Mikolanda stále věří, že jeho převratný příběh bude mít zlatou tečku. Byl by to velký životní triumf čtyřiadvacetiletého mladíka, jehož vůli nezlomily ani nedávná operace srdce nebo dvě mozkové mrtvice.
"Kdyby tomu všemu člověk podléhal, bylo by to špatně. Bojovat s nemocí je hlavně věc psychiky, a když budu vnitřně silný, pomůže mi to. Musím věřit, že se to zase všechno otočí k lepšímu," řekl Mikolanda.
Už půldruhého roku zůstává "v postavení mimo hru". "Je fakt, že ta moje touha a chtíč zase naplno hrát jsou obrovské. Pořád doufám, že mi to vyjde," líčil bývalý útočník Slavie, Žižkova, West Hamu United a naposledy Mladé Boleslavi, který se nyní věnuje práci trenéra u mládežnických týmů ve Viktorii Žižkov.
Mikolanda nedávno dostal velký impulz a povzbuzení do další práce, po němž uvěřil tomu, že jeho boj nemusí být marný. "Když jsem na podzim ležel v Motole po druhé mrtvici, tak za mnou přišel lékař, který dělal transplantaci právě i Ivanovi Klasničovi. A on mi řekl, že když získám ledvinu od silného a zdravého muže ve věku mezi 24 a 34 lety, tak nevidí důvod, abych znovu nezačal hrát," popisoval Mikolanda.
Jeho optimismus však brzdí skutečnost, že netuší, kdy se vhodný dárce najde. "Může to být za týden, nebo třeba za rok. Proto se k žádnému datu neupínám, abych pak nebyl o to víc zklamaný," vysvětloval Mikolanda. "Ale jsem na telefonu, až mi paní doktorka jednoho dne zavolá a řekne, že se vhodná ledvina našla a ať jsem za čtyři hodiny v Ikemu, kde by se transplantace dělala," dodal.
S díky prý už třeba odmítl nabídky rodičů nebo příbuzných, kteří mu svůj orgán nabídli. "Strašně si toho vážím, ale přijde mi neetické ji získat od někoho, koho dobře znám. Raději bych našel anonymního dárce," přemítal Mikolanda.
Někdejší dlouholetý mládežnický reprezentant a nadějný útočník se místo budování kariéry v nejlepších fotbalových letech dlouhé měsíce pere s vážnými zdravotními komplikacemi. Ve své paměti má pevně zaryté datum 26. května 2007, kdy všechny problémy odstartovaly. Mikolanda se v osudné ráno probudil po posledním utkání sezony, kterou strávil v Mladé Boleslavi, s výrazně oteklými kotníky.
A po podrobných vyšetřeních v nemocnici se i jemu, životnímu optimistovi, podlomila kolena. "Hned se přišlo na to, že to bude něco od ledvin. A pak mi paní doktorka řekla, ať se s fotbalem rozloučím. Já jsem jen opakoval, že neví, jak jsem silný. Ale když se výsledky nelepšily a terapie začala být mnohem radikálnější, jsem také začal ztrácet víru," vzpomínal Mikolanda, který třeba při následné léčbě a konzumaci silných medikamentů výrazně přibral na váze, jak se jeho tělo zavodnilo.
Jeho zdravotním trablům však pořád nebyl ještě ani zdaleka konec. Když se zdálo, že se situace obrací k lepšímu, přišla letos v létě další těžká rána - mozková mrtvice. "Koukal jsem se na televizi, a najednou jsem vůbec netušil, na co se dívám. Byl jsem zrovna v Motole, nic jsem neřekl, nenapsal a ničemu nerozuměl. Všichni mysleli, že si dělám srandu, ale o žádný vtip se nejednalo," líčil už s nadsázkou Mikolanda. "Pak jsem se musel znova učit mluvit, dělat základní věci. Všechno se mi postupně vrátilo, ale třeba mi z hlavy úplně zmizely angličtina a francouzština," litoval.
Po první mrtvici se přišlo i na to, že má vadu srdce, v němž má jedenáctimilimetrovou díru. Po absolvování dalšího chirurgického zákroku jej po několika týdnech srazila další mozková příhoda. "Mám větší srážlivost krve, a jak mi hůř teče, tak se jedna kapka usadila mezi chlopněmi na plíšcích, které mám v srdci po operaci. A pak vletěla zase přímo do mozku. To se mi stalo, když jsem v televizi komentoval anglickou ligu. Také jsem se najednou neuměl vyjádřit a okamžitě jsem musel zase na týden na jipku," vykládal Mikolanda vyrovnaným hlasem.
Na střílení branek a běhání po hřišti musel na dlouhou dobu zapomenout, ale rychle si našel jinou seberealizaci. Chytilo jej trénování. V žižkovské Viktorii se stará o čtyři týmy od šestiletých žáčků až po starší dorostence, vedle toho připravuje pro mladé viktoriány i speciální střelecké tréninky - v České republice neobvyklý jev. Mladí fotbalisté se ale od svého kouče můžou třeba hodně dozvědět i o tom, co obnášejí trable s ledvinami.
"Malí kluci se třeba na začátku divně koukali na to, co to mám za hadice v břiše. Řekl jsem jim všechno o dialýze, vysvětlil, že se přes hadičky každý večer musím na celou noc připojit na přístroj, který mi tělo pročistí speciálním roztokem," uvedl Mikolanda. "Teď už to všichni v mém okolí berou jako úplně normální věc. Jen mám pokoj z poloviny zabarikádovaný těmi barely," dodal s nadsázkou.
I díky přípravě s mladými fotbalisty se ale znovu dostal do kondice, na hřišti je s nimi každý den téměř od rána do večera. "Od léta se cítím fyzicky zase výborně. Jen si musím hlídat tepovou frekvenci a obden docházím na kontroly do Motola," upozornil Mikolanda. "Nedávno jsme třeba trénovali docela hodně, tak se paní doktorka vyděsila, když viděla vysoké hodnoty draslíku v krvi. Že jsem prý už mohl být po smrti. Ale já mám silné tělo a obrovské srdce. Na návrat se prostě musím už nějak připravovat," líčil Mikolanda.
Kdyby si sen o návratu k velkému fotbalu vyplnil, chtěl by hájit červenobílé barvy Žižkova. Tedy klubu, v němž pečuje o mladé talenty, ale také klubu, kterému by měl uhradit dluh ve výši osmi milionů korun jako smluvní pokutu za to, že po návratu z West Hamu nezamířil zpět do Viktorie, ale do Mladé Boleslavi. "Chci ukázat, že proti Viktorce opravdu nic nemám. Teď se ale o dluhu nemluvilo, když jsem nemohl vykonávat činnost. Uvidíme, jestli se něco začne poté, kdybych se vrátil," podotkl Mikolanda.
