebere balónů! Mimo hřiště je pořád veselý, nikdy s hlavou dole. A velký profík. Uvědomuje si, čeho dosáhl, a dává tomu dál všechno. |
Problémy byly, když vás trenér Hoftych nepozval na kvalifikační zápas devatenáctky s Itálií. To vás tehdy hodně naštvalo, viďte?
Naštvalo, byl to velký šok.
Dokonce jste mi tehdy říkal: Přece Milán není někde na Zanzibaru, aby mě trenér nemohl sledovat.
Jo, to si pamatuju (smích). Pochopte: Byla to moje nejlepší sezona, byl jsem na jejím konci kapitán AC, všechno šlo suprově. A najednou jsem chyběl v nominaci, prý proto, že mě nemohli sledovat. Přitom tam byli kluci, kteří hráli v Hamburku, Evertonu... Proč to u nich šlo a u mě ne? To jsem byl fakt vytočený.
Bublalo to ve vás až tak, že jste chtěl změnit národnost?
Tehdy jo. Viděl jsem v tom něco jiného než fotbal, nebylo to fér. Vřelo to ve mně... Šlo o kvalifikaci na mistrovství Evropy, těžká skupina a já najednou nebyl pozvaný, i když jsem v předchozím reprezentačním cyklu dělal kapitána. Trenér Hoftych mi na prvním srazu nedal pásku a na druhý mě ani nepozval. Pak se to ale uklidnilo. S panem trenérem jsme si to vyříkali, omluvil se mi a na další srazy už jsem jezdil.
Jak těžké bylo v sedmnácti Česko opustit a ze Slavie vyrazit do Janova?
Jednoduché určitě ne. V patnácti jsem podepsal smlouvu se Slavií, nastoupil za její áčko a Slavia je pro mě všechno. Nepřichází v úvahu, že bych se někdy vrátil do Česka a hrál za jiný klub. Ale tehdy přišly nabídky z top týmů, jedna z nich z Janova. Víte, dlouho jsem to zvažoval. Nakonec jsem odmítl hodně klubů, abych tam mohl jít, protože se mi to zdálo jako nejlepší krok vpřed.
Koho jste odmítl?
City, Dortmund, Schalke... Ale chtěl jsem udělat menší krok. Věděl jsem, že Itálie je pro obránce těžká a chtěl jsem to zkusit. Navíc když jdete do City jako mladý, je malá šance, že se dostanete až do áčka. Když jsem pak měl před podpisem, ráno jsem se probudil a říkal si: Ty jo, možná je lepší zůstat... Bylo to hrozně těžké, ale chtěl jsem si to zkusit. Říkal jsem si, že může přijít zranění, že třeba budu chodit po hostováních a tuhle šanci už nedostanu.
Z Janova jste pak šel do Milána. Jaké to bylo, vejít poprvé do kabiny áčka?
Byl jsem nervózní. Jako mladý kluk jsem najednou viděl ty hvězdy z televize, nevěděl jsem, co očekávat, jak je pozdravit, co mi řeknou. Tenkrát AC myslím zrovna prodalo Ibrahimovice, Thiaga Silvu, pomalu to padalo níž, ale pořád to byla velká kvalita.
On-lineČesko vs. Dánsko budeme sledovat v podrobné on-line reportáži. |
A taky jiný svět, ne? Jaký byl třeba Balotelli?
Já ho mám rád. Víte, on je takový svůj, podle nálady. Ale fotbalově to je fantazie. Když se soustředil a chtěl, nešlo ho ubránit. Navenek to může vypadat všelijak, ale myslím, že to, co se o něm říká, není tak úplně pravda. Byl jsem s ním skoro rok v týmu a nevím, že by udělal větší kravinu.
Petardy v kabině neodpaloval?
Ne, ne, ne (smích). Zažil jsem třeba, že začal po spoluhráčích stříkat hadicí studenou vodu, ale že by ho klub musel za něco pokutovat, to nikdy. Vždycky přišel včas na sraz, byl férový, choval se vlastně normálně.
V Serii A jste nikdy za AC nenastoupil, i když jste hodněkrát seděl na lavičce. Bylo to někdy blízko?
To se musíte zeptat trenéra. Šance možná byla, já to viděl tak, že to bylo blízko. Dost mě to štvalo, ale bohužel jsem s tím nemohl nic dělat.
Poučné období?
To nevím. Nebylo to tak, že bych udělal nějakou chybu a proto nehrál. Každý trénink jsem tomu dával maximum, možná jsem nějakou tu minutu v poháru mohl dostat. Že to trenér viděl jinak, to se nedá nic dělat, já mu to nezazlívám. Každý má své hráče, svůj tým, někomu věří víc, někomu méně.
I když vás vnitřně něco štve, navenek jste kliďas, ne?
Snažím se neudělat hloupost, protože pak vás to může mrzet. Tady se třeba za dvě karty stojí, tak by mě mohlo pak mrzet, že bych si nezahrál ten třetí zápas. Občas máte sto chutí něco udělat, ale řeknete si: stejně to nemá cenu, rozhodčí už to nezmění.
Lidé z jihu Evropy přitom bývají emotivní.
Když jsem byl mladší, taky jsem býval. Ale postupem času jsem došel k tomu, že na hřišti to k ničemu nevede, jen k horšímu. Mimo fotbal se možná dokážu vynervovat, jsem tvrdohlavý. Ale na hřišti se snažím být v klidu.
Před rokem jste šel hostovat belgického Mouscronu. Nebyl pro změnu trochu šok jít do týmu, kde zázemí nebylo na takové úrovni?
Nebyl. Zažil jsem Janov, kde to taky není úplně top, v AC jsem potom úplně koukal. Ale pak jsem šel zase do druholigového Varese, což je menší klub, skromnější. V Belgii bylo zázemí docela pěkné. Šok byl spíš v tom, že jsem rok a půl nehrál fotbal a teď mám už kolem čtyřicet utkání za sezonu. To asi šok pro organismus je.
V Mouscronu se mluví francouzsky, učil jste se další jazyk?
Chtěl jsem, ale tam se v týmu mluvilo jen anglicky a já s Balkánci srbsky. Francouzsky jsem se naučil jen základy: objednat si v restauraci a tak.
Angličtina vám asi problémy nedělala, že? Na tiskovce před zápasem s Itálií jste mluvil suverénně.
Děkuju. Rodiče na to apelovali, táta mě posílal do školy. Já mám jazyky rád, je hezké, když se můžete v cizí zemi domluvit.
Když táta na školu apeloval, jak jste ji zvládl? V sedmnácti jste šel pryč, to asi nebylo snadné dostudovat.
Ještě teď dodělávám maturitu. V Česku to bohužel funguje tak, že se maturuje v květnu a září a to je s fotbalem těžké. Rok a půl jsem chodil na střední ekonomickou školu každý den, ale od druhého ročníku už dálkově. Došel jsem do čtvrťáku, k maturitě, ale nemůžu najít termín, kdy bych jí dodělal. V květnu se bojuje o titul nebo udržení, v září se rozjíždí liga a nejde říct: Hele, týden volna, pošlete mi stejně celou výplatu, ale já tady nebudu (smích). To se nedá.
Zvlášť, když se v létě budete hlásit na startu přípravy v Miláně. Co s vámi dělá, když zjistíte, že se na vás přijel do Polska podívat sportovní ředitel klubu?
Nijak moc mě to nezasáhlo. Je hezké, že se vracím do AC Milán, tady na turnaji můžu třeba hrát dobře, ale když pak budu špatný na soustředění, stejně mě zase pošlou pryč. Radši nezjišťuju, kdo sedí na tribuně a sleduje mě.
Čeká vás poslední zápas skupiny a naděje na postup ještě žije. Ani kdyby to klaplo, neťuknul byste si šampaňským?
Po postupu určitě ne. Kdyby se vyhrál titul mistrů Evropy, tak možná. Ale jeden ťukanec by mi stačil a byl bych odrovnaný (smích).
