Bez dvou úvodních kol Stracený promarodil celou jarní část ligy, Viktorii Žižkov mohl jen fandit z tribuny. Ani tam mnohdy nevydržel, proto sešel ze schůdků, nervózně pošlapoval na betonu u hřiště a nahlas si mluvil pro sebe. "Zkus to! Vystřel! Jéžiš, zastav ho!"
"Dítě jsem raději nechával manželce v kočárku, aby se nic nestalo," směje se dnes. "Na hřišti se dokážu ukočírovat, ale mimo trávník? Tam jsem plný emocí."
Kvůli utrženému přednímu stehennímu svalu ztratil čtyři měsíce. Pamatuje si přesně, jak se mu to stalo. Při tréninku po utkání se Zlínem: vystřelil, v noze mu ruplo a pak už se jen svíjel bolestí. "Měl jsem mžitky před očima." Teď už je v pořádku. "Nevidím problém, noha drží, ale musím to zaklepat," rychle dodá.
Do letní přípravy, do obvyklých fyzických galejí, vstoupil Stracený natěšený, i když první dva týdny míč příliš neviděl. Jen běhal a posiloval. Ne že by zakopával a nemohl přeběhnout hřiště, tak špatně na tom po pauze nebyl, ale hůř se mu dýchalo. "Po hodině už jsem toho měl plné zuby, nohy tvrdly, svaly byly ochablé."
Poslední týden už trénuje s týmem bez úlev a nohy si zvykly na zátěž. První přípravné zápasy však raději vynechal, teprve dnes ho čeká premiéra. "Těším se, to je jasné."
Nebude se přece jen bát vystřelit, aby si zranění neobnovil? "Už to nebolí, šetřit se nemůžu." Ještě v zimě se mluvilo o zájmu Stuttgartu nebo Schalke, ale po zranění bude Stracený rád za každou minutu v dresu Žižkova. "Až se dostanu zpátky do formy, může myslet třeba i na ten přestup," přemýšlí šestadvacetiletý ofenzivní záložník.
Zatím má jiné cíle: být zdravý, vrátit se do sestavy a v předkole Poháru UEFA přejít přes kazašskou Astanu. "Letí se tam skoro šest hodin, a oni navíc nebudou soupeřem na rozehrání jako loni Domagnano ze San Marina," tuší Stracený.