Připomeňme si v této souvislosti triumfy španělského, italského a anglického fotbalu, které předcházely tomu současnému. Ve dvou ze tří příběhů vystupují i čeští hráči, pokaždé v neúspěšné roli.
Španělské finále, rok 2000: Real Madrid - Valencie 3:0
Říkalo se tenkrát, že španělské finále rozhodl Angličan. "Fenomenální zápas McManamana," napsal o záložníkovi z ostrovů list Marca a tomuto tvrzení nešlo odporovat.
Steve Mcmanaman zářil celou sezonu a výtečnou formu završil právě ve finále proti Valencii: sám jeden gól dal - ten prostřední ze tří - a výkonem strhl spoluhráče. "Byl to ten nejskvělejší zápas, jaký jsem kdy hrál," říkal i anglický hrdina.
Zbylé dvě branky vstřelily tehdejší útočné hvězdy královského klubu, úvodní Fernando Morientes, tu poslední Raúl, který sólo z vlastní poloviny hřiště zakončil kličkou brankáři Caňizaresovi. "To je naprosto úžasné," křičel Raúl. "Chtěl bych v tomhle týmu zůstat celé roky!"
Přání se mu splnilo, v Realu ho čekalo ještě deset let, během kterých mimo jiné zkompletoval hattrick v počtu triumfů v Champions League.
Pro Real to byl v roce 2000 v pořadí osmý pohár za vítězství v soutěži, jež se v minulosti jmenovala Pohár mistrů evropských zemí.
Poražená Valencie se naopak nedočkala nikdy: už po prohře s Realem se začalo mluvit o tom, že trenér Hector Cúper přináší smůlu, neboť za sebou už měl s Mallorkou prohrané finále nyní už zaniklého Poháru vítězů. V roce 1999 to bylo poslední finále této soutěže.
V tu dobu ještě nikdo netušil, že Cúper pověst smolaře drastickým způsobem potvrdí hned následující sezonu po porážce od Realu. Znovu dotáhl Valencii do finále Ligy mistrů, tam však po penaltách padl s Bayernem.
Mimochodem, pojďme ještě na okamžik na počátek Cúperovy "tragédie": gól, který odstřihl Mallorku od vyhlídky na výhru v Poháru vítězů, vstřelil za Lazio český záložník Pavel Nedvěd. "Zrovna jsem neměl nejlepší formu, ale věřím, že v takových chvílích mi pomáhá Bůh," prohlásil silně věřící muž. Jenže Bůh je podle všeho i fanouškem AC Milán, viz následující popis italského finále.
Italské finále, rok 2003: AC Milán - Juventus 0:0, na penalty 3:2
V roce 2003 bral Nedvěd Zlatý míč pro nejlepšího světového fotbalistu, ale ta nejprestižnější klubová trofej mu do klína nespadla. Možná i proto, že Nedvěd o ní ve finálové bitvě nemohl usilovat.
Možná si vzpomenete na ten srdceryvný obrázek poté, co se pro záložníka naplnil krutý příběh: parádním výkonem se v semifinálové odvetě s Realem podílel na postupu, dal dokonce třetí gól při výsledku 3:1, který přebil porážku 1:2 z Madridu.
Autor rozdílového gólu však zároveň dostal v utkání třetí žlutou kartu, jež mu dala automatické stop pro finále.
Po vyřazení Realu tak fotbalisté Juventusu jásali, zároveň však museli utěšovat Nedvěda. A bylo to marné, nešťastník byl k neutěšení.
Přitom to byl od Nedvěda tak trochu zbytečný zákrok, za který byl osudově potrestán: víceméně ve středu hřiště a nic důležitého neřešil. "Toho zákroku nelituju, protože plynul z mého stylu hry. Kdybych ho neudělal, nebyl bych to já," říkal později srdcař a bojovník. "Doufám, že kluci získají trofej i pro mě."
Doufal marně. "Kdyby Pavel hrál, mohlo vše vypadat jinak," prohlásil Marcelo Lippi, trenér Juventusu. Jeho oslabený tým hrál s AC Milán na manchesterském Old Trafford bez branek i po prodloužení, takže o vítězi musely rozhodnout penalty.
Při nich se činili brankáři: Buffon z Juventusu chytil pokusy Seedorfa a Kaladzeho, jeho protějšek Dida se ale vytáhl proti Trezeguetovi, Zalayetovi a Monterovi, což ukázalo vítěze.
Nizozemský záložník Seedorf sice penaltu zahodil, nicméně poté s AC slavil triumf v Champions League jako první fotbalista v historii, jemuž se podařilo soutěž vyhrát se třemi různými kluby. Předtím to dokázal s Ajaxem a Realem, když ve finále zdolal... Co čert nechtěl, pokaždé Juventus! V jeho dresu trpěli ve všech třech případech Del Piero, Montero, Tacchinardi i trenér Lippi.
A ještě jeden příběh z dílny AC Milán: kapitán mužstva Paolo Maldini na Old Trafford uzavřel kruh. Před čtyřiceti lety jeho otec Cesare zvedl jako kapitán AC Milán pohár ve Wembley, o kus dál severněji to zopakoval i jeho syn. Bylo to vůbec poprvé, co otec a jeho potomek dovedli stejný klub jako kapitáni k triumfu ve finále evropského poháru. "Napodobit tátu je pro mě něco mimořádného," radoval se obránce, jenž byl vyhlášen nejlepším hráčem finále.
Anglické finále, rok 2008: Manchester U. - Chelsea 1:1, na pen. 6:5
Dvaadvacátého května přicestoval Petr Čech do Rakouska, kde se národní mužstvo připravovalo na nadcházející evropský šampionát. Přijel se zpožděním a jako poražený finalista Ligy mistrů...
V moskevském utkání ztroskotala Chelsea s Čechem v bráně na Manchesteru United. A stejně jako italské finále, také to anglické rozhodly až penalty. Ty přitom vypadaly pro Čechovo mužstvo dlouho velmi nadějně, o to drsnější byl konec.
Stačilo, aby poslední z pěti určených exekutorů neselhal a na modré dresy Chelsea by se snášely konfety pro vítěze. Jenže jedna z klubových ikon, John Terry, při kopu podklouzla a trefila tyč, přestože brankář Van der Sar letěl na zcela opačnou stranu.
"Vždycky když ráno vstávám, doufám, že to všechno byl jen špatný sen," svěřoval se Terry ještě dlouho poté, co penaltu zahodil.
Ještě to však nebyl konec. Stav byl 4:4, protože před Terrym zklamalo i velké jméno na druhé straně - Cristiano Ronaldo. "Myslel jsem, že to bude nejhorší noc mého života, ale ona byla nakonec ta nejlepší," říkal hvězdný Portugalec, který Čecha překonal v normální hrací době, ale z pokutového kopu už ne.
Nevadilo to. V sedmé sérii totiž přesně pálil Giggs, zatímco Anelka na straně Chelsea gól nedal. A sir Alex Ferguson, legendární trenér United, se na sedmý pokus dočkal vítězného penaltového rozstřelu.
"Třikrát jsem na penalty prohrál s Aberdeenem a třikrát s Manchesterem. Už jsem myslel, že i posedmé prohraji, ale uklouznutí Terryho nám dalo naději. Pak jsem věřil, že vyhrajeme," zářil kouč.
To Čecha pohltily chmury, jako všechny jeho spoluhráče. Věděl ale, jak z nich ven: "Jediný recept, jak na to někdy zapomenout, je co nejdříve znovu postoupit do finále Champions League a vyhrát v něm."
Na "podání" receptu, který sám pro sebe vymyslel, si brankář musel počkat čtyři roky, ale na rozdíl od Nedvěda se dočkal. V Loňském roce Chelsea triumfovala v Mnichově nad domácím Bayernem. Opět díky penaltám, které Čech tentokrát vychytal.
