Do nejvyšší fotbalové soutěže dovedl Drnovice, Uherské Hradiště a slovenskou Dubnici. Se Slušovicemi, které v dobách největší slávy tamního agrokombinátu trénoval 13 let, se to však Antonínu Juranovi nikdy nepovedlo.
"Pořád mě to hodně mrzí," nezastírá Juran, který uprostřed března oslavil 70 let. "Někdy před změnou režimu jsme byli hodně blízko. Jenže jsme prohráli v Brně před třiceti tisíci diváky 1:3."
Co scházelo Slušovicím, aby postoupily do první ligy? Peněz jste měli dost, ne?
Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Předseda družstva František Čuba fotbal podporoval, ale ještě raději měl automobilový sport. Pamatuji si, že jsme byli v Zádveřicích s rallyovými jezdci na jedné velké konferenci. Zrovna se rozjíždělo ve velkém pěstování kukuřice, přijeli Rusové, Poláci, zemědělci ze socialistických zemí. A zrovna tam nám řekl, že když zvýší družstvo obrat z osmi na deset miliard korun, tak první liga ve Slušovicích bude. Nebýt revoluce v roce 1989, určitě bychom postoupili. A ještě dříve by se nám to podařilo, kdyby zůstal Ruda Laciga.
To on vás zlanařil ze Zlína do Slušovic, že?
Ano. Byl to člověk strašně zažraný do fotbalu. V agrokombinátu měl velmi slušné postavení, byl ředitelem zahraničního závodu, předtím šéfoval výrobě unimo buněk. To byl kšeft s velkými zisky.
Jak jste vycházel s Čubou?
Ať si vykládá, kdo chce, co chce, tak je to úžasný člověk. Občas mě přijal, člověk u něho ale moc dlouho neposeděl. Já nejdéle čtvrt hodiny.
Co jste probírali?
Hráli jsme třetí ligu a chtěl ode mě vědět, co potřebujeme, abychom postoupili. Pro něj bylo typické, že měl na stole před sebou tužku a papír a na něj si všechno kreslil a psal. Měl tam třeba jména hráčů a k nim si nechal říkat, kolik má roků, na jakou třídu má výkonnost. Ptal se, na jaké posty potřebujeme hráče a jakou máme představu, kolik by to stálo. Druhý den si zavolal lidi ze středisek a řekl jim: Vy dáte tolik, vy dáte tolik. Co řekl, přes to nejel vlak. Měl neskutečný přehled o fungování klubu. Až jsem se divil.
Jak jste byli placení?
Jak kdo. Hráči byli rozdělení do skupin. Většinou pracovali v družstvu, odpoledne jsme trénovali. S dneškem se to sice nedá srovnávat, na tehdejší dobu jsme ale měli výborné podmínky. Každý si toho vážil. Panovala disciplína, někteří hoši se museli hodně ukáznit, aby zůstali. Nikdo se s nikým nemazlil. Byl jsem hodně přísný trenér.
Nenahlíželi na vás soupeři, že jste protekční klub?
Tak to bylo v každé třídě. Vzpomínám si hned na svůj první rok ve Slušovicích. To jsme ještě hráli v 1. B třídě a jeli jsme do Vlčnova, kde byla Jízda králů. Vyhráli jsme a pokazili jim trochu tu slávu. Náš místopředseda družstva odjížděl s roztrženým kloboukem.
Co Slušovice a rozhodčí?
Ne že by to bylo úplně čisté. Pohybovali se kolem toho lidi, co měli tyhle věci na starosti. Fotbal není čistý a nikdy nebude.
S Drnovicemi jste postoupil do první ligy, ale po sezoně se vás zbavili. Byl to pro vás šok?
Štvalo mě, že jsem nedostal šanci. Všechno bylo domluvené, jenže Gottvald (šéf Drnovic) prý získal jakéhosi sponzora, který mě nechtěl. I když jsme postoupili, na tohle období nerad vzpomínám. Zejména na pana Gottvalda.
Proč?
Nechtěl bych to moc rozvádět. Ale nelíbily se mi jeho metody.
Antonín Juran v roce 1970 nastoupil v dresu Slovanu Bratislava proti Gottwaldovu.
Radost z fotbalu jste pak našel v Uherském Hradišti, že?
Tohle bylo jedno z mých nejkrásnějších období. Postoupili jsme ze třetí do druhé ligy a měli jsme strach, co tam budeme dělat. Ale sezona byla jako z říše snů. Vyhráli jsme prvních osm zápasů a hned jsme šli nahoru.
Ale hned zase dolů.
V první lize jsme narazili. V Hradišti ještě nebylo tolik financí. Valentové byli ve Starém Městě, kluby se spojily až po sestupu. I když jsem po sedmi kolech skončil, splnil se mi v Hradišti sen. To stejné se pak zopakovalo v Dubnici. Postoupili jsme do slovenské ligy, jenže nebyly peníze, aby se doplnil kádr. Po deseti kolech jsme byli třetí od konce, tak mě odvolali. Rozešli jsme se ale v dobrém. V tom jsou Slováci férovější než my. Zažil jsem to i jako hráč, když jsem končil ve Slovanu. U nás jsem s tím měl problémy.
Narážíte i na svůj konec ve Zlíně v roce 1999, kdy jste klub udržel ve druhé lize?
Slibovali mi, že když se zachráníme, tak budu pokračovat. Měl jsem nabídku z Kyjova, kde šel fotbal nahoru. Odmítl jsem ji s tím, že mi je daleko milejší trénovat ve Zlíně, že nemusím dojíždět. Dva dny před zahájením letní přípravy mi ale řekli ve Zlíně bohužel. Tehdy se měnily majetkové poměry v klubu a odnesl jsem to. Ještě jsem šel do Znojma, ale jen na půl roku. Bylo to daleko a cesty byly čím dál tím nebezpečnější.
Přesto jste se pak ještě živil ve Zlíně jako taxikář.
Co mi zbývalo. Něco jsem chtěl dělat, než budu mít nárok na důchod. Ale bylo to jen na rok.
Vybavuji si, že jste na lavičce hodně kouřil. I jako hráč jste si zapálil?
Začal jsem někdy po třicítce. Po zápase jsem si po večeři dal dvě, tři. Jako trenéra mě kouření uklidňovalo. Nevím, jestli bych na lavičce vydržel bez cigarety.
