Šmicer učí děti kopat do míče, proti Španělsku a Itálii ztrácíme, říká

Nabídku být patronem turnaje žáků Danone Nations Cupu 2009 přijal Vladimír Šmicer bez problémů. Má syna, který také hraje fotbal. V Chabrech trénuje malé kluky. "Chtěl jsem vidět, jakou mají hráči tady úroveň," říkal, když sledoval finále v Písku.

Vladimír Šmicer (vpravo). | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Když jste jako kluk hrával ve Verneřicích, asi jste nechodil jen na tréninky, ale hrával jste, kdy to šlo.
Tam to bývalo hodně uvolněné. Nějaké oficiální tréninky byly, ale jednou, maximálně dvakrát v týdnu. Spíš jsme sami chodili hrát s klukama každý den. Měl jsem docela štěstí, že to byla generace, kterou to bavilo.

Jak asi vypadaly ty tréninky?
Vždycky přišel můj děda nebo táta a taky další místní nadšenec a hodil nám balon. Stejně jsme zase jen hráli.

Hráli jste nějakou soutěž?
Takovou tu vesnickou, proti okolním vesnicím. Nebylo to určitě nic velkého. Nějaká žákovská liga, co je dneska, to určitě nebyla.

Takže jste měli nějaký plácek, samý drn, jak to bývalo.
Tak tak. Těch plácků bylo více.Vždycky jsme si dali u nějakého baráku sraz a hráli jsme. Jak to na vesnicích chodí. A mělo to řád. Byly nějaké sítě, lidi se o to starali. Teď je to horší. Když dneska nedostane někdo zaplaceno, nic nedělá.

Josef Masopust kdysi prohlásil, že jako kluk odkopal deset tisíc hodin. Když se jen trénuje, je ten čas asi pětinový. Troufnul byste si odhadnout ten čas, co jste v dětství odehrál?
To bych si netroufnul. Ale byli jsme tam denně. V zimě zase bylo kluziště. Tátové tam chodili, aby byl led a bylo kde bruslit. Nedělali jsme jen fotbal. Pak nám postavili tělocvičnu a tam jsme taky chodili hrát. Byly tam parkety a správce nás ji nechal pokaždé celou vytřít. Ale stálo nám to za to. Od čtyř do osmi jsme blbli v tělocvičně. Opičí dráhy, fotbal, basket. Tak ta vesnice žila. Když tam přijedu teď, už to takové není.

Asi je znát, když dnes děti tolik netrénují.
Není to jen tím. Proti Španělsku nebo Itálii ztrácíme. Zima trvá nějaké čtyři měsíce a kluci hrají na umělkách nebo v hale. Nemají šanci hrát venku. Když se to vezme od osmi do osmnácti let, jsou to skoro čtyři roky. O to mají Italové nebo Španělé nakopáno více. A to je obrovský rozdíl.

Sám také chodíte trénovat s dětmi.
Co je učíte? To jsou ročníky 2002 a 2003. Jsou to kluci z Chaber, tam od nás. A chci jen to základní. Aby uměli kopnout do balonu, aby si ho zpracovali, nahráli a vystřelili.

Tak teď vídáváte zápasy dětí?
 Objíždím něco. Teď máme turnaj v Sedlčanech. Občas vidím zápas na Slavii.

Někdy to vypadá, že žáčci přece jen nemají potřebnou techniku.
Je to o tom, jak se učí. V Praze to třeba tolik nejde, ale na vesnicích chodí hrát pořád. I u nás v Chabrech. Scházejí se a hrají.  jsem rád, je to dobře. Máme syna a jsem rád, že tam mezi ně taky chodí. Ale dříve těch plácků bylo daleko více a fotbal tím trpí. Ale těžko s tím něco uděláme.

Beseda s žáky dala zabrat

O přestávce vyvrcholení fotbalového turnaje žáků Danone Nations Cup 2009 besedoval Vladimír Šmicer s účastníky. Docela mu dali zabrat, ale usmívat se nepřestal.

Fandí Liverpoolu, ale dnes i Messimu a Barceloně. Jeho nejlepší kamarád ze Slavie byl Zdeněk Šenkeřík.

Kolik že ve Slavii bere? Prozradil, že to není ani sto tisíc korun. Malí kluci připomínali Řepku a dobře slyšeli, co se povídá o jeho platu. "Fotbalista je to dobrý. Kdyby ho Sparta neměla, byla by asi níž, než je," hodnotil Řepku Šmicer. "Ale má ten problém, jak říká, ten blikanec.
A tím trpí Sparta i on sám."

Kluci se ptali i na to, kolik nastřílel branek. "Když jsem byl jako vy, tak jsem jich dával dost," ujistil je.

Ani se nechce věřit, že poprvé hrál za národní tým v Košicích proti Kypru v roce 1993. Malí fotbalisté se také dozvěděli, že udělal maturitu na obchodní akademii a teprve pak se pustil do fotbalu.

Číslo, se kterým hrával, se měnilo. "Kluci, v tom čísle to není, tam to nehledejte," poradil.

Maradona byl nejslavnější hráč, kterého potkal, a sám vyhrál Ligu mistrů. To je zážitek na celý život.