Na klubové úrovni získal nejcennější trofeje, nikdo z českých hráčů tak úspěšný není. Ne že by ale nynější manažer reprezentace Vladimír Šmicer už žádné fotbalové sny neměl: "Jako hráči mi mistrovství světa uteklo, chtěl bych se tam dostat aspoň jako funkcionář."
Oslavy na hřištiVladimír Šmicer oslaví čtyřicátiny na hřišti spolu s Janem Kollerem, Jakubem Kohákem a Ivanem Haškem (ten padesátiny) turnajem v Praze-Lipencích 22. června - více zde. |
Jak kulatiny oslavíte?
V pátek večer a jen s rodinou. Nemám rád velké oslavy: pozvu čtyřicet padesát lidí a pak mám blbý pocit, že se musím každému věnovat. S každým strávím několik minut a z oslavy nic nemám. Rád chodím na cizí oslavy, kde nejsem středem pozornosti. V opačném případě jsem rozpačitý. Řekne se: Tanec pro oslavence! A já už jsem v obličeji rudej. To není nic pro mě. Navíc v sobotu hraju za Chabry, takže nemůžu pít. Když se napiju, druhý den se mi při zápase něco stane.
Cítíte se na čtyřicet?
Spíš to beru jako číslo. Člověk se zastaví, nutí se k bilancování, ke vzpomínkám. Říká si: Ty jo, už je ti čtyřicet, pěkná část života je pryč. Všichni říkají, že po čtyřicítce to jde rychle. Že bych měl deprese, to ne, ale když mám říct pravdu, cítím, že už nejsem nejmladší. Když jdu hrát fotbal, je cokoli znát, taky jsem dal nohám během kariéry pořádně zabrat. Ale v hlavě se cítím na dvacet. Chtěl bych ovšem, aby mi bylo dvacet i jinak a mohl si kariéru prožít znovu.
Vladimír Šmicer (vlevo) s Patrikem Bergrem po vítězství Liverpoolu ve finále Poháru UEFA 2001 nad Deportivem Alaves
Bylo by těžké ji zopakovat, když jste byl tak úspěšný.
Asi ano. Ale když jdu při zápasech reprezentace na lavičku a kluci na hřiště, je mi líto, že nemám dres.
Vyhrál jste Ligu mistrů, Pohár UEFA, na Euru jste byl druhý a třetí. Nemrzí vás, že jste nesbíral i individuální trofeje?
Kdysi jsem to měl vyhecované s tchánem Láďou Vízkem. Říkal mi, že mám sice všechno, ale nebyl jsem Fotbalistou roku. Pořád mi to předhazoval. Přitom jednou jsem k tomu měl blízko, měl jsem dobrý rok, tuším v osmadevadesátém. Doufal jsem, že bych vyhrát mohl, ale skončil jsem druhý za Pavlem Nedvědem. Byl jsem smutný, protože jsem si myslel, že jsem měl lepší sezonu. A víte, co bylo zvláštní? Láďa Vízek tenkrát v novinách napadl rozhodčí a ti mě v anketě nedali ani do desítky. To nebylo normální. U všech hlasujících jsem byl vysoko, první nebo druhý, u rozhodčích nikde.
S nadsázkou lze tedy říct, že se tchán Vízek postaral, abyste nebyl lepší než on.
Když jsme se v hospodě dívali na výsledky, udělal jsem si černou listinu těch, co pro mě nehlasovali. A říkal si, že po nich půjdu. Ale za dva týdny jsem ten papír stejně ztratil. Navíc - prohrát s Pavlem Nedvědem nebyla ostuda.
A nejhorší zklamání kariéry?
Nebyl jsem na mistrovství světa. Když jsme na Euru 1996 skončili druzí, další kvalifikaci jsme nezvládli. Spousta z nás přestoupila do ciziny, byli jsme nevyzrálí a asi jsme úspěch neunesli. Pak jsme se vzchopili, dostali se na Euro 2000, ale po něm jsme zase všechno zkazili. Vrcholem byla zpackaná baráž s Belgií o světový šampionát 2002.
Vladimír Šmicer (vpravo) v reprezentačním dresu
Přitom tým nebyl špatný.
Nevím, jak ostatní, ale já nároďáku nedával všechno. Myslel jsem si, že hraju za Liverpool, že jsem hvězda, a dělal jsem chyby. Měl jsem z toho tady holubník.
Jak takový holubník vypadal?
O tom se mi nechce moc mluvit... Nechoval jsem se profesionálně. Tréninky jsem bral na lehkou váhu, spíš mě zajímalo, co budu dělat po nich. V klubu člověk musel makat, u "repre" chtěl mít pohodičku. Pak všechno dopadlo špatně, začali jsme se pomlouvat mezi sebou a proti Belgii se to projevilo. Přehráli nás jako tým. Řepka dostal v prvním utkání červenou kartu a byl ideální obětní beránek. Nikomu to nešlo, všichni jsme hráli špatně, ale svedlo se to na něj, nezastali jsme se ho. Pro mě baráž byla velkou fackou - a dobře, že přišla. Vrátil jsem se na zem a začal přistupovat k povinnostem, jak se má.
Pozoroval jste podobný přístup k reprezentaci i jako její manažer?
U některých hráčů ano, ale už v týmu nejsou. Pokud si to přečtou, tak se v tom můžou najít. Jak přemýšleli, jak po tréninku utéct na jedno dvě piva... Nejde dělat od pondělí do čtvrtka blbosti a pak si říct: Máme zápas, jdeme na to! Je pravda, že současní reprezentanti to mají těžší než my. Každý si je může díky mobilům vyfotit, bulvár má větší sílu. Dnes jsou kluci zodpovědnější. Taky ale nehrají v tak věhlasných klubech jako tenkrát my a je pro ně motivací se do nich dostat.
Na mistrovství světa jste měl vůbec smůlu: v roce 2006 vás minulo kvůli zranění.
Hrozně jsem se těšil. Kvalifikace i pak baráž s Norskem, to byly obrovské emoce, dal jsem gól. Pak jsem nikam nejel. To bylo smutné. Když jsem se definitivně rozhodl, že nejedu, nejdřív jsem volal domů, pak šel za trenérem Brücknerem a klukům to řekl při obědě. Vůbec mě nenapadlo, že baráž s Norskem byla mým posledním zápasem za reprezentaci. Doufal jsem, že ještě budu hrát, ale zranění podkolenní šlachy bylo fatální. Sice jsem se snažil vrátit, šel jsem z ciziny do Slavie, ale na nároďák už to nebylo.
Slávistická ikona Vladimír Šmicer
Bavil vás ještě fotbal?
Kdybych vše prožíval v cizině, asi bych to nezvládl. Na Slavii byla skvělá parta, podzim jsem celkem odehrál, dostali jsme se do Ligy mistrů. A získali dva tituly. Lepší konec kariéry jsem si přát nemohl.
Ale "sbohem" jste oznamoval za podivných okolností.
Bylo to překvapivé pro všechny, pro novináře, pro fanoušky, pro lidi ve Slavii. V březnu 2009 jsem byl na operaci s kolenem, v létě jsem se vrátil po zranění. Nechtěl jsem ani smlouvu. Říkal jsem, že to zkusím, a když to půjde, nějak se domluvíme. Vypadli jsme s Tiraspolem, nedostali se do Ligy mistrů, blbá doba. A já cítil, že se blíží konec. Nemohl jsem vystřelit z dvaceti metrů, na tréninku jsem nemohl dělat všechna cvičení. Chtěl jsem Slavii pomoci, ale nedařilo se. Končit jsem nechtěl, ale potřeboval jsem impulz - abych to rozhodnutí udělal, abych to zabalil.
Ten přišel od trenéra Jarolíma?
Určitě to není tak, že Karel mi ukončil kariéru. V žádném případě.
A jak to je?
Ve čtvrtek jsme hráli pohár s Valencií, Karel mě celý druhý poločas nechal rozcvičovat, ale nehrál jsem ani minutu. Pak jsme v pondělí dohrávali s Plzní, postavil mě na hrot, samotnýho - mě! V poločase řekl: Šmíca jde dolů, dál nic. Ve mně to bouchlo. Říkal jsem si, že to nemám zapotřebí. Že bude lepší skončit než se pak někde hádat a šlapat si po jménu.
Vladimír Šmice a Milan Baroš s trofejí - Vladimír Šmicer (vlevo) a Milan Baroš drží trofej za vítězství v Lize mistrů a ze střechy autobusu zdraví desítky tisíc fanoušků v Liverpoolu.
Tohle je trochu zvláštní rozhovor, všiml jste si? O nepříjemných věcech. Jako by se to k vám ani nehodilo.
Všichni mě pořád měli za hodného, za kluka z plakátu, za štístko, co nemá problémy. Ale já jich mám dost, jen to asi nedávám najevo.
Tak pojďme k něčemu veselému. I když na absolutní vrchol kariéry je zbytečné se ptát, že?
Ten je jasný - vítězství v Lize mistrů. Větší pohár na klubové úrovni vyhrát nejde. S Milanem Barošem jsme byli první Češi, navíc jsme vyhráli bláznivé finále. Prohráváš s AC Milán 0:3, pak dáš jako střídající hráč gól, nakonec i poslední penaltu. Pro mě absolutně největší zážitek. Když hraju první třídu za Chabry... Dobře, ale je to tisíckrát míň. Je to na pohodu, ale vypětí mi chybí.
Navíc jste jako funkcionář asi pod větším tlakem než hráč, ne?
Když jsem přijel na sraz z Liverpoolu a hrál špatně, dostal jsem co proto, ale za dva dny to bylo pryč. Odletěl jsem, zato teď zůstávám, musím lidem na ulici a v obchodech pořád vysvětlovat, proč hrajeme špatně, kde je chyba. Nečtu diskuse na internetu, kde se fanoušci předhánějí v radikálních názorech. Nerad dělám i on-line rozhovory, abych nemusel odpovídat na otázky typu, kolik vypiju piv.
A kolik jich vypijete, když jste si tak hezky naběhl?
Když mi chutná, tak pět šest dám. Dívám se u toho s kamarády na fotbal v televizi. A ráno je pak cítím. Vidíte, další limit věku.
