Atlétiko ve středu večer v Hamburku porazilo ve finále Evropské ligy fotbalisty Fulhamu 2:1 v prodloužení.
"Co k tomu říct víc než jediné slovo: fantazie," nadšeně hlásí Ujfaluši už ze svého madridského bytu.
"Z Hamburku jsme do Madridu přiletěli v šest ráno, do postele jsem se dostal v sedm, ale klidně bych si takové noci čas od času opakoval. Když jsme na letišti ze speciálu vystupovali, byli jsme šíleně unavení, ale byla to šťastná únava."
Cítil jste, že vám tohle evropské finále sedlo? Německá agentura DPA vás společně s útočníkem Forlánem označila za nejlepší hráče vítězného mužstva.
To samozřejmě potěší. Hrálo se mi dobře, jako obvykle jsem si mohl i zaútočit, jen škoda, že se z těch mých několika centrů nic neurodilo.
Také jste se dostal ke střelbě, ale netrefil jste.
Bohužel. Hlavně v té první půli jsem to mohl trefit líp. Ale mnohem víc mě mrzí ten míč do ochozů po přestávce. Bylo to tak z třinácti, čtrnácti metrů. V tu chvíli jsem se mohl vzteknout. Člověk si pak říká: žes tu nohu víc nesklopil. Jenže to už je pozdě.
A co ten inkasovaný gól, který dal nepokrytý Davies z vašeho prostoru pravého obránce?
To se prostě stává. Stoper Perea šel do souboje se Zamorou, takže já ho v tom momentu na jeho postu zajišťoval. Míč se pak dostal z našeho pohledu hodně doleva, přišel centr, míč skončil na druhé straně u naběhnuvšího Daviese a ten to trefil.
Vyčítal vám někdo něco?
Kdepak, jak říkám, všude být nemůžete. Mě hlavně mrzelo, že ten jejich centr přizvedl spoluhráč Assuncao, jinak bych to odhlavičkoval do pole.
Co vám proběhlo hlavou, když šel zápas do prodloužení?
Říkal jsem si, že když už jsme se dostali tak daleko, zmydlit je musíme. Byli jsme lepší i v tom prodloužení a Forlán to pak před koncem stvrdil zaslouženým gólem.
Vzpomenete si, kdy jste v Hamburku vyhrál naposled?
Určitě na jaře před šesti lety, než jsem šel z Hamburku do Fiorentiny. Ale jaký to byl zápas, to si už nevybavuju.
V poslední kole bundesligy 22. května 2004 Hamburk doma vyhrál nad Frankfurtem 2:1.
To už mi fakt nic neříká. Ale naopak si dobře vzpomínám, že potom v červnu jsme doma hráli přátelák s Villarrealem, při kterém jsem se měl loučit. Jenže jsem byl zraněný, tak jsem šel na hřiště v civilu, dostal nádherný pugét, hodinky a moje hamburská kapitola skončila.
Hlásili se k vám teď nějací kamarádi či známí z Hamburku?
Samozřejmě. Přiletěli jsme do Hamburku už v pondělí, tak za mnou večer na hotelu byli dva kamarádi z HSV. Bývalý spoluhráč Benjamin, fotbalista z Namibie, který je v Hamburku pořád. A pak taky masér, který je v HSV snad už třicet let, taková klubová ikona. Oběma jsem dal dresy Atlétika a oni mi slíbili, že budou držet palce.
Mimochodem, dresy. Vy jste si prý po vyhraném finále dres s nikým nevyměnil.
Nikdo z protihráčů za mnou s touhle žádostí nepřišel, jinak bych si ho samozřejmě vyměnil. Ale nepatřím k těm, kteří jsou v tomhle směru iniciativní.
Takže vám vítězný dres zůstane na památku.
No, on by mi zůstal i po té eventuální výměně. Běžně míváme k pohárovým zápasům dva dresy, na každý poločas jeden. Abychom i po přestávce měli pohodu a nehráli v tom propoceném. Tak si jeden nejspíš zarámuju a druhý asi někomu dám.
Kdo vám po vítězném finále blahopřál esemeskou mezi prvními?
Když jsme se po slavnostním ceremoniálu konečně dostali do kabin, zjistil jsem, že mám v mobilu asi padesát esemesek. Tak jsem to nechal až do autobusu cestou na letiště. Blahopřáli mi nejbližší z rodiny, kamarádi, známí, bývalí spoluhráči z nároďáku, prostě taková všehochuť. A přáníčko mi poslala i moje malá Katuška.
Jak vypadala oslava v kabině?
To nebyla ani tak oslava jako spíš stříkání. Snad každý měl v ruce lahev šampaňského a stříkal kolem sebe a stříkal. Byli jsme zlití od hlavy k patě. Takže společensky jsme si šampaňským ťukli a připili až v letadle. Načež jsme všichni usnuli.
A co se chystá v Madridu?
Tak ty mají být opravdu velkolepé. Dnes večer v půl šesté máme přijet otevřeným autobusem na jedno z největších madridských náměstí. Mají tam být davy. Padesát sto tisíc fanoušků, uvidíme.
Ale po sezoně ještě zdaleka nemáte.
To sice nemáme, ale vítězství v Evropské lize se přece oslavit musí.
Co vás tedy ještě čeká?
Budeme mít dva dny na to, abychom se připravili na poslední ligový zápas v sobotu doma s Getafe. A příští týden ve středu konečně přijde poslední vrchol sezony: v Barceloně si to ve finále Španělského poháru rozdáme se Sevillou.
Takže další trofej?
Rádi bychom. V lize už nemůžeme být lepší než devátí, a tak po Evropské lize chceme slavit vítězství i v tom Španělském poháru.
