Spolu s Dánskem jste byli prvním vyřazeným týmem z mistrovství Evropy. Co vás napadá?
Že fotbal je nespravedlivý. Kdybychom neměli formu, tak si řekneme škoda, snad budeme lepší příště. Ale my ji trefili velice dobře. V rozhodujících chvílích nás, bohužel, opustilo štěstí. Tak to prostě chtěl Bůh, s tím nic nenaděláte. Hráli jsme super, ale nepostoupili. Tohle musí uznat každý. Můžeme to zkusit znova za čtyři roky, ale kdo ví, kde každý z nás bude. Já v nároďáku už asi ne.
Myslíte si, že dnešní fotbal opravdu záleží jen na štěstí?
Rozhodují maličkosti. Hráli jsme líp než Holanďani, také Francouze jsme přehráli kromě posledních dvaceti minut, když už nám došly síly. A přesto se oba zápasy prohrály. Někdo řekne, oni neproměnili gólové šance. To je fakt. Jenže tady záleží na štěstí. Břevna, tyče, centimetry sem nebo tam. Míč může sklouznout na jednu i druhou stranu. My trefíme tři tyče, to mohly být tři góly. Kollerovi a Nedvědovi to tam ale nespadlo. Kdyby na jejich místě stál Berger, asi dá tři góly.
Protože je mužem štěstěny?
Možná. Podívejte se na přípravu v Německu. Naskočil do zápasu, hned šel na trestňák a dal gól, když se míč odrazil od zdi. To je prostě štěstí a on by nám ho možná přinesl. Je obrovská škoda, že nemohl hrát.
Nemyslíte si, že jste si vyřazení zavinili i sami?
Ale čím? Štěstí musíte jít naproti. My makali, do poslední minuty jsme nic nezabalili. Jsme daleko lepší mužstvo, než ukázaly výsledky, ale bez štěstí se nikam nedostanete. Vemte si náš zápas v kvalifikaci se Skotskem. Prohrávali jsme dva nula, a nakonec vyhráli. Tady na Euru jsme hráli líp než v kvalifikaci, a stejně jedeme domů.
Myslíte si, že i v Evropě si řeknou: Jo, Češi, ti vypadli, protože neměli štěstí?
Co vidím televizní zprávy, třeba z Anglie, tak určitě. Říkají, že Češi hráli jeden z nejlepších fotbalů na Euru, a nepostoupili. Škoda pro turnaj. Kdybychom šli dál, tak forma a nadšení by nás dotáhly k velkému výsledku.
Rozhodla porážka s Nizozemskem?
Určitě. Celý zápas s Francií jsme se museli hnát za vítězstvím. Přišel hloupý ušmudlaný gól a my museli otočit zápas s mistry světa. Bylo horko, dusno, přesto jsme nesměli polevit. To se ale v takových podmínkách nedá vydržet. Ke konci už jsme nemohli, rozpadla se koncepce. Jeden po druhém jsme umírali fyzicky i psychicky. Ale budu hrdý, až si jednou vzpomenu. Prali jsme se do poslední chvíle, nemáme se za co stydět.
Je lepší současné mužstvo, nebo to před čtyřmi lety, které vybojovalo stříbro?
Dnešní je daleko lepší. Mnohem vyzrálejší a zkušenější. Na Euru v Anglii jsme byli outsidery sto ku jedné, fotbal od nás nebyl nic moc. Ve skupině jsme prohráli s Německem, pak porazili Italy, kteří nastoupili s pěti náhradníky a po půlhodině jim rozhodčí vyloučil Apolloniho. Rozhodovalo se s Rusy, hrozný zápas. Na tři tři jsme vyrovnali chvilku před koncem, když se Šmicer trefil mezi nohy obránce. Prostě štěstí. A bylo dvojnásobné, vždyť nám k postupu pomohli Němci, když Köpke chytil penaltu Italům. Kde by řada kluků byla, kdyby to tenkrát Köpke nechytil? Dneska jsme v nejslavnějších evropských klubech. Ve fotbale potřebujete obrovské štěstí. Mezi vítězstvím a pádem je strašně blízko jako mezi géniem a bláznem.
Bolí vyřazení, které zaviní především smůla, víc než vyřazení kvůli neumění?
Co jsme zažili, bolí dvakrát tolik než po normální porážce. Na počet šancí jsme mohli papírově vyhrát oba zápasy, a my nemáme ani bod. Když prohrajete neuměním, řeknete, přejeli nás, převálcovali, skloníte hlavu a uznáte, že byli lepší. Ale my to necítili. Je to, jako když si koupíte dvě auta, dvoulitr a třílitr a chtěli byste jet s dvoulitrem rychleji. Řeknete si, že to není možné, ale nakonec je dvoulitr stejně rychlejší, i když má slabší
válce. Nechápete proč.
V tom vidíte nespravedlnost fotbalu?
Ano. Hrajete, snažíte se, jste lepší, a stejně nevyhrajete. To je nespravedlivé.
Když takhle budete přemýšlet, tak si můžete říct, že celý život je nespravedlivý.
Dá se tak uvažovat. Jedete autem, na cestě leží kámen, vy na něj vlítnete a nabouráte. Ptáte se: Proč právě já? Je to spravedlivé? Nebo někdo může mít čtyři děti, někdo žádné. Je tohle spravedlivé?
Není v české povaze, že si na jakési nespravedlnosti a smůlu až příliš stěžujeme?
Naopak jsme s ní smíření. Trénovali jsme v Norimberku před zápasem s Německem. Na stadionu netekla teplá voda, museli jsme se zpocení sbalit a jet se osprchovat do hotelu. Smířili jsme se s tím. Ale kdyby se tohle stalo Němcům v Čechách, tak vyvolají skandál. Nebo si vemte hotel, ve kterém bydlíme v Knokke-Heistu. Kdyby do něj přijela většina jiných mančaftů, tak se hned sbalí a pláchnou jinam. Ale my jsme si zvykli. Jsme přeci ti hodní Češi. Zabrbláme, ale vydržíme to.
Opravdu byl hotel tak špatný?
Nechci kritizovat práci realizačního týmu. Za deset let se udělal obrovský pokrok a také
vím, že žijeme v ekonomické realitě, která limituje. Je to těžké. Ale do skutečného profesionalismu ještě kus chybí. Je to ale strašně důležitá věc. Jak totiž šlape zákulisí, tak se daří mužstvu. To jsem poznal teď v Sheffieldu. Měli jsme tým na střed tabulky, ale sestoupili jsme, protože to nefungovalo v zákulisí. Je důležitější čím dál víc, protože
fotbalové kvality jsou téměř shodné a rozhodují jiné maličkosti. Kdybychom s tímhle mužstvem, jaké máme, žili ve Francii, budeme také mistry světa.
Nepřeháníte? Opravdu mužstvo za čtyři roky tak vyrostlo?
Obrovsky jsme se změnili. Nejde jen o výkony, ale i o přístup k tréninku. Dříve jsem chodíval poslední ze hřiště, protože jsem zvyklý si ještě něco přidávat. Tady na Euru se mnou zůstávali všichni. Já jsem na tréninky pedant. Radši nejdu trénovat vůbec, než bych trénoval špatně.
Změnila hráče cizina?
Přesně tak. V cizině musíte jezdit dvakrát víc, podávat super výkony, abyste si udrželi místo. A potom rozhoduje ještě jedno přísloví, které je mi odporné: Nezáleží, jak jsi dobrý, ale koho znáš. Je to bolestivé, ale pravdivé.
Mění se tedy myšlení všech českých fotbalistů?
Podle mě ano. Výrazně se zlepšil přístup. Dneska už jim nemusí nikdo říkat, co mají dělat.
Před deseti lety jsem přestoupil do Anglie. Dostal jsem osm týdnů na dovolenou a odjel domů do Ostravy. Trenéru Werneru Ličkovi povídám, že se musím připravovat sám, nic nešidit, jinak to v klubu poznají. Přijdu o flek a peníze. Werner mi říká: Já kdybych to udělal tady, tak půlka hráčů přijde po dovolené v katastrofálním stavu. A než bych je
dal dohromady, je kus sezony pryč. Dneska si ti kluci dají na sebe pozor. Nemůžu říct, že
bychom na minulém Euru v Anglii něco flákali, ale takoví profíci jako dneska jsme nebyli.
Za trenéra Dušana Uhrina bylo víc volna, našli jsme si čas zajít na pivo.
A to v dnešním mužstvu už nejde?
Když to počítám od soustředění v Seefeldu, jsme spolu skoro měsíc. Za tu dobu jsme dvakrát zašli na pivo. Asi se víc bojíme než tenkrát, asi jsme větší profíci, možná až moc. Nejde o popíjení, nějaký alkohol, ale pobavit a udržet partu. Nedá se jenom do zblbnutí trénovat a dřít fotbal. Potřebujete vypnout a vypadnout ze stereotypu. Máme sice televizi, video, kulečník a ještě něco jiného, ale všechno v jednom hotelu. Jsme bez manželek a bez dětí.
Řekl jste během mistrovství, že je nadržováno silnějším. Opravdu si to myslíte?
Ano, jsme trpaslíci, kteří překážejí, se kterými nikdo nepočítá. Všechno je nalajnované pro silnější. Holandsko hraje dvakrát v Amsterdamu. Řeknete si, dobrá, je to pořadatelská země. Ale proč má hrát Francie dvakrát za sebou na stejném stadionu v Bruggách? Proč třeba ne my? Stěžujeme si na rozhodčího Collinu, kdekdo nám dává za pravdu. A Collina nakonec dostane za odměnu zápas Angličanů s Němci. To je výsměch. Zase jsme u úsloví, které nesnáším: Nezáleží, jak jsi dobrý, ale koho znáš.
Zdá se, že vyřazení nesete hůř než ostatní hráči.
Asi ano. Nejvíc ho prožíváme mi starší, Jirka Němec, Láďa Maier, Pavel Kuka nebo já. Víme, že to je náš poslední turnaj, měli jsme skvělý mančaft a mohli něčeho dosáhnout.
Ale na hřišti se zdálo, že se s tím vyrovnáváte statečně. Dokonce jste obcházel spoluhráče a utěšoval je.
To jsem nebyl jenom já, my jsme se obcházeli navzájem. To jste mě měli vidět v kabině.
Jak jste vypadal?
Seděl jsem a hlavu měl dvacet minut zabalenou v ručníku. Vybrečel jsem se a šel se osprchovat.
Opravdu vás to tak vzalo?
Podruhé v životě jsem brečel při fotbale. Kdysi se mi to stalo v Newcastlu, když jsem se loučil s mužstvem. Nechtěl jsem odejít, ale musel proti své vůli. Odešli diváci a já zůstal na trávníku sám a brečel jsem. Tady z Eura mi zůstanou trpké vzpomínky na velkou šanci, kterou jsme prohráli. A ještě na chování Holanďanů.
Co vám provedli?
Obrovsky mě zklamali svým arogantním chováním. Ztratil jsem k nim úctu jako k lidem. Hlavně k Davidsovi. Doufám, že Holanďané nevyhrají mistrov tví, protože si to nezaslouží.
Jak se choval Davids?
Jako prase. Nejen mně odporně nadával, dokonce i směrem k rodině a dceři. Je smutné, co tak dobrý fotbalista vypustí z úst. Kdybych věděl, že tímhle zápasem končím, tak jsem ho na hřišti spráskal jako psa. Jenže já se musel udržet. Davids je zbabělec, protože si dovolil tyhle řeči na hřišti, kde je chráněný rozhodčím. Doufám, že už se s Davidsem nikdy nepotkám.
Všude se mluví, že Chovancovo mužstvo má pořád budoucnost před sebou. Ale asi odejde kapitán Jiří Němec. Byl on opravdovou duší týmu?
Určitě. Umí kluky obejít, poklepat po ramenu, ale i pořádně setřít. Po Francii nás objímal a pak seděl půl hodiny ve sprše. Přemýšlel, zanadával si. Chce skončit s reprezentací, bude ho velká škoda.
Čekají vás prázdniny. Co uděláte, až se vrátíte domů?
Zapomenu na fotbal a konečně si dám ke snídani vajíčka. Miluju je, já na ně vlastně jedu celý život, ale tady jsme měli hodně přísný jídelníček. Tady jsme jedli hory salátů a samá kuřata. Třeba Patrik Berger řekl, že jestli mu manželka upeče doma kuře, tak ho vyhodí oknem. Dva týdny nechci vidět balon, rukavice, nechám tělo odpočinout. Projedu se na kole, zahraju si tenis, ale jinak mám dovolenou.
Že fotbal je nespravedlivý. Kdybychom neměli formu, tak si řekneme škoda, snad budeme lepší příště. Ale my ji trefili velice dobře. V rozhodujících chvílích nás, bohužel, opustilo štěstí. Tak to prostě chtěl Bůh, s tím nic nenaděláte. Hráli jsme super, ale nepostoupili. Tohle musí uznat každý. Můžeme to zkusit znova za čtyři roky, ale kdo ví, kde každý z nás bude. Já v nároďáku už asi ne.
Myslíte si, že dnešní fotbal opravdu záleží jen na štěstí?
Rozhodují maličkosti. Hráli jsme líp než Holanďani, také Francouze jsme přehráli kromě posledních dvaceti minut, když už nám došly síly. A přesto se oba zápasy prohrály. Někdo řekne, oni neproměnili gólové šance. To je fakt. Jenže tady záleží na štěstí. Břevna, tyče, centimetry sem nebo tam. Míč může sklouznout na jednu i druhou stranu. My trefíme tři tyče, to mohly být tři góly. Kollerovi a Nedvědovi to tam ale nespadlo. Kdyby na jejich místě stál Berger, asi dá tři góly.
Protože je mužem štěstěny?
Možná. Podívejte se na přípravu v Německu. Naskočil do zápasu, hned šel na trestňák a dal gól, když se míč odrazil od zdi. To je prostě štěstí a on by nám ho možná přinesl. Je obrovská škoda, že nemohl hrát.
Nemyslíte si, že jste si vyřazení zavinili i sami?
Ale čím? Štěstí musíte jít naproti. My makali, do poslední minuty jsme nic nezabalili. Jsme daleko lepší mužstvo, než ukázaly výsledky, ale bez štěstí se nikam nedostanete. Vemte si náš zápas v kvalifikaci se Skotskem. Prohrávali jsme dva nula, a nakonec vyhráli. Tady na Euru jsme hráli líp než v kvalifikaci, a stejně jedeme domů.
Myslíte si, že i v Evropě si řeknou: Jo, Češi, ti vypadli, protože neměli štěstí?
Co vidím televizní zprávy, třeba z Anglie, tak určitě. Říkají, že Češi hráli jeden z nejlepších fotbalů na Euru, a nepostoupili. Škoda pro turnaj. Kdybychom šli dál, tak forma a nadšení by nás dotáhly k velkému výsledku.
Rozhodla porážka s Nizozemskem?
Určitě. Celý zápas s Francií jsme se museli hnát za vítězstvím. Přišel hloupý ušmudlaný gól a my museli otočit zápas s mistry světa. Bylo horko, dusno, přesto jsme nesměli polevit. To se ale v takových podmínkách nedá vydržet. Ke konci už jsme nemohli, rozpadla se koncepce. Jeden po druhém jsme umírali fyzicky i psychicky. Ale budu hrdý, až si jednou vzpomenu. Prali jsme se do poslední chvíle, nemáme se za co stydět.
Je lepší současné mužstvo, nebo to před čtyřmi lety, které vybojovalo stříbro?
Dnešní je daleko lepší. Mnohem vyzrálejší a zkušenější. Na Euru v Anglii jsme byli outsidery sto ku jedné, fotbal od nás nebyl nic moc. Ve skupině jsme prohráli s Německem, pak porazili Italy, kteří nastoupili s pěti náhradníky a po půlhodině jim rozhodčí vyloučil Apolloniho. Rozhodovalo se s Rusy, hrozný zápas. Na tři tři jsme vyrovnali chvilku před koncem, když se Šmicer trefil mezi nohy obránce. Prostě štěstí. A bylo dvojnásobné, vždyť nám k postupu pomohli Němci, když Köpke chytil penaltu Italům. Kde by řada kluků byla, kdyby to tenkrát Köpke nechytil? Dneska jsme v nejslavnějších evropských klubech. Ve fotbale potřebujete obrovské štěstí. Mezi vítězstvím a pádem je strašně blízko jako mezi géniem a bláznem.
Bolí vyřazení, které zaviní především smůla, víc než vyřazení kvůli neumění?
Co jsme zažili, bolí dvakrát tolik než po normální porážce. Na počet šancí jsme mohli papírově vyhrát oba zápasy, a my nemáme ani bod. Když prohrajete neuměním, řeknete, přejeli nás, převálcovali, skloníte hlavu a uznáte, že byli lepší. Ale my to necítili. Je to, jako když si koupíte dvě auta, dvoulitr a třílitr a chtěli byste jet s dvoulitrem rychleji. Řeknete si, že to není možné, ale nakonec je dvoulitr stejně rychlejší, i když má slabší
válce. Nechápete proč.
V tom vidíte nespravedlnost fotbalu?
Ano. Hrajete, snažíte se, jste lepší, a stejně nevyhrajete. To je nespravedlivé.
Když takhle budete přemýšlet, tak si můžete říct, že celý život je nespravedlivý.
Dá se tak uvažovat. Jedete autem, na cestě leží kámen, vy na něj vlítnete a nabouráte. Ptáte se: Proč právě já? Je to spravedlivé? Nebo někdo může mít čtyři děti, někdo žádné. Je tohle spravedlivé?
Není v české povaze, že si na jakési nespravedlnosti a smůlu až příliš stěžujeme?
Naopak jsme s ní smíření. Trénovali jsme v Norimberku před zápasem s Německem. Na stadionu netekla teplá voda, museli jsme se zpocení sbalit a jet se osprchovat do hotelu. Smířili jsme se s tím. Ale kdyby se tohle stalo Němcům v Čechách, tak vyvolají skandál. Nebo si vemte hotel, ve kterém bydlíme v Knokke-Heistu. Kdyby do něj přijela většina jiných mančaftů, tak se hned sbalí a pláchnou jinam. Ale my jsme si zvykli. Jsme přeci ti hodní Češi. Zabrbláme, ale vydržíme to.
Opravdu byl hotel tak špatný?
Nechci kritizovat práci realizačního týmu. Za deset let se udělal obrovský pokrok a také
vím, že žijeme v ekonomické realitě, která limituje. Je to těžké. Ale do skutečného profesionalismu ještě kus chybí. Je to ale strašně důležitá věc. Jak totiž šlape zákulisí, tak se daří mužstvu. To jsem poznal teď v Sheffieldu. Měli jsme tým na střed tabulky, ale sestoupili jsme, protože to nefungovalo v zákulisí. Je důležitější čím dál víc, protože
fotbalové kvality jsou téměř shodné a rozhodují jiné maličkosti. Kdybychom s tímhle mužstvem, jaké máme, žili ve Francii, budeme také mistry světa.
Nepřeháníte? Opravdu mužstvo za čtyři roky tak vyrostlo?
Obrovsky jsme se změnili. Nejde jen o výkony, ale i o přístup k tréninku. Dříve jsem chodíval poslední ze hřiště, protože jsem zvyklý si ještě něco přidávat. Tady na Euru se mnou zůstávali všichni. Já jsem na tréninky pedant. Radši nejdu trénovat vůbec, než bych trénoval špatně.
Změnila hráče cizina?
Přesně tak. V cizině musíte jezdit dvakrát víc, podávat super výkony, abyste si udrželi místo. A potom rozhoduje ještě jedno přísloví, které je mi odporné: Nezáleží, jak jsi dobrý, ale koho znáš. Je to bolestivé, ale pravdivé.
Mění se tedy myšlení všech českých fotbalistů?
Podle mě ano. Výrazně se zlepšil přístup. Dneska už jim nemusí nikdo říkat, co mají dělat.
Před deseti lety jsem přestoupil do Anglie. Dostal jsem osm týdnů na dovolenou a odjel domů do Ostravy. Trenéru Werneru Ličkovi povídám, že se musím připravovat sám, nic nešidit, jinak to v klubu poznají. Přijdu o flek a peníze. Werner mi říká: Já kdybych to udělal tady, tak půlka hráčů přijde po dovolené v katastrofálním stavu. A než bych je
dal dohromady, je kus sezony pryč. Dneska si ti kluci dají na sebe pozor. Nemůžu říct, že
bychom na minulém Euru v Anglii něco flákali, ale takoví profíci jako dneska jsme nebyli.
Za trenéra Dušana Uhrina bylo víc volna, našli jsme si čas zajít na pivo.
A to v dnešním mužstvu už nejde?
Když to počítám od soustředění v Seefeldu, jsme spolu skoro měsíc. Za tu dobu jsme dvakrát zašli na pivo. Asi se víc bojíme než tenkrát, asi jsme větší profíci, možná až moc. Nejde o popíjení, nějaký alkohol, ale pobavit a udržet partu. Nedá se jenom do zblbnutí trénovat a dřít fotbal. Potřebujete vypnout a vypadnout ze stereotypu. Máme sice televizi, video, kulečník a ještě něco jiného, ale všechno v jednom hotelu. Jsme bez manželek a bez dětí.
Řekl jste během mistrovství, že je nadržováno silnějším. Opravdu si to myslíte?
Ano, jsme trpaslíci, kteří překážejí, se kterými nikdo nepočítá. Všechno je nalajnované pro silnější. Holandsko hraje dvakrát v Amsterdamu. Řeknete si, dobrá, je to pořadatelská země. Ale proč má hrát Francie dvakrát za sebou na stejném stadionu v Bruggách? Proč třeba ne my? Stěžujeme si na rozhodčího Collinu, kdekdo nám dává za pravdu. A Collina nakonec dostane za odměnu zápas Angličanů s Němci. To je výsměch. Zase jsme u úsloví, které nesnáším: Nezáleží, jak jsi dobrý, ale koho znáš.
Zdá se, že vyřazení nesete hůř než ostatní hráči.
Asi ano. Nejvíc ho prožíváme mi starší, Jirka Němec, Láďa Maier, Pavel Kuka nebo já. Víme, že to je náš poslední turnaj, měli jsme skvělý mančaft a mohli něčeho dosáhnout.
Ale na hřišti se zdálo, že se s tím vyrovnáváte statečně. Dokonce jste obcházel spoluhráče a utěšoval je.
To jsem nebyl jenom já, my jsme se obcházeli navzájem. To jste mě měli vidět v kabině.
Jak jste vypadal?
Seděl jsem a hlavu měl dvacet minut zabalenou v ručníku. Vybrečel jsem se a šel se osprchovat.
Opravdu vás to tak vzalo?
Podruhé v životě jsem brečel při fotbale. Kdysi se mi to stalo v Newcastlu, když jsem se loučil s mužstvem. Nechtěl jsem odejít, ale musel proti své vůli. Odešli diváci a já zůstal na trávníku sám a brečel jsem. Tady z Eura mi zůstanou trpké vzpomínky na velkou šanci, kterou jsme prohráli. A ještě na chování Holanďanů.
Co vám provedli?
Obrovsky mě zklamali svým arogantním chováním. Ztratil jsem k nim úctu jako k lidem. Hlavně k Davidsovi. Doufám, že Holanďané nevyhrají mistrov tví, protože si to nezaslouží.
Jak se choval Davids?
Jako prase. Nejen mně odporně nadával, dokonce i směrem k rodině a dceři. Je smutné, co tak dobrý fotbalista vypustí z úst. Kdybych věděl, že tímhle zápasem končím, tak jsem ho na hřišti spráskal jako psa. Jenže já se musel udržet. Davids je zbabělec, protože si dovolil tyhle řeči na hřišti, kde je chráněný rozhodčím. Doufám, že už se s Davidsem nikdy nepotkám.
Všude se mluví, že Chovancovo mužstvo má pořád budoucnost před sebou. Ale asi odejde kapitán Jiří Němec. Byl on opravdovou duší týmu?
Určitě. Umí kluky obejít, poklepat po ramenu, ale i pořádně setřít. Po Francii nás objímal a pak seděl půl hodiny ve sprše. Přemýšlel, zanadával si. Chce skončit s reprezentací, bude ho velká škoda.
Čekají vás prázdniny. Co uděláte, až se vrátíte domů?
Zapomenu na fotbal a konečně si dám ke snídani vajíčka. Miluju je, já na ně vlastně jedu celý život, ale tady jsme měli hodně přísný jídelníček. Tady jsme jedli hory salátů a samá kuřata. Třeba Patrik Berger řekl, že jestli mu manželka upeče doma kuře, tak ho vyhodí oknem. Dva týdny nechci vidět balon, rukavice, nechám tělo odpočinout. Projedu se na kole, zahraju si tenis, ale jinak mám dovolenou.
