Právě srdce, které už tehdy bilo pro Kodaň, totiž mohlo Staleho Solbakkena, trenéra dnešního soupeře fotbalové Slavie v Evropské lize, zradit. Byl 13. březen 2001, když se norský záložník při ranním tréninku zhroutil na trávník.
Šokovaní spoluhráči hned věděli, že je zle. Volali sanitku, ale při pohledu na bezvládného kamaráda se obávali nejhoršího.
Na sedm minut Solbakkenovi nejdůležitější sval v těle vypověděl službu. „Technicky vzato jsem byl sedm minut mrtvý,“ vzpomínal. „Nepamatuju si z té chvíle vůbec nic. Jako by někdo vypnul světla.“
Až při převozu do nemocnice statečné norské srdce přece jen zase začalo bít. Příběh měl šťastný konec: po dvou dnech v kómatu se holohlavý bojovník probral a po čtrnácti dnech už byl doma.
Kodaň - SlaviaSledujte od 18.55 online. |
Bez následků, zato s voperovaným kardiostimulátorem. Vrozená srdeční vada, kterou předtím nikdy testy neodhalily, Solbakkenovi sice zkrátila hráčskou kariéru, zato nastartovala tu trenérskou.
„Všechno bylo v pořádku, od doktorů jsem dostal zelenou a mohl bych hrát dál. Ale měl jsem rodinu, děti. Nechtěl jsem riskovat,“ líčil později, proč ve třiatřiceti odložil kopačky. „Plánoval jsem kopat ještě dva roky, ale zpětně vím, že jsem udělal dobré rozhodnutí.“
V prvních týdnech mu fotbal chyběl. Když se ho novináři ptali, jestli bude mít nervy na to, aby sledoval rozhodující zápas o titul mezi Kodaní a městským rivalem Bröndby, přiznal: „Nevím, jestli to zvládnu. Nezapomeňte, mám slabé srdce.“ Že by ho výběrem příštího povolání zrovna šetřil, to se říct nedá. Vrátil se do Norska a vrhl se na trénování: první šanci mu dal klub HamKam, kde kdysi začínal kariéru.
Tah vyšel, s trenérským nováčkem na lavičce tým hned slavil postup do nejvyšší soutěže. A Solbakkenovi vymysleli novináři přiléhavou přezdívku – Spasitel!
Před utkáním Kodaň - SlaviaServis iDNES.cz od našich zpravodajů |
Po úspěšném startu se vydal na další známou adresu. Na chlapíka, který málem nechal na jejím hřišti život, ukázala Kodaň. Osudové spojení zase zafungovalo: pětkrát v řadě slavil klub z hlavního města titul, takže o Solbakkenovi se začalo mluvit jako o muži, který umí zázraky. Jenže ne všude: když měla trenérská hvězdička potvrdit svou třídu v německém Kolíně nad Rýnem, bylo z toho trápení. „S tímhle týmem by to měli těžké i Mourinho nebo Ježíš,“ loučil se Solbakken zklamaně.
Když mu nesedlo ani angažmá v anglickém Wolverhamptonu, přišel čas pro druhý návrat domů. Výsledek? Během pěti let dvakrát double. Ani čtvrté místo v minulé sezoně nemohlo Solbakkena rozhodit, protože: „Už dávno se fotbalem nestresuju. Dobře vím, že v životě jsou důležitější věci.“
